Mír na Ukrajině bez kolapsu Ruského světa znamená pokračování jeho globální války

Kapitola 1: Iluze míru jako největší bezpečnostní hrozba Západu

Západní politické a společenské uvažování trpí chronickou vadou: lineární představou, že každá válka končí u jednacího stolu, po čemž následuje návrat k normálu. V případě Ruska je to fatální omyl. Podepsání jakéhokoli „míru“, zmrazení konfliktu na současných liniích, nebo dokonce prosté čekání na přirozený konec Vladimira Putina je pro demokratický svět tou nejnebezpečnější pastí od třicetiletých let 20. století.

Vojenská i politická publicistika se v poslední době sice začíná probouzet do reality a analyzuje scénáře, podle nichž Rusko zůstane agresivním hráčem i po případném kolapsu či smrti svého vůdce. Jenže tyto texty zůstávají na povrchu. Řeší technokratické otázky – zda moc přeberou lidé z okolí tajných služeb (FSB), zda dojde k vnitřnímu boji oligarchických klanů o moc, nebo zda armáda zintenzivní lokální sabotáže evropské infrastruktury. To všechno jsou ale jen symptomy. Skutečné nebezpečí tkví v tom, že jakýkoli scénář, který nezahrnuje absolutní rozpad současného ruského imperiálního systému, dá vzniknout jen jinému monstru, které bude pro Západ daleko toxičtější než dnešní otevřený konflikt.

Past západního appeasementu a únava materiálem

Hlavním spouštěčem této hrozby bude psychologické nastavení západní civilizace. Evropská společnost, unavená materiálními dopady konfliktu, inflačními tlaky a hybridní válkou uměle vyvolanými psychózami, podvědomě touží po jediném: po obnovení iluze klidu. Jakmile utichnou zbraně na Donbasu, západní politické elity, hnané jak tlakem svých voličů, tak tlakem Trumpovy oligarchie, toužící po výhodných investicích s oligarchií ruskou, okamžitě zamění příměří za iluzi „trvalého bezpečí a normálnosti“ mezi běžnými státními entitami, které už pochopily, že válka je nesmyslná a mír je lepší pro všechny.

Dojde k okamžité deeskalaci ostražitosti protože bude to ekonomicky výhodnější. Tlak na zbrojní výrobu opadne, rozpočty na obranu se pod tlakem populistů začnou opět relativizovat a téma ruské hrozby zmizí z předních stránek médií. Tím se vytvoří gigantické strategické slepé místo. Zatímco Západ bude slavit „obnovení míru“, Rusko získá přesně to, co v této fázi potřebuje: čas na regeneraci, reorganizaci a především na změnu formy útoku.

Rusko jako psychopatický monolit bez vnitřní brzdy

Povrchní analýzy často pracují s nadějí, že v Rusku existuje jakási latentní občanská společnost nebo pragmatická elita, která po Putinovi nastolí racionálnější kurz. To je kardinální nepochopení ruské reality. Ruská společnost není standardní sociální strukturou, je to hluboce atomizovaný, pasivní a strachem či apatií paralyzovaný organismus.

Ruský státní systém funguje na principech čisté sociopatie a oligarchické dominance. V tomto prostředí neexistuje žádná demokratická zpětná vazba, žádný mechanismus sebereflexe a lidský život zde nemá absolutně žádnou váhu – což režim denně dokazuje jak na „cizích“ ukrajinských civilistech, tak na masovém obětování vlastních vojáků.

Pokud toto impérium neprojde fatálním systémovým kolapsem, kritickým sebeuvědoměním a systémovou reorganizací, jakýkoli nový vůdce ze stejných řad ruského oligarchického fašismu bude muset legitimovat svou moc na stejných základech: na kultu síly, imperialismu a definování vnějšího nepřítele. Ústupek nebo pokus o skutečnou demokratizaci by pro novou kremelskou kliku znamenal okamžitou politickou (a pravděpodobně i fyzickou) sebevraždu.

Proč je „mír“ nebezpečnější než současný stav

V současné situaci je ruská agrese čitelná. Je materializovaná v tancích, raketách, dronech a pohybech vojsk. Západ přesně ví, kde je frontová linie, a tato čitelnost ho – byť pomalu a neochotně – nutí k akci a k elementární jednotě.

„Mír“ bez kolapsu Ruska tuto čitelnost zničí. Frontová linie se nerozpustí, pouze se transformuje a přesune přímo do obývacích pokojů západních domácností, do sociálních sítí a do vnitřní struktury našich politických stran, napojených na politickou moc získanou právě na těch sítích . Frustrované, mezinárodně ponížené, ale vnitřně nezlomené Rusko pochopí, že otevřené válčení mu proti západním technologiím nejde. O to brutálněji a systematičtěji bude investovat veškerý svůj zbylý kapitál do asymetrického rozvratu našeho světa, do mozků těch nejzranitelnějších z nás. Zaplatíme mu to ostatně my v cenách jeho surovin, protože obchod s Ruskem, bude opět „skvělou investiční příležitostí“ kterou nesmíme promarnit.

Ponechat Rusko v jeho současné imperiální paranoii znamená podepsat ortel nad západní civilizací. Tento text proto v následujících kapitolách ukáže, že jedinou zárukou skutečné bezpečnosti Evropy není diplomatická dohoda, ale fatální destrukce samotných základů ruského imperiálního vlivu, následovaná obdobou Norimberského tribunálu. Cokoli menšího je jen odkladem naší vlastní kapitulace.

Vojenské ponížení, které Rusko utrpělo na ukrajinském bojišti, odhalilo zásadní pravdu, kterou si kremelští stratégové nyní již plně a bolestně uvědomili: v konvenčním střetu s technologickou a ekonomickou převahou Západu Rusko nemá šanci vyhrát. Ruská armáda, paralyzovaná korupcí, rigidním sovětským stylem velení a technologickým zaostáváním, sice dokáže generovat masové lidské utrpení, ale nedokáže dosáhnout strategického vojenského vítězství. Pokud však toto zjištění vede západní analytiky k závěru, že ruská hrozba po utichnutí zbraní pomine, dopouštějí se fatálního omylu.

Rusko nekapituluje; pouze kompletně změní operační doménu. Miliardy ropných dolarů, které dříve proudily do neefektivního zbrojního průmyslu, nákupu selhávající těžké techniky a logistiky, se okamžitě přesunou tam, kde je Rusko historicky nejsilnější – do asymetrického válčení, psychologických operací a dezinformační infrastruktury. Prosadí se doktrína převzetí Západu zevnitř, pomocí slabších kusů jeho populace.

Cílem nové fáze ruské agrese již nebude dobytí ukrajinského území nebo posunutí fyzických hranic. Hlavním terčem se stane samotná kognitivní kapacita západního obyvatelstva. Rusko pochopilo, že mnohem levnější a efektivnější než zničit nepřátelskou armádu na bojišti je kompletně „přeprogramovat“ občany nepřátelského státu tak, aby sami dobrovolně zvolili politické vedení, které zájmy vlastní země obětuje Kremlu.

Tento posun je umožněn technologickou revolucí v oblasti umělé inteligence, kterou Rusko integruje do svých tajných služeb s chladnou systematičností sociopatického režimu. Využití pokročilých generativních modelů, masová produkce hyperrealistických deepfakes a automatizovaná tvorba milionů unikátních dezinformačních narativů umožní Rusku provádět psychologické operace v měřítku, jaké lidstvo dosud nezažilo.

Už nepůjde o primitivní proruské weby nebo snadno odhalitelné trollí farmy. Půjde o personalizovaný algoritmický teror. Ruské systémy budou v reálném čase analyzovat digitální stopu každého jednotlivého občana Západu, identifikovat jeho specifické strachy, frustrace nebo ekonomické úzkosti a následně mu doručovat na míru šitý obsah, který tyto emoce maximalizuje.

Metoda, kterou Kreml proti Západu nasadí, je permanentní, digitálně šířený a stimulovaný chaos. Ti co by se mu chtěli v internetovém prostoru postavit budou ruským trojským koněm Trumpem zničeni, výhružky v této oblasti jsou jeho nejčastějším tématem ve vztahu k EU. Ruské kybernetické kapacity budou dále primárně cílit na totální destrukci konceptu objektivní pravdy.

Západní veřejný prostor bude zaplaven tolika protichůdnými lžemi, konspiracemi a absurdními narativy, až průměrný občan rezignuje na snahu pochopit realitu. Výsledkem je naprostá apatie, ztráta důvěry v demokratické instituce, nezávislá média a justici. V takto paralyzované společnosti pak zcela přirozeně převládnou primitivní kmenové pudy a poptávka po autoritářských, na ruské lži napojených vůdcích, kteří slibují jednoduchá řešení v chaosu, který přitom sami pomáhají spoluvytvářet. Tuto situaci známe z ČR ostatně již nyní.

Tato asymetrická válka je pro Evropu nebezpečnější než raketové útoky. Proti raketám lze postavit systémy protivzdušné obrany. Proti neviditelnému algoritmickému rozvratu, který zneužívá samotnou podstatu svobody slova a otevřené společnosti, však stávající západní demokracie nemají vybudovanou žádnou účinnou imunitu. Bez fatálního zničení centra, které tyto útoky financuje a řídí, je západní civilizace odsouzena k postupné kognitivní kapitulaci.

Jedním z nejnebezpečnějších západních mýtů je představa, že politické systémy reagují na neúspěch racionální korekcí kurzu. Západní politik, který selže nebo zatáhne zemi do katastrofy, obvykle čelí tlaku institucí, médií a voličů, což vede k jeho výměně a korekci chyb. Ruská diktatura však funguje v úplně jiné psychosociální dimenzi. Je to uzavřený, autokratický monolit ovládaný lidmi z prostředí tajných služeb a organizovaného zločinu – systém, který ze své podstaty postrádá jakoukoli schopnost lidské empatie, morální sebereflexe nebo systémové zpětné vazby.

Pokud je takto strukturovaná sociopatická moc mezinárodně izolována, vojensky zablokována a vnitřně ponížena, její reakcí nikdy nebude pokání nebo pokus o smír. Jedinou možnou reakcí takto nastaveného organismu je exploze ještě větší krutosti, bezohlednosti a chladné, systematické pomsty vůči těm, kteří její slabost a ubohost odhalili.

Komplex méněcennosti maskovaný imperiální agresí

Základním psychologickým motorem ruského státu je hluboce zakořeněný komplex méněcennosti vůči západní civilizaci. Západ se svou materiální vyspělostí, technologickou dominancí, etikou (byť pod jeho vlivem upadající), fungujícím právním státem a respektem k jednotlivci nastavuje ruskému režimu nesnesitelné zrcadlo. Ukazuje totiž, že celý ten oslavovaný ruský model je ve skutečnosti jen vrcholně nevýkonný, zkorumpovaný mafiánsko - oligarchický systém, který nedokáže svým vlastním občanům zajistit ani základní životní standardy a civilizační zázemí.

Ruská elita nedokáže na tuto civilizační převahu odpovědět férovou soutěží – nemá na to ekonomické ani intelektuální kapacity. Aby obhájila svou existenci a legitimitu před zbídačeným a systematicky ohlupovaným domácím obyvatelstvem, musí západní úspěch devalvovat. Ruská propaganda proto dlouhodobě neprezentuje Západ jako konkurenta k srovnávání nebo dokonce partnera, ale jako morálně prohnilého, dekadentního nepřítele, jehož jedinou ambicí je Rusko zničit.

V momentě, kdy toto Rusko podepíše „mír“, který pro něj bude znamenat faktické uznání vojenského neúspěchu na Ukrajině, ponížení ještě posílí a touha po pomstě se nakonec musí stát, po krátké době předstírání, ještě intenzivněji oficiální státní doktrínou. Rusko jiného mít totiž nebude, když bylo poníženo dokonce i „neexistujícím národem“. Sociopatický predátor neodchází do ústraní přemýšlet o svých chybách; odchází si lízat rány a plánovat, jak nepřátelům podříznout hrdlo ve chvíli, kdy poleví v ostražitosti.

Tato patologická nenávist se navíc neobrací jen navenek, ale deformuje i samotný ruský národ. Systém, který nemá žádné zábrany obětovat statisíce vlastních lidí ve vlnách masových frontálních útoků jen pro ukojení imperiálních ambicí několika jedinců v Kremlu, nebude mít sebemenší zábrany při likvidaci evropské bezpečnosti. Lidský život má v ruském hodnotovém vzorci nulovou cenu.

Pokud Západ ponechá tento režim u moci a dovolí mu ekonomicky i politicky přežít, dává mu tím zelenou k dokončení vnitřní fašizace společnosti. Jakýkoli vnitřní disent bude definitivně vyhlazen, kultura smrti a militarismu se stane jedinou povolenou vírou a celá země se promění v obří, frustrovaný rezervoár agrese. Tato asymetrie je pro nás smrtící: zatímco Západ bojuje za zachování svých hodnot a pohodlí, Rusko po svém ponížení bojuje z pozice psychopata, který nemá co ztratit a jehož jedinou radostí je vidět hořet dům souseda, který žil lépe než on.

Dohoda s takovým subjektem je cár papíru, nepochopili jsme to ani po Budapešti, kde se Ukrajina vzdala jaderných zbraní za podpis Ruska a ochranu USA, což se ukázalo velmi naivním krokem. Pokud nebude tento sociopatický aparát fatálně rozvrácen ekonomickým a politickým tlakem, který ho donutí kapitulovat a složit účty před mezinárodním tribunálem, ruská státní mašinerie se nezastaví. Její existence je totiž nekompatibilní s existencí svobodného a prosperujícího západního světa.

Největší tragédií současného Západu je, že zatímco ruská asymetrická mašinerie pracuje na plné obrátky, naše vlastní společnost prochází hlubokou mentální a strukturální proměnou, která nás činí vůči tomuto útoku extrémně zranitelnými. Ruský zvětšený apetit po naší destrukci totiž naráží na domácí populaci, která je systematickým působením algoritmů a dezinformačního inženýrství fragmentovaná, zmatená a vnitřně paralyzovaná a vyhledává i Ruskem podstrčená sebevražedná řešení. Řešení, která proměněným jedincům přináší chvilkovou mentální úlevu. Vzniká tak smrtící koktejl: na jedné straně chladný, odhodlaný agresor, na straně druhé společnost, která ztrácí elementární pud sebezáchovy a dobrovolně ho vítá.

V našem domácím prostoru se zformovala nová politická kasta – podnikatelé s permanentním chaosem. Tito aktéři převzali trumpovské metody marketingu, kde logika, fakta a dlouhodobé vize nehrají žádnou roli. Jejich jedinou strategií je neustálé bičování emocí, prohlubování příkopů a destrukce společenského konsensu.

Tito domácí populisté a extremisté fungují v dokonalé symbióze s ruskou mocí na sítích. Kreml jim nemusí posílat přímé instrukce; stačí, že ruské trollí armády a algoritmické systémy masivně zesilují jejich hlas, čistí jim cestu k masám a pomáhají jim transformovat nespokojenou část veřejnosti v radikalizovanou, protisystémovou sílu, která se i po získání moci považuje za disentní a opoziční. Současný premiér je tak považován za druhého největšího opozičníka, což je zcela absurdní a popírající strukturu moci . Výsledkem je proměna podstatné části populace v entitu, která vnímá vlastní demokratický stát jako většího nepřítele než cizí autokratickou diktaturu.

Zatímco asymetrický útok na západní mysl sílí, politické elity současných vládních stran už dávno nepředvádějí jen intelektuální bezradnost. Situace je mnohem děsivější: tito politici s ruskými narativy přímo a vědomě pracují. Přestali předstírat obranu demokracie a začali kremelskou propagandu chladnokrevně integrovat do své vlastní rétoriky, protože pochopili, že strach, chaos a lež jim přinášejí okamžitý volební úspěch. (Neintegrují ale jen propagandu ale přímo ruské oligarchické metody vládnutí, které v Maďarsku po Orbánově prohře už sice dohráli, ale Babišova Maďarská spojka po jeho boku je úspěšně, po Orbánově odzkoušení, zavádí u nás.)

Současní vládní činitelé se nesnaží toxické algoritmy velkých technologických korporací regulovat ani chránit kognitivní prostor svých občanů. Naopak, plně se do tohoto systému zapojili jako aktivní hráči. Vědomě papouškují ruské narativy a ohýbají realitu, protože přesně vědí, že pouze absolutní loajalita k logice digitálního chaosu jim zajistí masivní ruskou podporu na sociálních sítích.

Je to cynický obchod: vládní strany dodávají do veřejného prostoru témata, která společnost polarizují a paralyzují, a ruské trollí armády jim za odměnu skrze zmanipulované algoritmy čistí cestu k moci a zajišťují politickou dominanci. Tím, že tito takzvaní demokratičtí lídři vyměnili bezpečnost státu za digitální dosahy a přízeň sítí a ruských trollích továren, se stali přímými spolupachateli rozkladu vlastní země. Bitevní pole Rusku nevyklidili z neschopnosti – oni mu ho vědomě prodali za svoje krátkodobé volební zisky.

Tato destrukce se už dávno netýká jen tradičně zranitelných zemí na periferii Evropy, jako je Bulharsko, Slovensko nebo Česká republika, kde má ruský vliv hluboké historické kořeny a slabší institucionální odpor. Skutečným a fatálním cílem Kremlu je paralyzovat samotné jádro a motor evropské integrace – Německo a Francii.

Infiltrace německého politického a společenského prostoru prostřednictvím subjektů typu Alternative für Deutschland (AfD) představuje pro budoucnost Evropy existenční hrozbu. Pokud ruští pohůnci a užiteční idioti skrze tyto strany ovládnou nebo fatálně ochromí rozhodovací procesy v klíčových západních metropolích, dojde k okamžitému rozpadu Severoatlantické aliance a Evropské unie zevnitř. Jakmile padne Berlín, obranná architektura střední Evropy přestane existovat. Naše demokratické systémy, ovládané v symbióze s ruskou digitální mocí, se zhroutí bez nutnosti jediné invaze ruských tanků přes naše hranice. Toto je bohužel blíže než si připouštíme.

Západní společnost se (ne)chystá vstoupit do dlouhodobého střetu s Ruskem s tou nejhorší možnou psychologickou výbavou. Žijeme v realitě, která od pádu komunismu zažila největší, ničím nepřerušený materiální vzestup v lidských dějinách. Tento bezprecedentní blahobyt však místo sebevědomé a odolné společnosti vygeneroval kulturu absolutní nevděčnosti, zchoulostivělosti a hluboké ztráty historické paměti. V situaci, kdy se ruská hrozba po případném zamrznutí konfliktu transformuje do dlouhodobé opotřebovávací války nervů a ekonomických tlaků, se tato naše psychologická křehkost stává pro demokracii kritickou slabinou.

Moderní občan Západu si zvykl vnímat mír, stabilitu a neustále rostoucí životní úroveň jako automatické přírodní zákony, nikoli jako křehké výsledky geopolitické rovnováhy a tvrdé práce předchozích generací. Jsme prosáklí kulturou okamžitého uspokojení a hlubokého sobectví. Jakýkoli náznak nepohodlí, drobný ekonomický výkyv nebo nutnost přinést sebemenší oběť v zájmu kolektivní bezpečnosti vyvolává hysterickou vlnu odporu a pocit ublížení. Vůbec necháme že např. přicházející klimatický kolaps nám přinese skutečné a obrovské těžkosti a krize.

Tato mentální zchoulostivělost ve spojení s cynismem vládních elit a hybridní propagandou vytváří zvrácenou a nebezpečnou dynamiku. Jak ukázal šok na trhu s palivy a hrozba nastupující inflace, u podstatné části společnosti okamžitě propukla panika ze ztráty materiálního komfortu. V tu chvíli se ukázalo, jak křehké jsou naše hodnoty: mnozí byli v zájmu zachování svého standardu okamžitě ochotni prodat Ukrajinu za pouhý návrat do iluze bezpečného světa a levných energií.

Současná vládní garnitura tento zbabělý reflex části veřejnosti okamžitě pochopila a začala na něm parazitovat. Aby si politici udrželi koryta a přízeň mas vyděšených drahotou, začali vědomě naskakovat na populistické narativy a papouškovat je, protože jim přinášejí okamžitý volební úspěch.

Obdobný umělý strach a chaos totiž Rusko systematicky vytváří i kolem obnovitelných zdrojů. Jeho primárním cílem je zajistit dlouhodobý odbyt pro své vlastní fosilní suroviny a za každou cenu zabránit tomu, aby Západ přešel k čisté energetice, která podobným globálním rizikům obdobně nepropadá a závislost na něm systematicky odstraňuje. Výsledkem této dezinformační taktiky a vládního alibismu je, že Česká republika je na tom v rámci Evropské unie s přechodem k obnovitelným zdrojům nejhůře, protože si závislost na problematických palivech domácí i zahraniční oligarchie bůhvíproč tak oblíbila. Vyměnili jsme budoucnost svých dětí za fosilní skanzen a digitální přízeň Moskvy těm domácím politiků, co plní jeho energetické i bezpečnostní záměry. (podpora fosilních paliv a minimální výdaje na obranu)

Proti této zchoulostivělé realitě stojí ruská společnost, která funguje v diametrálně odlišném hodnotovém a historickém nastavení. Ruský člověk je produktem staletí trvající tyranie, bídy a systémového násilí. V ruském kulturním kódu není utrpení vnímáno jako selhání systému, které je třeba odstranit, ale jako základní stav bytí a nezbytná oběť pro velikost impéria.

Zatímco průměrný Evropan prožívá existenční krizi při snížení teploty v obýváku o dva stupně nebo při zdražení másla, typický obyvatel ruské periferie – např. pomyslný pěstitel brambor ze Sibiře – je schopen a ochoten žít v totálním nedostatku, bez tekoucí vody, splachovacího záchodu a základní lékařské péče. Tento člověk má neuvěřitelně posunutý práh vnímání bolesti, odříkání a chudoby. Když mu režim řekne, že se musí uskromnit, protože Rusko bojuje proti „satanskému Západu“, poslušně sklopí hlavu a bude dál „okopávat své záhony“, zatímco jeho synové budou umírat na frontě.

I tato asymetrie v odolnosti je pro nás do budoucna smrtící. Kremelští stratégové kalkulují s tím, že západní politické systémy se rozloží zevnitř, protože voliči v Německu, Francii nebo Česku raději vymění svobodu a bezpečí východní Evropy za slib, že se jejich účty za energie vrátí na úroveň roku 2019.

Pokud Ruský svět fatálně neochromíme a necháme ho po „míru“ dál asymetricky působit, čekají nás daleko horší věci, než jaké zažívají dnešní Rusové ve frontách na benzín. Náš demokratický systém, paralyzovaný symbiózou ruského vlivu na sítích a domácí nevděčné populace, zkolabuje. A v troskách tohoto systému zjistíme, že na život v bídě, chaosu a nesvobodě – na rozdíl od toho sibiřského pěstitele – nejsme absolutně připraveni.

Všechny předchozí analýzy nás přivádějí k jedinému, neúprosně logickému závěru. Představa, že s Ruskem lze uzavřít kompromisní mír, který udrží stabilitu v Evropě, je nebezpečná chiméra. Pokud má západní civilizace přežít, ruský imperiální systém v jeho současné podobě musí být zcela zničen, rozvrácen a podroben obdobě Norimberského tribunálu. Cokoli menšího je pouhou kapitulací s odloženou platností.

Náš moderní mnichovanský reflex je však projevem naprosto fatální slepoty. Ti, kteří dnes volají po „míru za cenu ukrajinských území“, si neuvědomují, že tímto kšeftem s diktátorem nekupují klid pro své děti. Naopak. Tím, že Putinovi a jeho budoucím následovníkům předhodíme části Ukrajiny pro možnost dohodnout mírovou dohodu o ukončení války, dáváme všanc sami sebe a naše následovníky. Právě ty budoucí generace, které dnes vyrůstají v západním blahobytu, budou muset v mnohem horších podmínkách čelit asymetrické a později i konvenční brutalitě vnitřně posíleného predátora.

Historické memento z let 1938 a 1945 mluví jasně. Stejně jako nacistické Německo nemohlo být ponecháno se svým režimem a muselo projít totální porážkou, okupací a hlubokou denacifikací, musí i současné Rusko projít kompletní systémovou demontáží.

Když mluvíme o nutnosti fatálního zničení nebo rozvrácení Ruska, většina si pod tím okamžitě představují jadernou apokalypsu nebo tanky jedoucí na Moskvu. To je nepochopení podstaty věci. V kontextu 21. století se zničením Ruska myslí dosažení stavu, v němž si tato země pod tlakem totálního ekonomického, politického a morálního kolapsu plně uvědomí svou vlastní zrůdnost a zvrácenost. Musí dojít k bodu, kdy se ruská společnost a její nové vedení vědomě rozhodnou v této imperiální paranoii nepokračovat.

Tento proces nelze opřít o vágní diplomatické sliby. Součástí kapitulace ruského režimu musí být pokračování drakonických, nekompromisních sankcí, které budou postupně a vratně zrušeny až poté, co noví vůdci reálně provedou např. absolutní konec destabilizování Západu hybridní válkou.

V praxi to znamená okamžité, mezinárodně kontrolované zavření všech trollích továren, rozpuštění kybernetických divizí tajných služeb a kompletní odříznutí financování dezinformační infrastruktury. Tím nejdůležitějším krokem k vnitřní očistě samotných zemí Evropské unie však musí být otevření kremelských archivů: Rusko musí do posledního jména rozkrýt a zveřejnit, které politiky, novináře, motoristické populisty, influencery a byznysmeny na Západě financovalo a řídilo. Teprve tato nucená transparentnost umožní západním demokraciím vyříznout ruskou rakovinu z vlastních politických struktur a zachránit svou budoucnost. Až na základě těchto kroků nebudou naše investice v Rusku jen dalším sebevražedným krokem.

My na Západě nemáme vůbec žádné právo chtít po Ukrajincích, aby dál krváceli, umírali a drželi frontovou linii za demokratický svět, zvláště když naše vlastní zbabělé obyvatelstvo hodlá dát Putinovi z cizího to, co chce, jen aby mělo na chvíli svůj klid – jenže realita je taková, že nikdo jiný už tu nezbyl. Zbytek západního světa se totiž zbaběle nalhává, že se ho tato válka netýká, ale Ukrajinci jsou ti úplně jediní, kdo si tohle už nalhat nemohou, protože k nim domů už vtrhli a začali je masově mučit a vraždit, takže přesně vědí, že s tímto monstrem se vyjednávat nedá. A ti, kteří dnes volají po ústupcích v zájmu levné nafty a návratu starého světa, si neuvědomují, že tímto kšeftem s diktátorem dávají Putinovi a jeho budoucím následovníkům sami sebe – a co je nejhorší, dávají jim i své děti a vnuky.

Na tomto místě obvykle čtete výzvu, abyste autorovi poslali peníze, protože „texty sami nevznikají“, „umožňujete mi tvořit“ atd. Zde se toto nikdy nedočtete. Autor věří, že čistota úmyslu nesmí být zkreslena snahou o čtenost a zisk (proto nepřijímá ani provize Seznamu). Zároveň věří, že máme tvořit hlavně to, co si myslíme že kolektivně potřebujeme slyšet, a že ego i jeho nároky mají zůstávat co nejvíce stranou. Každý z nás by měl mít nějakou činnost, kterou chce společnosti nabídnout zdarma, prostě proto že chápe jak fatálně na sobě závisíme a jak je kolektivní prospěch i naším vlastním prospěchem.

Společnost je dnes plná placených influencerů, kteří hledají svou mezeru na trhu – tedy i mezery k vlastnímu prospěchu. Nevím, zda si to dost uvědomujeme, ale právě to postupně pokřivuje jak většinu autorů, tak společnost, která si už zvykla platit různé soukromé kanály jen proto, že státní a veřejnoprávní instituce, jež by měly ty správné a potřebné věci dělat pro veřejnost zdarma, to nedělají dobře.

Jedinou výjimkou je snad sbírka na bohulibý, s autorem nesouvisející účel. Pokud tedy chcete jakkoli ocenit zde se nacházející texty, věnujte prosím vámi zvolenou částku na libovolnou pomoc Ukrajině. Díky. MČ