Článek
1. Dva a půl tisíce let stará diagnóza
Zvykli jsme si vnímat drogovou závislost jako okrajovou patologii, jako selhání jednotlivců, kteří podlehli vnějším chemickým substancím. Pravda je však mnohem mrazivější a univerzálnější: tyto chemické látky nespouštějí v lidském mozku žádné nové, odlišné procesy. Pouze se extrémně silně nabourávají do prastarého mechanismu, který tvoří samotný operační systém naší mysli. Je to past, do které se denně chytáme všichni bez ohledu na to, zda náš mozek zrovna baží po novém telefonu, po vlně obdivu na sociálních sítích, nebo po absolutní politické moci a cizím území. Princip je totožný. Chtění uspokojení, potřeba neustále vyšší a vyšší dávky pro dosažení stejného pocitu v budoucnu a nevyhnutelný propad, když stimul chybí. Liší se pouze měřítko společenské destrukce.
Tento zničující mechanismus objevil už před dvěma a půl tisíci lety Siddhártha Gautama. Buddha nevystupoval jako nějaký ezo-mystik, ale v podstatě jako vůbec první neurovědec. Pouhou hlubokou introspekcí se snažil vyzkoumat, co přesně ho činí nešťastným a jakým způsobem se to v mozku děje. Odhalil, že kořenem lidské nespokojenosti je samotný princip neukojitelného chtění. Popsal, že dosažení cíle nevede k trvalému klidu, ale roztáčí spirálu – mysl si na novou úroveň okamžitě zvykne a pro dosažení budoucího uspokojení vyžaduje silnější a intenzivnější stimul.
Dnes se už nemusíme opírat jen o starověkou filozofii, protože moderní věda Buddhova pozorování změřila v laboratořích a potvrdila na molekulární úrovni. Neurobiologické výzkumy, v čele s průkopnickou prací Wolframa Schultze, ukázaly tvrdou pravdu o dopaminu. Tento neuropřenašeč není žádnou molekulou štěstí nebo odměny, jak se dlouho popularizovalo. Dopamin je molekulou chtění a slibu odměny. Nutí nás k neustálé akci, k neustálé snaze získat víc, ale samotné uspokojení nezajišťuje. Jakmile je touha naplněna, chemický slib mizí a nastupuje hedonická adaptace. Zlatá klec se stává běžným standardem a mozek začne hladovět po další dávce. Nevidíme tu děsivou pravdu: to, co doopravdy chceme, je chtění samo.
- Někdo by mohl oprávněně namítnout: Co elitní sportovci nebo objevitelé? Ti mají také extrémní, neukojitelnou touhu posouvat se neustále dál, a přesto z nich nevyrůstají společenští sociopaté. Rozdíl je v ukotvení a v tom, kdo platí účet. Extrémní touha sportovce je korigována neúprosnou realitou. Skálu ani gravitaci nelze zmanipulovat a posun dál je vždy vykoupen obrovským vlastním utrpením, které funguje jako přirozená brzda. Sociopat na mocenském vrcholu však realitu obchází. Jeho dopaminový okruh nehledá překonání sebe sama, ale ovládnutí druhých. Pletichaří a manipuluje tak, aby vytěžil cizí zdroje bez práce. Svou extrémní touhu po moci a dopaminu uspokojuje tím, že utrpení a námahu přesouvá na své okolí, zatímco on sám pouze paraziticky konzumuje zisk.
Skutečná tragédie naší doby tedy nespočívá v nevědomosti. Známe tuto anatomii vlastního selhání do nejmenších technických detailů. Dokážeme ji zmapovat funkční magnetickou rezonancí, umíme ji popsat psychologickými studiemi i prastarými texty. A přesto se odehrává obrovský paradox: s touto dokonalou mapou vlastního destruktivního chování v ruce, plně si vědomi toho, že honba za dalším „fetem“ vede jen do prázdnoty, stále zbrkleji a nadšeněji kráčíme do stále temnějších etap našich dějin. Z tohoto chemického diktátu nedokážeme uniknout jako jednotlivci, a o to hrozivější jsou následky, když mu zcela propadnou lidé na samých vrcholcích mocenských pyramid, dosazených tam stejně nemocnou masou.
2. Zlatý piedestal a zrcadlo davu
Všichni v sobě nosíme tento mechanismus neukojitelného chtění, ale u většiny z nás je neustále tlumen a korigován vnějšími hranicemi – v tom lepším případě sebekontrolou, v tom horším nedostatkem peněz, sociálním tlakem nebo obyčejným nárazem na realitu všedního dne. Co se ale stane, když se tyto brzdy odstraní? Když se ve společnosti, která už byla dostatečně rozložena, proderou na vrchol pyramidy moci lidé s extrémním, zvráceným a zcela patologickým chtěním?
Vidíme pak neuvěřitelnou a extrémní patologii tohoto drogového principu v přímém přenosu. Donald Trump chce mít své jméno na bankovkách, mrakodrapech, vítězných obloucích i baletních sálech. Všichni příčetní se mu smějí, ale on svému vnitřnímu „fetu“ odolat nedokáže. Čím více je vysmíván, tím zoufaleji potřebuje vnější potvrzení, že není oním šíleným, nahým císařem, ale všeobecně respektovanou osobností. To, co mu reálně chybí uvnitř, se snaží uměle získat zvenčí. Přitom sama tato křečovitá snaha ho nevyhnutelně propadá do ještě většího marasmu a trapnosti.
Zcela stejnou, jen o poznání krvavější absurditu sledujeme, když umírající sociopat Ramzan Kadyrov ověšuje svého osmnáctiletého syna jedním metálem za druhým za fiktivní boj proti Ukrajině, kterého se mladík nikdy neúčastnil. Lidé, kteří mají po materiální stránce absolutně vše, ztrácejí ve svém posedlém rauši jakýkoli kontakt s realitou. Psychologické výzkumy sebe-potvrzování a sebedeterminace tento jev popisují jasně: vnější validace nikdy nemůže zasytit vnitřní prázdnotu. Je to snaha naplnit bezednou nádobu. Myslí si, že si pro svůj fet mohou dovolit vše, ale ve skutečnosti si jen kupují psychologicky neúčinné falešné náhražky, které je nikdy nezasytí.
Tady by bylo velmi snadné a uklidňující celou věc uzavřít konstatováním, že se k moci zkrátka dostávají blázni. Ale tím bychom se dopustili fatálního sebeklamu. Tito jedinci by totiž nebyli ani zdaleka tak destruktivní – byli by jen tragikomickými figurkami –, kdyby je na onen zlatý piedestal dobrovolně nevyzdvihla samotná společnost.
Zde se dostáváme k jádru problému. Vůdce v žádostivostním deliriu by byl neškodný, kdyby v něm dav neviděl dokonalý nástroj pro své vlastní sebeospravedlnění. Většina lidí si svou vlastní drogovou závislost na konzumu, pozornosti a egu podvědomě uvědomuje. A aby vnitřně omluvili své vlastní nedostatky a svá každodenní selhání, své prodávání pravdy za chvilkové dopaminové emoční zisky, volí si do svého čela ty nejpatologičtější šílence, kteří sami tento boj fatálně a veřejně nezvládli. Proto tito jedinci dokáží rozvracet řád tak, že jeho náprava by trvala dekády, pokud by tedy pád povětšinou dále nepokračoval.
Šílenci jsou zrcadlem davu. Nemocná společnost volí extrém, aby tak normalizovala vlastní selhání, protože sami voliči by se na stejném místě chovali po chvíli naprosto stejně patologicky jako ten nahý císař. Ani oni totiž nevědí, jak svou vnitřní závislost zvládnout. Získání absolutní moci by pro ně mělo úplně stejný efekt, jako kdyby coby občasní uživatelé psychostimulantů našli v krabici banánů ze supermarketu deset kilo schovaného kokainu. Najednou by zmizely veškeré finanční i společenské brzdy a oni by se jen dostali blíže sebezničení. To je mimochodem stejný důvod, proč drtivá většina výherců miliardových loterií končí v troskách – náhlé odstranění všech hranic jejich psychika prostě neustojí. Proto zároveň platí, že dosazováním těch, kteří svůj vnitřní boj zcela prohráli a podlehli nejprimitivnějším pudům tou nejextrémnější možnou formou, dáváme sami sobě fascinující alibi: dáváme si generální pardon za to, že my ho prohráváme také.
Je to dokonalá past, protože tento masový psychologický propad voličů už dávno není jen samovolným civilizačním jevem. Je uměle udržován, algoritmicky prohlubován a cíleně řízen propagandou totalitních států i protofašistickými silami v rámci technologické oligarchie USA. Ti velmi dobře pochopili, že roztříštěná, na dopaminu závislá a ve vlastním sebeklamu utopená společnost je tou nejtvárnější hmotou pro udržení a rozšiřování jejich vlastní moci.
3. Pád do psychózy: Vězni vlastní všemocnosti
Co se tedy děje v mozku, který tuto neomezenou zásobu „fetu“ konzumuje roky a desetiletí bez jakékoliv vnější korekce? Odpověď nám dává nejen historie, ale i klinická medicína. Britský lékař a politik Lord David Owen tento stav popsal jako Hubris syndrom – syndrom arogance moci. Neomezená moc totiž není jen politický status, je to stav, který fyzicky a strukturálně mění fungování mozku.
Když zmizí jakákoliv zpětná vazba, mozek ztrácí schopnost racionálně vyhodnocovat rizika. Vládce se izoluje ve své vlastní bublině, obklopen pouze těmi, kteří mu dodávají další dávky dopaminového potvrzení jeho vlastní geniality. Příkladem absolutního stádia této psychózy je severokorejská dynastie Kimů, kde se z udržování moci stalo dědičné, absurdní náboženství, Vladimir Putin nebo Trumpova administrativa. Z pragmatického KGBáckého autokrata se po dvaceti letech neomezené vlády stal izolovaný paranoik posedlý vlastním mesiášským posláním, odtržený od základní fyzické i společenské reality. Absolutní moc nevede ke štěstí a vyrovnanosti. Vede k těžké psychóze.
S tím, jak těmto vězňům vlastní všemocnosti ubíhá čas a fyzická smrt se blíží, nastupuje další devastující psychologický mechanismus. V psychologii se mu říká Terror Management Theory (teorie zvládání hrůzy). Čím je smrt blíž, tím více zmutovaná psychika kdesi v hloubi tuší, že vsadila na špatnou kartu. Zjišťuje, že veškeré to hromadění moci vnitřní prázdnotu nezaplnilo. Objevuje se extrémní, svíravá hrůza z bezvýznamnosti, konce existence nebo dokonce nadpozemského trestu za svoje selhání.
Pokud měl Buddha pravdu i ve vnímání tkz. karmy a jejím přesahu, tito lidé hluboko uvnitř cítí, že za svůj dlouholetý drogový rauš budou platit extrémní cenu. Aby tuto nastupující paniku a hrůzu přehlušili, škemrají o to víc, aby svět uznal jejich „skutečnou velikost“ a zanechali za sebou trvalý historický odkaz. Falešně se snaží oklamat smrtelnost tím, že překreslují mapy, rozpoutávají války a staví si pomníky z krve a železa. Čím více se však snaží tohoto nesmrtelného přesahu dosáhnout uměle a násilím, tím hlouběji propadají do svého negativního, sebestředného a zvráceného šílenství.
Zoufale se snaží přesvědčit sami sebe i historii o své božskosti, zatímco se mění v pouhé schránky stravované vlastním strachem z konce.
Dokonalým a zároveň děsivým důkazem této nastupující paniky z vlastního konce je Putinova nedávná posedlost dosažením fyzické nesmrtelnosti. V době, kdy jeho stát ekonomicky krvácí a statisíce lidí umírají na frontách jím rozpoutané války, nařídil Kreml uvolnit stovky miliard rublů na urgentní národní výzkum zastavení stárnutí, buněčné terapie a radikálního prodloužení lidského života. Toto masivní přesměrování státních zdrojů do laboratoří není snahou o zlepšení zdraví národa, ale čirou klinickou ukázkou Terror Management Theory v praxi. Stárnoucí diktátor propadá absolutnímu děsu z biologické konečnosti. Křečovitě se snaží vědu znásilnit a koupit si čas, protože jeho zmutovaná psychika nedokáže unést tíhu nevyhnutelného zúčtování – ať už v historickém, nebo v tom karmickém - psychologickém smyslu. Touha poručit nejen mapám a národům, ale i samotné buněčné biologii, je absolutním vrcholem arogance moci. Moci, která se ovšem v samotném závěru potupně hroutí před banálním, zvířecím strachem z vlastního hrobu.
4. Slepí vedou slepé: Kdo neovládne sebe, neukočíruje svět
Dostáváme se tak k jednomu z nejabsurdnějších paradoxů naší civilizace. Svěřili jsme řízení nesmírně složitých celků – států, globálních ekonomik a potažmo i celé planety – lidem, kteří ztratili kontrolu nad tím nejzákladnějším: nad svým vlastním mozkem. Jsou absolutními otroky svých vlastních chemických drah. Nedokážou uřídit a zklidnit jeden a půl kilogramu nervové tkáně ve vlastní lebce, ale s naprostou samozřejmostí a arogancí si nárokují právo řídit životy miliard lidí.
Je to zhruba stejně logické, jako bychom svěřili pilotování dopravního letadla člověku v těžkém drogovém deliriu a pak se naivně divili, že stroj míří střemhlav k zemi. Být schopen skutečně kolektivních hledisek, vytvářet vybalancovaný, udržitelný svět a prostor pro dlouhodobý rozkvět celé společnosti je totiž řádově náročnější disciplína než pouhé ukočírování vlastního života v mantinelech etické normality. Vyžaduje to nekonečně větší seberegulaci, schopnost oddálit okamžité uspokojení, potlačení vlastního ega a komplexní pro-kolektivní systémové myšlení.
Člověk, který uvízl ve své dopaminové smyčce, je něčeho takového neurologicky i psychologicky naprosto neschopen. Jeho mozek je přeprogramován tak, aby vnímal pouze jeden jediný cíl: další dávku obdivu, další upevnění kontroly, další záplatu na svou vnitřní prázdnotu. Každé takové politické či mocenské rozhodnutí, jakkoliv ho tito lidé na tiskových konferencích balí do velkolepých slov o národních zájmech, prosperitě, svobodě nebo obraně tradičních hodnot, je ve skutečnosti jen prachobyčejným taktickým manévrem zoufalého feťáka, který si potřebuje zajistit přísun své drogy. Nemyslí na stát, myslí na svou příští dávku.
Tito lidé z principu nemohou vést společnosti k jakékoliv rovnováze, protože jejich vlastní vnitřní váhy jsou fatálně roztříštěné. Pokud samotný vůdce nedokázal ovládnout svůj vlastní život a stal se tragickým zajatcem svých nejprimitivnějších pudů, každá struktura, kterou řídí, nevyhnutelně nasaje jeho patologii. Z národních států a globálních institucí se stávají pouhé servisní organizace pro ukojení psychóz několika jednotlivců. V tomto se spojují sociopaté různých politicko-ekonomických systémů, a ačkoliv se mohou lišit výchozí mírou své patologie, bez vnějších brzd nevyhnutelně končí ve stejném šílenství. Navíc na jisté hlubší úrovni synergicky vedou své společnosti a v součtu i celý současný svět k jeho kolapsu. Trump, Putin, Babiš – stejné vzorce, stejný rozklad, stejné důsledky.
- Tragédie sociopatických lídrů nespočívá v tom, že by byli slepí k potřebám davu. Naopak, oni tyto potřeby čtou s chladnou analytickou přesností, aby je mohli zneužít. Jejich děsivá patologie spočívá v něčem jiném: absolutně upírají druhým právo na to, aby jejich zájmy byly brány jako rovnocenné. V jejich dopaminem a egem spáleném vnímání světa neexistují jiní lidé; existují pouze nástroje kompatibilní s jejich uspokojením, nebo překážky, které je třeba rozdrtit, pokud jim se svou nezávislostí a svými vlastními nesymbiotickými potřebami stojí v cestě.
5. Dokonalý karmický stroj a spirála kolapsu
Když se na celou tuto děsivou mozaiku podíváme s odstupem, objevíme jednu fascinující, i když mrazivou skutečnost: lidská mysl, a v důsledku i celá lidská společnost, funguje jako naprosto dokonalý, promazaný karmický zpětnovazebný stroj. To, co Buddha před tisíciletími vypozoroval na úrovni jednoho izolovaného vědomí – tedy že nevědomé sobecké skutky, podřízené neukojitelnému chtění, dělají člověka nevyhnutelně vnitřně zdevastovaným, i kdyby díky nim ekonomicky nebo mocensky získal celý svět –, platí se smrtící přesností i na makroúrovni. Tento psychologický zákon příčiny a následku je naprosto neúprosný a nelze ho oklamat žádným politickým marketingem.
Pokud jedinec prohraje boj se svou vlastní závislostí na egu a dopaminu, zničí sám sebe zevnitř. Pokud ale tento vnitřní boj prohraje příliš velký počet lidí v jedné éře, stává se zánik celé takové civilizace matematickou jistotou. Skutečný kolaps, který dnes na mnoha úrovních podvědomě cítíme, totiž nezačal v roztávajících ledovcích ani na propadajících se burzovních grafech. Začal v psychologii stáda. Začal v myslích většinové společnosti, která plně podlehla stejnému drogovému rauši chtění, konzumu a okamžitého uspokojení jako ti, které si následně dosadila na své mocenské piedestaly.
Roztočila se vzájemně propojená spirála zkázy. Nemocný, hodnotově vyprázdněný dav volí nemocné vůdce, aby získal alibi pro vlastní selhání. Tito sociopatičtí vůdci pak skrze své reálné kroky dále rozkládají a infikují zbytek společnosti, boří poslední zbytky etické normality, odměňují tu nejhorší možnou adaptaci a urychlují pád celého systému.
Vědci a analytici nás dnes neustále varují, že se blížíme k bodu zlomu z ekologických či ekonomických příčin. Pravda je však mnohem temnější a fatalističtější. Fyzický rozvrat planety, vyčerpání zdrojů a hroucení mezinárodních pořádků jsou jen konečnými, druhotnými symptomy mnohem hlubší choroby. Jsou to jen vnější kulisy tragédie, která se primárně odehrála v lidském mozku. Pokud jako společnost nedokážeme rozpoznat tuto základní diagnózu a nezačneme se zaměřovat na to vůbec nejtěžší – ovládnutí naší vlastní mysli a naší nenasytnosti –, čeká nás kolaps dosud nepoznaných rozměrů. Dokonalý karmický stroj už běží naplno a nelze ho zastavit pouhou změnou technologií nebo zákonů. Musíme změnit to, kým jsme uvnitř a jak začleňujeme kolektivní potřeby do našich přirozeně sobeckých motivací, jinak nás definitivně pohltí temnota, do které tak dobrovolně a zbrkle pádíme.
Bod zlomu a mediální akcelerace
V každém společenském uspořádání přirozeně existují protichůdné síly – ať už pozitivní, nebo z jiného úhlu pohledu negativní a násilné –, které se snaží toto patologické indivuální směrování zakódované přímo v principech lidského mozku korigovat a udržet daný kolektivní systém v jakési udržitelné rovnováze. Problém dneška však tkví v děsivé rychlosti, se kterou se tato rovnováha starého světa hroutí. Všechny masové „fašismy“ minulosti vznikly a zmohutněly pod silným vlivem nastupujících mediálních technologií. Tyto inovace pokaždé akcelerovaly individuální, společensky destrukční psychologické mechanismy natolik, že staré mechanismy rovnováhy jednoduše přestaly fungovat. Viděli jsme to u knihtisku, drtivě jsme to pocítili u audiovizuálního fašismu hitlerovského Německa či leninsko-stalinského Ruska a nyní čelíme naprosto stejnému, jen nepoměrně rychlejšímu zlomu v digitálním prostoru.
- Pokud vám tento text připadal temný a bezvýchodný, byl to záměr. Jedině z tohoto tvrdého poznání a z tohoto nepřikrášleného úhlu pohledu totiž dokážeme přijmout a pochopit, k čemu musí nevyhnutelně přistoupit ta stále ještě myslící, alespoň nějak etická menšina, chápající kolektivní přesah existence, pokud chce reálně zabránit celospolečenskému kolapsu s nepředstavitelnými důsledky. Jaké konkrétní kroky to musí být a jak tuto zničující spirálu zastavit, to už je tématem navazující série textů.
Architektura záchrany: Tento text měl za cíl ukázat, že naše psychologické nastavení a jeho interakce s digitálním věkem nás nakonec dovedou ke kolapsu, pokud něco zásadně nezměníme. Příští text ukáže to samé na základě ekonomických faktů, které k postupné oligarchizaci společnosti vedou rovněž. Na to navazují další tři texty, které představí funkční asymetrické řešení, kterým myslící, psychologickou operací a hybridní válkou neproměněná menšina dokáže zabránit většině, ovládané zahraničními aktéry i domácí oligarchií, tuto transformaci prosadit.
Poznámka autora: Zkrácené verze článků z této série vyjdou na serveru HlídacíPes.org. Zde budou zveřejňovány v plném rozsahu.
Odkazy:
