Proč musíme odpojit rakovinu lži, aby organismus přežil

Tento text navazuje na úvodní článek, který si můžete přečíst zde.

Pokud relativistický princip přijmeme ve fyzice, musíme pochopit nutnost jeho přijetí i v politice. Pokud má být demokracie naší společenskou konstantou „c“, na kterou máme za všech okolností ústavní právo, nemůžeme se divit, že se v extrémních situacích musí ohýbat i to, co jsme dosud považovali za neměnné – tedy absolutní rozsah individuálních práv těch, kteří se rozhodli tuto konstantu a její vesmír zničit.

Pokud chceme zachovat svobodu a demokracii pro všechny, musí se systém začít chovat relativisticky:

V praxi by tento relativistický model znamenal zavedení kategorie volebně nesvéprávných osob (pro zachování smíru ji můžeme definovat jako „ochranné vyloučení z rozhodovací participace“). Týkalo by se to jedinců, kteří aktivně, plošně a v nadkritické míře šíří prokazatelné lži s cílem likvidace systému. Logika je neúprosná: nikdo nemůže mít právo rozhodovat o systému, který se aktivně snaží zahubit.

Důležité je, že toto opatření by se dotklo naprostého zlomku populace, ale mělo by obrovský dopad na celek. Konspirační šílenství je totiž v digitálním věku i výnosným obchodem, kde platidlem jsou peníze i emoce (falešný pocit vlastního významu). Na tomto trhu s pozorností nelze již uspět se starou nebo obyčejnou lží – psychologická nutnost sociálních sítí nutí aktéry k neustálé eskalaci. Aby si udrželi publikum, musí přicházet s čím dál extrémnějšími a šílenějšími konstrukty. (Proto se systém postavený na realitě hroutí.)

Tito jedinci se díky své potřebě eskalace identifikují sami. Překračují hranici mezi „jiným názorem“ a „šílenou lží“ tak markantně, že se stávají jasně definovatelnými systémovými anomáliemi. Pokud však nastavíme jasnou hranici – podobně jako ji psychologové nastavují dětem pro jejich vlastní bezpečí – tato spirála se zastaví a pyramida lží se zbortí. Jakmile trh s konspiračním šílenstvím ztratí svou „elitu“ a politickou průraznost a přestane být atraktivní cestou k moci, jeho vliv začne přirozeně upadat. Společnost se pak může začít vracet k normálnějším stavům, protože informační prostor přestane být pokřivován těmi nejagresivnějšími a nejprolhanějšími zdroji gravitace.

Tento krok vyžaduje revoluci v právním myšlení. Ústavní soud by musel v rámci tohoto nového paradigmatu konstatovat, že právo na zachování demokracie je nadřazeno individuálnímu právu volit u těch, kteří toto právo zneužívají k její destrukci. Podobně jako v občanském právu zbavujeme nesvéprávné osoby možnosti nakládat s majetkem, aby neublížily sobě a okolí, musí relativistická politika chránit společný prostor před „politickou nesvéprávností“. Tímto opatřením se zabrání tomu, aby se „černé díry“ dezinformací staly součástí rozhodovacího procesu. Pokud někdo vědomě pracuje na zhroucení systému do singularity autoritářství, ztrácí právo tento systém ovlivňovat. Ústavní soud by se tak měl stát strážcem nikoliv jen litery zákona, ale materiálního jádra ústavnosti a meritu věci – tedy samotné geometrie-architektury svobody.

Tento přechod vyžaduje technologickou vyspělost. AI systémy by v tomto modelu fungovaly jako senzory měřící „politickou rychlost a hmotnost“ aktérů na sociálních sítích, kde by skončila současná destrukční anonymita.

V tomto duchu ostatně hovořil španělský premiér Pedro Sánchez na nedávném Světovém vládním summitu v Dubaji. Sánchez se stal neformálním lídrem „Koalice digitálně odhodlaných“ – skupiny států, které již pochopily, že bez aktivní obrany a jasné reakce liberální demokracie nepřežije. Jeho vláda v praxi zavádí právě to, co naše teorie relativistické politiky předpokládá: systém pro měření „digitální stopy nenávisti a polarizace“. Jde o faktickou instalaci oněch senzorů, které mají sledovat a kvantifikovat, jakým způsobem digitální platformy skrze algoritmickou manipulaci ohýbají realitu a rozkládají společenskou soudržnost. Španělský model, který počítá s přímou právní odpovědností vedoucích pracovníků platforem a neprolomitelným ověřováním věku, je prvním krokem k ukončení éry „digitálního divokého západu“. Ukazuje, že pokud chceme zachovat konstantu demokracie, musíme být schopni včas detekovat a izolovat ty síly, které se ji pokoušejí strhnout za horizont událostí. Sánchez chce tedy řešení najít ještě v Newtonském vesmíru. I tak ho ale tech-oligarcha Musk, který tak rád po turkovsku zvedá pravici, označil za ‚špinavého tyranského fašistu a zrádce lidu‘, a to jen proto, že se snaží bránit převzetí demokracie sociopatickými proto-diktátory, jako je právě Musk.

AI by identifikovala ty, kteří soustavně deformují prostor lží a nenávistí. Sama individuální disociace od reality „tichých bláznů“ by žádné omezení pro nikoho neznamenala. Svět musí zůstat pestrý a blázny potřebuje. Nicméně, aby byla zachována lidskost a kontrola, finální slovo musí mít lidský soud. Ten by případně na žádost potrestaného potvrdil oprávněnost rozhodnutí, že se daný jedinec skutečně nachází v kategorii „nesvéprávného nevoliče“. Nejde o trest, ale o fyzikální nezbytnost: pokud chceš žít ve vesmíru, kde platí práva a svoboda, nesmíš extrémně vyvíjet aktivitu, která tento vesmír trhá na kusy. Nebo můžeš, demokracie tě nebude věznit a zabíjet jako totalitní režimy za její narušování, udělá jen to co je dobré i pro tebe samého, nenechá tě skrz volby rozhodovat o systému, který chceš zničit a dočasně ti zamezí přístupu k soc. sítím, které si používat jako zbraň proti tomu, na co mají všichni právo.

Tento relativistický model se nesnaží měřit a vyhodnocovat každý pohyb nebo názor – to by vedlo k totalitnímu sledování, jak to činí některé Čínské systémy. Většina společnosti se pohybuje v „nízkých politických rychlostech“, kde platí stará dobrá newtonovská pravidla a svoboda slova je prakticky neomezená. Problém nastává až v momentě, kdy se objeví politická singularita. „Nejde tedy o to, zda je tvrzení mylné, ale zda je součástí soustavné, opakované a strategické činnosti směřující ke zničení demokratického řádu.“

Nejste trestáni za jednotlivý názor, ale vaše „politická hmotnost“ se stala tak toxickou, že vás systém musí odpojit od kormidla, aby zabránil zhroucení celého časoprostoru do diktatury. Současná krize mnoha států (viditelná na vzestupu hnutí kolem postav jako Trump, Fico, Orbán atd.) je v podstatě sázkou na takto zdeformované jedince a jejich síťové bubliny.

Newtonovský systém se marně snaží tyto úkazy řešit pomocí „rovné diskuse“. Ale diskutovat s černou dírou o geometrii prostoru je nemožné – ona ten prostor sama definuje. Pokud demokracie nezačne fungovat relativisticky a neomezí vliv (volební právo) těch, kteří se rozhodli tuto černou díru aktivně tvořit a směřovat k ní, horizont událostí se rozšíří a nakonec bez odporu pohltí celou civilizaci.

Častou námitkou proti tomuto modelu bude víra v klasické nástroje – tedy vzdělávání a otevřený souboj myšlenek. Jenže v relativistické realitě je tento souboj iluzorní. Cizí mocnosti (Rusko, Čína a dnes i Trumpovy USA - vlastníci těchto síťových nástrojů) používají k rozvracení společností prostředky, které demokracie z principu používat nemůže a nesmí. Jak lze vést „otevřený souboj“, když protivník přímo transformuje mozky lidí pomocí algoritmy řízené psychologické války?

Spoléhat se na „sofistikovanou cenzuru“ konkrétních zahraničních aktérů je stejně naivní. Demokratický systém nikdy nedokáže reagovat správně a včas na masivní investice konkurentů do našeho rozvratu. Místo abychom se snažili marně blokovat každý jednotlivý výstřel našich nepřátel, musíme se podívat na problém optikou biologie a evoluce.

Člověk se skládá z přibližně 30 bilionů buněk, které jsou geneticky velmi podobné kvasinkám. Rozdíl mezi kvasinkou a člověkem však není v „kvalitě“ buněk, ale v jejich organizaci. Zatímco kvasinka bojuje za sebe, buňky v lidském těle vytvořily diferenciací např. mozek – systém, který se rozhoduje v zájmu celého těla. A rozhodují se jen ti, co se ve prospěch celku rozhodovat dokáží. Pokud má lidstvo přežít, nevyhne se evolučnímu skoku k podobnému typu společenské organizace. Buď se tento „sociální mozek“ naučíme vytvořit vědomě, nebo nás čeká apokalypsa způsobená lidmi, kteří své rozhodování už dávno předali do rukou manipulátorů. Tato zkušenost nás musí naučit pochopit, co bylo špatně: nemůžeme dovolit, aby „buňky“, které jsou v agónii lži, diktovaly směřování celého organismu.

Proč tedy nebojovat přímo s nepřátelskými státy a jejich agenty? Proč neřešit pouze případy, jako byl asistent europoslance Maximiliana Kraha, který byl odsouzen k téměř pěti letům vězení za špionáž pro Čínu, nebo pročínské aktivity jeho kolegy ze „Skupiny přátelství mezi EU a Čínou“ Jana Zahradila? Právě Zahradil tuto vlivovou strukturu v Bruselu jako předseda vedl (Krah byl jeho místopředsedou) a v těchto dnech vyšlo najevo, že i v Praze udržoval úzké kontakty s čínským rozvědčíkem Jang I-mingem, maskovaným za novináře. Nemluvě o daleko širším komplotu české dezinformační politické scény napojené na Rusko.

Odpověď je strategická: je moudřejší a levnější přeseknout jejich drahé akce jinde. Proč by cizí mocnosti dávaly miliardy rublů, jüanů a dolarů na to, aby ovládly mozky lidí, když my tyto extrémy můžeme levně identifikovat, ochranně odstavit z rozhodování a celou jejich investici do rozvratu proměnit v prach? Jakmile totiž jejich „koncový terminál“ – tedy zmanipulovaný volič – ztratí schopnost ovlivnit směřování systému, stává se celá miliardová operace zahraničních rozvědek bezcennou.

Relativistická demokracie uznává nezadatelné právo jednotlivce na omyl, a dokonce i na „pád“ do vlastní černé díry bludů a dezinformací. Stát nemá vzdělávání násilně vynucovat, ale nabízet jej jako palivo pro dosažení únikové rychlosti – schopnosti kritického myšlení, která člověku dovolí vymanit se z gravitace lži. Svoboda v tomto systému zahrnuje i právo být „šíleným konspiračním idiotem“, ovšem s jednou zásadní podmínkou: váš pád nesmí zakřivit časoprostor pro všechny ostatní. Jakmile jedinec překročí horizont událostí extrémní, prokazatelné lži, systém jej musí relativisticky izolovat (“na jeden okamžik jednou za 4 roky”).

Možná stojíme před objevem, že náš svět není jen analogií vesmíru, ale jeho přímým fraktálním opakováním. Ve fyzice existuje tzv. informační paradox černých děr: pokud do ní něco spadne, zdá se, že informace o tom předmětu je navždy zničena. Moderní fyzika (v čele s Hawkingem a Susskindem) však naznačuje, že informace se neztrácí, ale zůstává „rozmazána“ na horizontu událostí v podobě totálního chaosu – už ji nelze přečíst ani použít k rekonstrukci reality.

Přesně to se děje i v naší politice. Internetoví fašisté a dezinformační entity neprodukují „jiné názory“. Oni vytvářejí informační singularity. Když jedinec propadne za horizont událostí lží, jeho schopnost rozlišovat pravdu od fikce není jen potlačena – je anihilována. Informace v jeho okolí se změní v čistý šum, nevěří ani v základní pravdy.

Pokud je vesmír ve své podstatě informačním systémem, musí se zákony negentropie (udržování řádu) projevovat jako fraktál – stejný vzorec ochrany opakující se v každém měřítku. V každé vrstvě existuje kritická hranice šumu, který, pokud není zastaven, vede k nevyhnutelnému zániku celku. Na kvantové úrovni je tímto strážcem řádu rychlost světla „c“. Není to jen „rychlost“, je to limit kauzality. Zabraňuje tomu, aby se informace šířila nekonečně a okamžitě, což by vedlo ke ztrátě koherence a rozpadu vesmírné logiky v totální chaos.

Tento princip se zrcadlí na nejhlubší úrovni v lidské DNA. Ta představuje čistý kód instrukcí pro život, který musí být neustále chráněn před mutacemi. V lidském těle dochází k milionům genetických chyb denně. Kdyby organismus „demokraticky“ dovolil každé mutující buňce se volně šířit, život by jako celek neobstál. Příroda tento problém řeší procesem zvaným apoptóza – programovanou smrtí buňky. Pokud je informační šum v podobě rakovinotvorného bujení identifikován jako hrozba pro stabilitu, je buňka odpojena od zdrojů a eliminována, aby byla zachována existence celého organismu. Biologická realita nezná toleranci pro kód, který vede k sebedestrukci; pro přežití systému je nezbytné, aby pravdivá informace převážila nad destruktivní chybou.

Na společenské úrovni je tímto organismem funkční demokracie. Internetový fašismus a masové dezinformace jsou společenskou rakovinou – mutací kódu, která paralyzuje schopnost celku se rozhodovat. Pokud budeme tvrdit, že úmyslný šum má stejné právo ovlivňovat kormidlo státu jako pravdivý signál, směřujeme k systémové metastázi. Humanisté by to zařídili tím nejmenším možný zásahem, zbytek práv by zůstal nedotčen. (Jinak změnu systému uskuteční ne-humanisté s opětovnou historickou brutalitou.) Systém by začal produkovat skutečně prospěšné parlamentní zástupce a nedosazoval by do vládních křesel umělé výtvory síťových kampaní nepřátelských mocností. Omezení volebního práva pro ty, kteří se od reality prokazatelně odvracejí, tedy není aktem útlaku, ale společenskou apoptózou. Je to tentýž vesmírný mechanismus, který nutí vaše tělo zničit jednu nemocnou buňku, aby tělo a jeho vědomí mohlo dál existovat.

Každý den vidíme že naše technická moc již neodpovídá našemu politickému systému. Žijeme v einsteinovském světě všemocných technologií, ale spravujeme ho newtonovskou etikou. Pokud se chceme vyhnout kolapsu do primitivního autoritářství, musíme přijmout fakt, že individuální práva nemohou být absolutní, pokud ohrožují existenci samotné konstanty demokracie a svobody. Demokracie musí být zachována – i kdyby se pro neřízené střely lží letící rychlostí světla, které ji chtějí zničit, musel zastavit čas.

Pravda je taková, že v digitálním věku je newtonovský charakter ploché demokracie odsouzen k zániku, a to ze samotných principů informační entropie a fázových přechodů složitých systémů. Ne proto, že by byl špatný, ale proto, že v poli takto silných dezinformačních sil internetového fašismu už z principu nemůže plnit svou systémovou funkci – v prostředí s tak vysokým poměrem šumu k signálu se každý nechráněný mechanismus nevyhnutelně hroutí do stavu maximálního chaosu.

Musíme si uvědomit jednu zásadní věc: rychlost světla „c“ není jen vlastností světla. Je to fundamentální vlastnost samotného upředení časoprostoru. Je to „taktovací frekvence“ naší reality, limit, který určuje, jak rychle se jedna část vesmíru dozví o existenci té druhé.

Samotné informační toky (fotony atd.) však žijí ve vesmíru, kde čas ani prostor neexistují. Z pohledu fotonu se jeho zrod i zánik dějí v jediném, nultém okamžiku a v jediném, nekonečně malém bodě. Zatímco my vnímáme foton jako entitu letící celým obrovským vesmírem maximální rychlostí světla, pro něj samotného je celý vesmír nekonečně malý a bezrozměrný. Přesto je světlo tady s námi, prostupuje naši „zpomalenou“ realitu a jejím časem a dává jí energii. My lidé jsme těmi, kteří jsou uvězněni v odvíjející se pomalosti hmoty. Právě z tohoto „zpoždění“, z této neschopnosti být všude a hned, vzniká to, co nazýváme časem a prostorem – a s nimi i celé drama zvané život.

Naše biologické prožívání je ve své podstatě virtuální realita. Naše smysly nám neukazují pravdu o vesmíru, ale jen zjednodušené „uživatelské rozhraní“, které nám umožňuje přežít. Ze své biologické podstaty a z prožívání tohoto rozhraní však vyplývá jeden klíčový parametr a úkol: minimalizace utrpení a maximalizace poznání.

Rozdíl mezi skutečnou demokracií a totalitou je v tomto ohledu absolutní:

Totalita je zamrzlý, rigidní kód, který se snaží popřít relativistickou povahu světa a vnutit mu jedinou, statickou formu, kde menšina násilím a lží ovládá většinu. Je to systém s vysokou entropií, který vede k nevyhnutelnému kolapsu a bolesti.

Skutečná demokracie je dynamický proces. Je to schopnost systému neustále aktualizovat své „rozhraní“ podle toho, jak se vyvíjí naše poznání o realitě a pravdě o ní, aby byla míra utrpení minimální.

Vývoj nás zavazuje k tomu vést tuto bitvu o hranice svobody neustále. I v rámci současné funkční demokracie jsme teprve na jejím počátku. Pokud přestaneme aktivně bránit „geometrii svobody“ před gravitačním kolapsem lží, naše realita se samovolně zhroutí do přežitých, temných forem minulosti. Udržet demokracii znamená udržet náš vesmír v chodu. Ne proto, že je to snadné, ale proto, že je to jediný způsob, jak v oné pomalosti hmoty prožít smysluplný a méně bolestný příběh. Demokracie je totiž tím co umožňuje maximálnímu počtu „hráčů reality“ prožívat ji svobodně a kreativně a bez obav směřovat k pravdě.

Musíme si uvědomit, že lidská společnost je systémem tak vysoké organizovanosti a složitosti, že v prostředí stále moudřejší a invazivnější AI bude počet těch, kteří se v kolektivních otázkách pod její manipulací nedokáží orientovat, nevyhnutelně narůstat. Pokud změna není nutná nyní, jak si mnozí ještě nalhávají, v budoucnu zcela jistě bude.

Můj prst, který se právě dotýká klávesnice, nerozhoduje o pořadí písmen předaných čtenáři, přesto je nedílnou a neodmyslitelnou částí těla a není „ani víc, ani míň“ než mozek, jenž tato rozhodnutí činí. Právě díky této dělbě a hierarchii je moje tělo – tento organizovaný shluk buněk – daleko mocnější než stejný počet geneticky velmi podobných kvasinek, které individuálně bojují o cukry při kvašení piva, které bude po dokončení tohoto textu vypito. Evoluční nadřazenost lépe organizovaných a diferencovaných systémů.

Konspirační „dezolát“ věřící v placatou zemi a vidící v brutálních diktátorech zachránce před fiktivními čipy a 5G vysílači může být skvělým obkladačem nebo zootechnikem, či mírně zmateným inženýrem. Může prožívat naplněný život a být hluboce platnou součástí celku. Je však v zájmu všech – tedy i jeho samotného – aby neurčoval zahraniční politiku své země a směřování civilizace, na základě těch nejhorších rozkladných lží. V digitální válce byl totiž „přeprogramován“ tak, aby svým hlasem nevyhnutelně zničil právě ten systém, který mu jeho klidný a naplněný život ve funkční, blahobytné společnosti umožňuje.

Je v zájmu nás všech pochopit, že při kolapsu našeho řádu se nám nepovede dvakrát hůře, ale minimálně tisíckrát. Společenské vazby a funkční systém jsou naším bezkonkurenčně největším bohatstvím, nekonečně hodnotnějším než jakákoliv naše individuální dovednost. Rozdíl mezi námi a zcela kolabující Kubou je pár dní kolapsu. Přijít o systém jen proto, že jsme dovolili našim nepřátelům investovat pár miliard do našeho vnitřního rozkladu, by bylo největší a pravděpodobně i poslední chybou, jakou kdy demokratická lidská společnost udělala.

Pluralitní demokratický systém v posledním století vždy automaticky vybíral kvalitnější lídry, než jací vládli v konkurenčních diktaturách. Jak však vidíme u Donalda Trumpa, toto pravidlo v systému internetového fašismu „hacknutém“ diktátory přestalo platit.

„Je třeba vrátit parlamentní demokracii její automatickou funkčnost. Ani ten největší osvícenec totiž neuspořádává svět lépe než funkční systém reflektující realitu.