Od Newtonova shnilého jablka k politické černé díře: Kolaps demokracie v relativistické realitě

Nacházíme se v bodě historie, který se v něčem nápadně podobá vědecké revoluci na přelomu 19. a 20. století. Tehdy stará fyzika narazila na jevy, které nedokázala vysvětlit, a musela ustoupit teorii, která je vysvětlovala. To umožnilo lidstvu pokračovat dál – bez nové teorie relativity bychom dnes neměli satelity, moderní elektroniku ani precizní navigaci.

Nebylo to však hned. Celé půl století trvalo, než Einstein z trosek Newtonova vesmíru sestavil nový řád. Mezi prvním zdokumentovaným selháním starých pravidel v roce 1859 a zrodem relativity v letech 1905 a 1915 zela padesátiletá propast čistého zmatku. Staré nefungovalo, nové neexistovalo. Einstein dokázal tento chaos vyřešit jen proto, že se jako jediný odvážil zpochybnit to, co se zdálo být nejpevnějším základem celého vesmíru – absolutnost prostoru a času.

Einstein jako první pochopil, že aby mohl náš zdánlivě pevný a stabilní vesmír vůbec existovat, musí se opírat o něco ještě stabilnějšího: o konečnou a neměnnou rychlost, s jakou se jedna část světa dozvídá o těch ostatních. Tato konstanta musí zůstat stejná za všech okolností – i kdyby se před ní měl sklonit a zastavit čas v nekonečně malém Teď a prostor smrštit do nekonečně malého Nic.My musíme stejným způsobem pochopit, že identický vztah existuje mezi individuálními svobodami a demokracií, která jediná je zajišťuje a chrání. Bez ní by se totiž nezhroutily jen ty svobody, ale celý náš demokratický vesmír.

Na uvolněný piedestal místo času a prostoru Einstein postavil zdánlivě náhodnou a nudnou konstantu: rychlost světla. Jako první pochopil, že právě jí se ty „neměnné“ atributy pružně přizpůsobují. Nestalo se to proto, že by vesmírný architekt miloval zrovna číslo 299 792 458 (m/s), ale proto, že tato hodnota je vtištěným charakterem časoprostoru, v kterém žijeme. Je to nejvyšší možná rychlost šíření kauzality – hranice, která určuje, jak rychle se v našem světě může odehrát vztah mezi příčinou a následkem. Rychlost, s jakou se jedna část vesmíru může dozvědět něco o té druhé.

Dnes vidíme stejný rozpad reality v naší společnosti: stará „Demokracie 1.0“ už nedokáže vyřešit tlak té nové reality. Je to mrazivý obraz: demokratický svět se hroutí, protože se snažíme „řešit“ realitu v modelu světa, který už neplatí. Demokracie 1.0 vznikla v přesvědčení, že jejím pevným a neměnným základem jsou individuální práva a pravda (poznaná realita), skrze které demokracie automaticky vyvstane. Demokracie sama byla vnímána jako samozřejmá, téměř nezajímavá konstanta vyrůstající z neměnných individuálních práv, která se udržuje nejen pomocí pevných institucí a soubojů se lží, ale také z Damoklova meče nesvobody a totality neustále visícího nad hlavami všech, kdo v paměti rozumně udržují představu o možných totalitních nebezpečích.

Tento předpoklad se však pod náporem internetového fašismu hroutí. Svět, který je skrze nesvobodné režimy v rámci jejich hybridní války zaplaven systematickou lží, manipulací a asymetrickou informací, ukazuje, že tyto „pevné body“ jsou stejně ne-pevné jako onen prostor a čas. Pokud na nich budeme lpět jako na absolutních a nehybných, svět, jak ho známe, padne a zmizí v prach. A přijde bohužel něco nekonečně horšího.

Bez nalezení nového, fundamentálně správného modelu není další evoluce možná – zbývá jen řízený rozklad v nepochopeném prostoru. Pokud se nepřenastaví základní parametry jeho fungování, systém bude pokračovat ve vlastním zacykleném kolapsu. Stejně jako v relativistické fyzice si proto musíme zvolit právě onu „nudnou“ konstantu (v jejím případě rychlost světla) jako jediný pevný bod. Tímto naším pevným bodem musí být demokracie samotná. Pro tuto konstantu se musí – zejména v několika extrémních případech – ohnout i ty individuální demokratické základní kameny, o kterých jsme si dříve mysleli, že jsou nedotknutelné, aby to kolektivní zůstalo zachováno. Naše nejpevnější základy reality — čas a prostor — o kterých jsme díky svým smyslům 100% přesvědčeni, musí ve fyzice někdy ustoupit „mrtvé“, nudné matematické veličině. Je to proto, že není náhodná; je obrazem časoprostoru samého a fakticky ho drží v existenci, kterou považujeme za jedinou možnou. Stejně jako se prostor a čas podřizují rychlosti světla „c“, musí se naše individuální svobody v prostoru pravdo-lži upravit tak, aby veličina demokracie zůstala konstantní. Jinak se zhroutí rovněž.

Pokud odmítneme přijmout, že naše subjektivní vnímání svobody a pravdy musí ustoupit objektivní nutnosti přežití demokratického celku, dopadneme jako fyzika před Einsteinem — budeme se marně snažit vysvětlit hroutící se svět pravidly, která v novém měřítku už dávno neplatí.

Základní teze je prostá: pokud má demokracie přežít v prostředí masové lži, musí získat stejnou „čarovnou moc“, jakou má ona rychlost světla – schopnost deformovat své atributy tak, aby se základy vesmíru samého nezřítily. To znamená i schopnost omezit individuální práva těm, kteří se od pravdy systematicky a prokazatelně odvracejí a masově záměrně infikují ostatní tak, aby o svobodu a demokracii přišli – a to přinejmenším v jednom jediném kritickém bodě, v kterém uskutečňuje svůj destruktivní potenciál: ve volebním právu.

Matematika přežití: Pokud demokracie nepřežije nárůst lži, nezmizí jen toto volební právo u několika extrémistických jedinců – zmizí všechna práva všech, velmi často včetně jejich života samotného. Gulagy a koncentrační tábory nebo právě budovaná Trumpova diktatura ukazují, a ještě ukážou, tento příběh jasně.

Minimální narušení: Pozastavení volebního práva pro zanedbatelný počet masivních šiřitelů lži je tedy stavem minimálního narušení práv v celém systému, který zaručuje přetrvání svobody pro zbytek společnosti. Každý jiný stav nakonec přinese enormně vyšší narušení práv i enormně vyšší počet lidí, kterým budou odejmuta skutečným násilím.

Nyní totiž místo toho, aby současný demokratický systém v konkurenci myšlenek vybíral ty nejschopnější a nejmoudřejší lídry, jak předpokládal „newtonovský“ ideál, začal mechanismus v časech hybridní války generovat pravý opak. V pokřiveném informačním prostoru jsou k moci vynášeni sociopaté konající dříve nemyslitelné skutky a hlásající absurdní, lživé myšlenky, přitahující davy. Tato „systémová anomálie“ je jasným signálem – náš starý politický vesmír přestal platit a my se musíme naučit rozumět fyzice toho nového.

V klasické newtonovské fyzice je prostor a čas neměnné jeviště. Ať se děje cokoli, vteřina je vždy vteřinou a metr je vždy metrem. Podobně fungovala raná demokracie nenapadená zvenčí. Byla postavena na lineárních právech: každý má jeden hlas, každý má právo říkat, co chce, a předpokládalo se, že „pravda nakonec zvítězí“ v mechanickém střetu názorů. Až masové komunikační prostředky a jejich lži ukázaly, že její funkčnost má své hranice (audiovizuální fašismus 30. let a náš digitální fašismus).

V tomto starém systému jsou individuální práva vnímána jako izolované entity. Je to svět, kde síla (politický vliv) vyvolává protisílu a výsledkem je stabilní orbita. Pro protocivilizaci to byl revoluční a funkční systém, nekonečně lepší než totality. Ale tento model má jednu zásadní trhlinu: předpokládá, že informační prostor je masově nemanipulovaný a že v něm žádné nepřátelské těleso nemůže svou lživou tíhou způsobit totální kolaps struktury. Situaci v USA či na Slovensku mnozí stále považují za pouhé dočasné odchylky. Nechápou, že v narůstajícím tlaku nových technologií je tento pád předurčen takřka všem. AGI s IQ přes 200 nakonec přesvědčí i většinu nejzarytějších demokratů v té nejvzdělanější zemi světa.

V novém vesmíru musí záležet na tom, jakou destruktivní „rychlostí“ se jedinec pohybuje a jakou (dez)informační tíhu vytváří. Musíme přejít k politice relativistické – ovšem v úplně jiném smyslu, než jak jej chápou dnešní pseudointelektuální relativisté. Zatímco ti zneužívají složitost světa k tomu, aby relativizovali i zlo a dělali z agresorů typu Putina „oběti“, skutečná relativistická politika musí fungovat přesně naopak. Musí uznat, že v extrémně pokřiveném prostoru lží se musí změnit i geometrie práv, aby samotná podstata demokracie zůstala zachována. Přesně v souladu s jádrem Ústavy.

Problém nastává v okamžiku, kdy se do soukolí dostává „rozkladná agresivní lež“ – masivní, cíleně konstruovaná dezinformační stoka s „tajnými pravdami“ typu „vakcíny jsou čipy“, „Rusko je oběť“ nebo „Demokracii je třeba zrušit“, „Lidmi vypouštěné CO2 nemá vliv na klima, ale HAARP ano“. V newtonovské politice takovou lež vnímáme jen jako „další názor“. Jenže v digitálním věku tyto lži nefungují jako názory, ale jako objekty s obrovskou hmotností deformující sám demokratický časoprostor. Díky vazbám na lidskou psychiku a její emoční stránku přitáhnou větší a větší davy. Protiváha neexistuje, protože demokracie lhát a manipulovat masově nesmí, jinak není skutečnou demokracií.

Pokud je lež dostatečně velká a šíří se agresivně, začne vytvářet tak silné gravitační pole, které pohltí i zbytky pravdivého vnímání reality. Demokracie 1.0 na tuto invazi není stavěná. V absolutním prostoru práv se taková lež volně pohybuje, její šiřitelé se multiplikují a její síla ničí základy systému, protože systém neumí reagovat na to, že by se samotná „geometrie reality“ mohla zhroutit do reálně neexistující iluze. Lež totiž zároveň záměrně vytváří lidi neschopné jakékoliv sebereflexe. Co peklo schvátí, už nikdy nenavrátí.

Jde o ojedinělý pokus, kdy se živočišný druh rozhodne existovat v iluzi (soubor lží), v níž přežít nedokáže, protože není v souladu s pravdivým obrazem reality a funkční reakcí na změny. Obří hypotetičití prehistoričtí lenochodi, kteří by se v měnícím se světě rozhodli spásat hlínu a kamení v hluboké víře, že realita se musí podřídit jejich iluzi o vhodné stravě, by fyzikální a biologické zákony vesmíru neohnuli. Stali by se jen tragickou poznámkou pod čarou o druhu, který zanikl v náruči vlastního sebeklamu. Stejná trajektorie a stejné závěrečné prozření ale čekají i v iluzi žijícího člověka. Lež nedokáže samoregulovat společnost, která je právě na samoregulaci postavená.

Tento text není marným pokusem o okamžité přenastavení systému. Nyní neexistuje kritické množství lidí, kteří by tuto potřebnost chápali. Úvahu je proto třeba chápat spíše jako příspěvek do budoucí, post-kolapsové diskuse o tom, co se mělo udělat jinak, aby k rozpadu demokracie vůbec nedošlo. Tedy za předpokladu, že katarze probíhající sebedestrukce vůbec nějakou formu sebezpytu připustí.

V druhé části textu (odkaz zde) se podíváme na konkrétní mechanismy relativistické politiky: Jak definovat volební nesvéprávnost, jakou roli v tom může hrát AI a proč nás příroda a naše vlastní DNA učí, že bez „apoptózy“ nemocných rakovinných buněk organismus nepřežije.