„Norimberský soud“ s digitálním fašismem asi nikdy neproběhne

Dnes, o osmdesát let později, však opět čelíme mutaci tohoto zla, která je mnohem nebezpečnější, i když mu slouží identicky nevinně . Zatímco Hitlerův a Goebbelsův fašismus byl audiovizuální (založený na jednosměrném vysílání rádia a plátna, které sjednotilo dav na náměstí), my jsme vstoupili do éry fašismu digitálního, který je individuální a interaktivní a tedy nekonečně více pohlcující. Většina ani netuší, že skrze víru v jeho lži je jeho aktivním budovatelem, stejně jako jimi kdysi byli pochodující v SA jednotkách ničících židovské obchody. Tento nový druh masové digitální lži nepotřebuje náměstí. Přichází si pro většinu z nás individuálně, zářícími displeji našich telefonů a notebooků.

Základní otázkou, kterou si klade každý příčetný člověk, je: Jak je to možné? Jak může opět někdo věřit, že Rusko, které srovnává se zemí ukrajinská města, je pro ty proměněné nevinnou obětí? Jak může někdo věřit v čipy ve vakcínách nebo plochou zemi, ve svatost vrahů a zrůdnost obětí? Jak může přijmout decentní relativistické odvary těchto lží, sloužící k omámení těch, co ještě zcela šílení nejsou a extrémy by (zatím ještě) nepřijali?

Odpověď leží v tom, jak digitální fašismus hacknul lidskou psychiku. Ruská hybridní válka, která je hlavním instalátorem tohoto systému, nestojí na tom, že by přesvědčila lidi o „své pravdě“. Jejím cílem je zničit koncept pravdy jako takové. Cílem je vyvolat chaos, ve kterém nic není jisté a vše je možné. V takovém prostoru totiž fašismus povstane jako konečný vítěz sám od sebe.

Představme si kauzální pokračování našeho současného sebedestruktivního směřování, které opouští demokratický přístav, který zajišťoval světový řád a alespoň nějakou humánnost i jinde. Představme si to právě nyní, než digitální fašismus zatne svou sekeru, než pustí vylepšený Cyklon B, než se planeta na většině území stane těžko obyvatelnou. To, co přijde, totiž není náhodné, je to kauzální zákonitost s důkazy v naší vlastní historii. Pokud bude současné toxické propojení s digitálně fašistickým Ruskem a jeho mediální mocí pokračovat, posíleno o trumpovské algoritmy a pohrdání pravidly a pravdou, nečeká nás udržení či vzestup demokracie, ale její řízená demontáž a kolaps dosud nepoznaných rozměrů. Digitální fašismus totiž nezůstane navždy jen na displejích; dříve či později se přelije do ulic, protože nenávist nelze sytit virtuálně donekonečna. Završení tohoto procesu se nikdy v historii neobešlo bez násilí a krve. Až se tento kruh úpadku uzavře a prach se usadí, možná uvidíme další soud dějin, kde v naší národní sekci, budou stát někteří jeho viníci, kteří budou ve svých vlastních očích zcela nevinní a i většině z nás přijdou, v tom současném marasmu, jako něco přirozeného a normálního. Přesto to nebude soud s lidmi, kteří byli „jen zmatení“ složitostí světa. Bude to soud s polo-vědomými spoluarchitekty pádu, kteří moc dobře tušili, co činí, jen se rozhodli se tím nezaobírat a dát přednost svým výhodám. Představme si budoucí obhajobu těchto lidí, týkající se jejich „raných nevinných prohřešků“. Pochopíme z ní mnohé – i přesto, že by tam mnozí z nás měli stát s nimi. Na lavici obžalovaných totiž nepatří jen elitní instalátoři zla, na které se všechno opět svede, ale i masa, která je stvořila a dala jim moc:

Jako první předstoupí muž, jehož tvář se stala symbolem zaslepené kolaborace – kolaborace s režimem, který nám vyhrožoval jaderným vyhlazením. Ten, který se léta s fanatickým leskem v očích halil do kožené vesty Putinova gangu Nočních vlků, přímo financovaného Kremlem, zatímco jeho „bratři“ v sedlech už dávno fungovali jako polovojenská úderka při anexi Krymu a vraždění na Donbasu.

„Chtěl jsem jen spravedlnost a historickou pravdu!“ bude se hájit s prosťácky hranou nevinou a dovolávat se lidskosti, kterou sám jako mimořádně aktivní zaslepený tlampač ruské hydry nepřátelům Ruska nikdy nedopřával. „To NATO byli vrazi, když zastavili srbské etnické čistky! Já byl vždy proti válce!“

Bude to do očí tvrdit ten samý člověk, který léta relativizoval genocidu ve Srebrenici, omlouval masové hroby a balkánské řezníky označoval za hrdiny, jimž se jezdil klanět. Ten, který nazýval západní zásah proti vrahům dětí zločinem, aby vzápětí s chladným cynismem omlouval ruské srovnávání ukrajinských měst se zemí a systematické únosy tisíců dětí do Ruska. Jeho „vlastenectví“ nebylo ničím jiným než maskou pro patolízalství vůči totalitnímu bratrovi, kterému sloužil jako večně afektovaný nástroj relativizace zla. Jako by ty „bratrské jízdy a vytí s vlky“ byly nevinným koníčkem, a ne vědomou technikou, jak rozbít naši morální integritu a přesvědčit nás, že vraždit civilisty je odporný zločin, jen pokud to dělají „oni“, ale svaté právo, pokud to dělá ruský agresor. Jako by on byl jen zmateným jezdcem s vlkem; a ne vědomým spolupracovníkem digitálního stínu, který měl naši zemi opět uvrhnout do sféry ruského vlivu, i kdyby to mělo být na troskách spálených jadernými hlavicemi, kterými nám jeho vzory tak rády vyhrožovaly. Tento vlk se bude pokládat za nevinného.

Poté předstoupí pan právník, který si z lidského strachu udělal politickou živnost a cynicky vsadil na kartu totálního rozvratu. Ten, který v době energetické krize plnil náměstí vyděšenými lidmi a bez skrupulí jim lhal do očí, že bez ruského plynu Česká republika nepřežije zimu. Muž, který suverénně věštil benzín za 150 korun a hrozil, že lidé budou mrznout v bytech a průmysl zkolabuje, pokud se okamžitě neskloníme před vrahy v Moskvě.

„Chtěl jsem jen chránit národní zájmy a tradiční hodnoty!“ bude se tento samozvaný zachránce bít v prsa. „Varoval jsem před bídou! Že se nic z toho nestalo? Že nejdražší paliva nakonec měli soukmenovci v Maďarsku a na Slovensku? Náhody nejsou trestné! Mým cílem bylo otevřít lidem oči – třeba o těch tajných laboratořích na Ukrajině, kvůli kterým tam Rusko muselo vtrhnout!“ Bude to tvrdit ten samý člověk, který ve své „vlastenecké“ péči o morálku národa nemá problém přejít od pornografie k roli kazatele morálky a šiřitele kremelských narativů. V jeho podání byla lež o „biologických zbraních“ jen svobodou slova a „alternativním zpravodajstvím“ a vyvolávání paniky mezi seniory „občanskou povinností“ a výchovou nezávislých myslitelů. Sebereflexe nenastane, ani on nic špatného nedělal a nastupujícímu digitálnímu fašismu určitě nepomáhal.

Další na řadě budou ti, kteří strhávali symboly solidarity s oběťmi. Uvidíme politika, který z nenávisti učinil svůj nejvýnosnější byznys a ve sněmovně trávil hodiny bojem proti modro-žluté látce na budově muzea i jinde, zatímco lidé pod touto vlajkou reálně umírali v troskách měst, v boji s vrahy, kteří nás měli jako svůj další chod.

„Hájil jsem jen suverenitu a českou státnost!“ bude se rozčilovat tento mistr manipulace, jehož strana se stala stokou pro ty nejnižší pudy. „Ta cizí vlajka tam neměla co dělat, neladila s fasádou a provokovala. Moji plyšáci na dovolené se jí báli!“ Bude říkat ten samý člověk, který léta systematicky rozeštvával společnost lží, že pomoc válečným uprchlíkům okrádá „naše lidi“, a který neváhal šířit odporné hoaxy o tom, že matky s dětmi sem zavlekly nemoci a kriminalitu. Bude tvrdit, že jeho slova byla jen „názorem“, nikoli rozbuškou, která např. dohnala zfanatizovaného českého důchodce až k terorismu na železnici, když se ti skuteční teroristé nedostavili a nebo jako ve Vrběticích byli jako na potvoru z té jediné správné země. Že jeho bizarní gastronomická videa na Facebooku sloužila jen jako infantilní maska pro chladný kalkul obchodníka, který ví, že když naučí lidi nenávidět oběť, ztratí poslední zbytky lidskosti a budou ho volit. Ale ani to snad není trestné, měli jsme přece tenkrát demokracii, ne?

A do lavic obžalovaných usednou i ti, jejichž zločin nebyl vymezen hranicemi jednoho státu, ale byl tou částí lží digitálního fašismu, která bojovala se samotnou biologickou podstatou lidstva a jeho prostředím. Ti, kteří z fyzikálních zákonů udělali „politický názor“ a z boje o přežití civilizace udělali kulturní válku. Uvidíme mediální magnáty, uplácející fosilní barony a influencery, kteří léta systematicky zesměšňovali varování vědců, zatímco svět kolem nich hořel.

„Chtěl jsem jen diskusi! Věda přece není dogma!“ bude se hájit ten, kdo ve svých médiích dával prostor pavědcům tvrdícím, že CO2 je výživa pro kytičky a že není jisté že dvě a dvě nemůže být někdy i 53 362, pokud si to trh a konkurenceschopný průmysl žádá. „Bojoval jsem proti zelenému šílenství! Hájil jsem svobodu jezdit dieselem!“ Bude to tvrdit ten samý člověk, který moc dobře věděl, že jeho lži o „cyklech slunce“ a „spiknutí klimatologů“ slouží jen k tomu, aby si fosilní byznys mastil kapsy a kupoval politiky o pár let déle. Že tím odsoudil miliardy lidí k hladomoru, k neobyvatelné planetě a k masové migraci, která nakonec smete i tu jím hájenou „civilizaci“, je nešťastná shoda náhod, nic trestného. V jeho pojetí byla matematika a fyzika jen „levicovým konstruktem“ a planetární genocida přijatelnou cenou za to, že se fosilní oligarchie nebude omezovat. Svaté právo každého mít takový názor, další nevinný.

A nakonec předstoupí i oligarcha, který slovo „Mír“ proměnil v toxickou zbraň hromadného ničení a neštítil se vylepit na billboardy čirý strach, že naše děti půjdou do zákopů aby tím ladil noty s fašistickým režimem, který je tam brzy skutečně pošle. Muž, který se obklopil bývalými agenty StB a policejními šíbry, aby mu dodali „bezpečnost“, zatímco on boural základy naší obrany.

„Já nechtěl válku! Já jen říkal, že vláda se má starat o naše lidi, ne o cizí!“ bude se hájit ten, který bez mrknutí oka prohlásil, že by nepomohl členské zemi NATO, a rozbíjel tak jednotu Západu. „Že jsem nálepkoval vládu jako válečné štváče jen proto, že posílali obětem zbraně na obranu před agresorem? Že jsem lhal o tom, jak nás uprchlíci vyjídají, jen abych získal hlasy těch nejvyděšenějších? To byla jen kampaň, to dělal každý! Já jsem diplomat! Má snad být zrovna ten můj alternativní pohled na politiku trestný?“

Bude to tvrdit ten samý člověk, jehož politika „všech azimutů“ nebyla ničím jiným než snahou zalíbit se jen Východu, s jeho internetovou mocí a zástupy zaslepených zombie voličů, nebo Trumpovi. Jako by jeho legitimizace sobectví a zbabělosti byla jen „jiným názorem“, a ne vědomou destrukcí společenské morálky. Jako by to, že naučil miliony lidí vnímat obranu svobody jako „zavlékání do války“ a pomoc vražděným sousedům jako „okrádání českých důchodců“, nebylo zločinem, ale pouhou strategií. Jako by on sám nebyl nejvýkonnějším zesilovačem ruské propagandy, který pod rouškou „péče o naše lidi“ servíroval národ na stříbrném podnose sféře dalších ruských lží. Tam, kam své národy zatáhli jeho největší proruští kumpáni.

„Když jsem spílal novinářům z Novinek za jejich drzé dotazy o naší a ukrajinské bezpečnosti, nebylo to proto, abych je očernil jako aktivisty a trollí farmu – což mi jen nedopatřením vylétlo z úst –, ale proto, abych je motivoval k lepší práci, stejně jako to dělal Trump svými miliardovými žalobami na média!“ bude u soudu říkat tento další nevinný.

„To, že mi přišli atraktivnější oligarchové se svými zlatými paláci, kteří mi mohli ve svých trollích továrnách pomoct se získáváním voličů, než nějaké umolousané nuly ve válečných zákopech nebo trosky živořící v panelácích bez elektřiny, bylo pouze výrazem mojí vysoké estetiky a v žádném případě nešlo o nic trestného, za co bych měl být souzen!“

A v neposlední řadě se v soudní síni objeví nekonečné zástupy sekty těch, kteří se klaněli bláznivému, nahému, sociopatickému a defraudujícímu císaři co ukradl a zničil demokracii samou a přenechal lidi AI zbraním v rukou novodobých všemocných loutkářů. Lidé, kteří se rozhodli ignorovat realitu jen proto, že chtěli získat tu svou moc v jeho narůstajícím fašistickém stínu a tak k nám zvali Americké protofašisty na konference aby s nimi mudrovali o „nápravě“ Evropy. Všichni nevinní, všichni chtěli jen udržet žádoucí Atlantické vazby.

A tak se kruh uzavře. Nikdo opět za nic nebude moci. Všichni budou opět nevinní. Budou se tvářit, že zlo, které rozvrátilo svět a otrávilo mysl stamilionů, nebylo i jejich součástí – že to nebyla jejich nenávist, jejich chamtivost a jejich cynismus. Budou tvrdit, že zlo bylo vně, že to byla jen „doba“, „tlak okolností“ nebo „chyba systému“. Že jen využívali možností, co jim ty nové zázračné technologie daly.

Nikdo z nich nepřizná, že to byl právě on, kdo tu bestii krmil, kdo ji zesiloval a kdo jí umetával cestu k moci. Naopak. S tváří mučedníků se budou sami stavět do role obětí. Identicky jako ti v Norimberku. Budou se vidět jako oběti nepochopení, oběti mediální štvanice, oběti té samé mašinérie, kterou sami pomáhali roztáčet a profitovali z ní. „My jsme nechtěli válku, my jsme chtěli dobro pro národ! My jsme jen věřili!“ budou křičet přes hroby těch, které jejich slova a činy pomohly zničit. A v té chvíli bude jejich nevinnost děsivější než samotný zločin, protože bude důkazem, že se v lidské povaze nezměnilo a možná nikdy nezmění vůbec nic.

Jak to že ten hypotetický budoucí svět, zničený tak jak nikdy v historii nebyl, vlastně opět nikdo nezničil?

Proč je to nebezpečnější než kdy dřív? Spoluarchitekti zkázy spoléhají na smazanou paměť; dnešní lež zítra prostě překryje deset nových. Vytvořili svět, kde je lež strategií, agrese ctností a osobní odpovědnost neexistuje. Tahle spirála neumí tvořit, jen připravovat půdu pro reálnou brutalitu. Pokud jejich hru neprohlédneme včas, nebudeme v budoucnu sedět v porotě, ale v troskách, kde nám nad spouští s klidem zopakují: „Já nic, já to myslel dobře.“

Pasivní divák neexistuje. To nejděsivější na této úvaze není existence sociopatických postav, ty tu byly vždy. To nejděsivější je role nás, „obyčejných lidí“. Pokud mediální technologie dokáže opět jako kdysi přepsat vnímání reality u poloviny populace tak, že vítají vrahy jako osvoboditele a fanaticky nenávidí oběti, pak selhaly všechny pojistky civilizace, i přes onu děsivou historickou zkušenost.

Tohle není film, na který se díváme z bezpečí sedaček. Nejsme diváci, kteří mohou odejít, když se děj stane příliš drastickým – jsme účastníci, kteří se vlastní lhostejností stanou potravou a nebo jsme aktivním destruktorem pomáhajícím dalšímu prolhanému agresivnímu zlu na scénu. Každé mlčení ke lži o „nevděčných ukrajincích“ u rodinného stolu, každá rezignace na pravdu pod tíhou únavy, je malou výhrou zla a aktem spoluviny.

Bez obnovy společenské imunity vůči lži žádný Norimberský soud 2.0 nebude, protože nebude nikoho, kdo by zlo porazil a soudil.

Historie se neopakuje, ale rýmuje. Ten dnešní rým nezní jako fanfára vítězství, ale jako tiché praskání světa, který se pod vahou miliard lží definitivně hroutí. Nejde o to, že by lidé s nadějí vyhlíželi zkázu; tragédie je v tom, že už ztratili schopnost ji poznat. I v tom posledním okamžiku, kdy by se horizont změnil v ohnivou stěnu jaderného hřibu, by hledali viníka přesně tam, kam jim léta ukazoval prst jejich digitálního pastýře. Umírali by v hlubokém přesvědčení, že jsou oběťmi cizího spiknutí, aniž by kdy pochopili, že spoušť takhle vyšinutého světa spustili sami svou vlastní rezignací na pravdu a lidskost.

To je konečný triumf digitálního fašismu: společnost, která ztratila schopnost vnímat realitu i ve chvíli, kdy ji ta realita definitivně vystavila osobní účet, když už ten předchozí, týkající se těch „cizích lidí“ na Ukrajině, odmítla pochopit.