Článek
Hitler věřil, že svět ovládá tajné spiknutí. Uvěřil tomu tak dokonale, že ho ta víra nakonec dovedla do bunkru, kde v posledních týdnech přesouval po mapě armády, které už neexistovaly, a čekal na vítězství, které nikdy nemohlo přijít. To byl obraz absolutního šílenství u moci – muž obklopený troskami, který věří vlastní fikci silněji než realitě, jež ho obklopuje.
Dnes tenhle obraz nepotřebujeme hledat v historických filmech. Stačí zapnout televizi.
Muž na jiném vrcholu světové moci a v jiné době vypráví příběh o ukradených volbách, o hlubokém státu, o spiknutí, kterému nevěří jeho nejbližší, ani část jeho samého. Neopakuje ho proto, že by sám vnitřně plně věřil. Opakuje ho, protože ovládá něco, co žádný diktátor dvacátého století neměl: mechanismus, kterým se lež stává pravdou jen tím, že je dost hlasitá a novými masovými technologiemi dost často opakovaná. Goebbels o tom snil. Trump to má od svých skutečných instalátorů k moci – voliči jsou až v druhé řadě – funkční, otestované, algoritmizované.
A tady je ta otázka, kterou si nikdo nechce položit nahlas: není tenhle muž ve skutečnosti šílenější než Hitler? Ne v počtu mrtvých – v hloubce zvrácenosti a míře iluze, ve které žije a ve které chce donutit žít nás. Jestli vás tahle otázka popouzí, je to v pořádku. Tenhle text není o srovnávání statistik vnějších projevů zrůdností, ale o něčem jiném: o podobnosti psychické konfigurace člověka u moci, který raději zničí realitu, než aby nechal narušit vlastní iluzi. A také o časech, které vynášejí ty nejhorší z nás ke kormidlu světa (v rámci tzv. kakistokracie). Hitler v bunkru byl na konci, poražený, izolovaný, jeho šílenství bylo šílenstvím trosečníka. Tohle nyní je šílenství na vrcholu moci, živené výpočetním výkonem sítí tech-oligarchie a miliardami sledujících nechápajících že nesledují realitu, ale uměle zkonstruovanou parodii na ni, posilovanou každý den znovu, bez konce, bez porážky odpovídající skutečné míře Trumpovy zrůdnosti – porážky, která by ho zastavila a zničila, aby svět zachránila před dalším pádem do chaosu, kterých je historie tohoto druhu plná. Z hlubší psychologické perspektivy nejde o rozdílné světy, ale o různé fáze stejné patologie: narcistická osobnost, která nezvládá frustrující skutečnost, si vytvoří vlastní k druhým bezohledný vesmír, kde je z definice neomylná. Rozdíl je jen v tom, že kdysi ten vesmír končil u stejně hovořících soukmenovců – dnes je digitálně globální a individuálně upravený na míru všem.
Měříme mrtvé, ne vyšinutost
Utěšujeme se, že nikdo teď není masově plynován a pálen v táborech pro ty druhé, pro ty méněcenné, zatím se pouze v digitálním prostoru přišívají různě barevné „hvězdy“ na jejich kabáty. Bereme počet mrtvých těl jako jediné měřítko zrůdnosti a prolhanosti systému a jeho lídrů, a dokud jich není dost, říkáme si pohodlně, že je všechno ještě v mezích normálu. Ale zlo dvacátého století a zlo tohohle století se neměří stejným metrem a nemá stejnou taktiku. Nemáme se ptát, kolik lidí zemřelo – máme se ptát, jak šílený člověk vládne a kolik moci drží a co s tou mocí udělá zítra. Nebo i to, jak obludné zlo a lež prorostly nenápadně většinou populace a v co to jednou explozivně vykvasí.
Náhodné „nehody“ sociopatem vytvořené soldatesky zvané ICE zabíjejí už nyní, ale nepočítáme je, protože počítat zavražděné nevinné je nepříjemné. Neměříme ale ani to, kolik reality a naděje ještě zbývá světu, kde vládne zcela vyšinutý člověk žijící v absurdní fikci, dosazený zcela proměněnou, uměle vytvořenou konspirační masou – masou, co se ještě ke všemu ve svých kostelích i na obrazovkách, pod dohledem miliardářských kazatelů s vlastními tryskáči, domnívá, že koná boží dílo. Ano, to dílo, kde jsme dle jejich vlastní doktríny všichni Jedním. Šílenství evidentně napadlo i to, co mělo být silou opaku.
Nedokážeme změřit šílenství vlastního systému, a i kdybychom to dokázali, nemáme tabulky ukazující, při jakých hodnotách struktura praskne a zhroutí se v chaos. Tušíme, že roste, ale přiznat si jeho výši by bylo další nepříjemností, a tak si lžeme, že „vždycky nějak bude“.
Diktatura, která nepotřebuje uniformy
I kdyby extrémně toxický a společensky destruktivní Trump zítra zemřel, nic by se nezměnilo. To je to nejděsivější zjištění, ke kterému dojdeme, pokud situaci analyzujeme. Protože problém není jeden člověk. Problém je masa zdeformovaná hybridní válkou a oligarchie, která zjistila, že se jí dá vládnout skrz naprosto vyšinutou ústřední postavu ochotnou předstírat, že ona je normální a to, co dělá, je normální stav věcí. Masa, která dokonce uvěří, že tuhle nejšílenější postavu v dějinách Bílého domu seslal bůh a tohle je jen další normální prezidentství, další normální vláda, další normální rok – ne cesta do tech-oligarchického Mordoru, řízeného na pozadí vyšinutými sociopaty jako Thiel, třesoucím se před příchodem Antikrista, o kterém tak často hovoří, protože se mu jeho obraz neustále vrací v hlavě, aniž chápe, že mu je jen podvědomím ukazován obsah jeho vlastního nitra, hrajícího svůj vesmírný part.
Možná že Trumpa a tenhle jeho spolek nakonec skutečně seslal bůh – ale pokud ano, tak aby tuto nereformovatelnou sociopatickou šarádu bezohledných, nikdy neukojitelných, a přitom stále ještě nešťastných bloudů ukončil, než pro ně proměníme planetu v pustinu.
Tahle mašinerie potřebovala ve své první fázi právě takového ranaře. Někoho dost nestydatého, dost bez zábran, aby otevřeně vyslovil bezohledné fantasmagorie, které si dřív nikdo netroufl říct nahlas. Až zemře, nepřijde úleva. Přijde druhá fáze – možná kultivovanější, tišší, ale hlubší. Stejně jako ruská mafie devadesátých let jednoho dne oblékla kravaty a začala „legitimně podnikat“, zatímco škody, které páchala, byly ve skutečnosti větší než v době otevřeného násilí. Rakovina, kterou nevidíte, zabíjí spolehlivěji než rána, ze které teče krev a kterou se každý snaží zastavit.
Ten samý vzorec, jen menší jeviště
Nemusíme chodit za oceán. Stejné šílenství, jen v menším měřítku, vidíme doma. Narcistická postava veřejného, převážně umělého a digitálního života téměř zabije jízdou, která hrubě a záměrně, jak je u něj po většinu života obvyklé, porušuje dopravní pravidla – a síťová mašinerie, armáda již proměněných následovníků, dokáže z téhle události během hodin vyrobit přesný opak. Z člověka, který měl především štěstí, že nikoho nezabil, se stane hrdina, který dle svého „objektivního vyhodnocení“ naopak svým manévrem zachránil život. Z viníka je oběť „štvanice“. Z opakovaného prohřešku je jen důkaz pronásledování. Část populace to baští a bude nenávidět a povýšeně opovrhovat těmi, kteří to nebaští. Bohužel jiná šílená skupinka propadlá jiné lži, stejně jako další jiné skupinky fragmentované společnosti, se nakonec slijí v masu frustrovanou životem, nenávidící systém, který za vše obviňují, a tak ho směřují k destrukci, protože ti, kdo jim tohle myšlení vytvořili, se domnívají, že je to pro ně nějak parciálně výhodné vládnout skrz tuhle uměle vytvořenou zombie většinu. Šílenství nemá vítěze, jen větší a větší sociopatii, větší a větší bolest, větší a větší chaos.
A všechno stojí na pravěké hormonální chemii v našich tělech. Pachatel nehody si nemůže pomoci. On tu hormonální chemii z macho výstřelků svojí manosféry potřebuje jako závislý feťák svou dávku. Ne chemii v pravém slova smyslu – hormon, který se mu vyplavuje, když páchá něco nebezpečného, a část stáda ho za to, poháněno stejnou chemií ve svých tělech, zbožňuje na sítích. Adrenalin a dopamin dodávané sítí místo jehlou. Závislost, která nemá recept, protože ji neschvaluje lékař, ale algoritmus. Tohle je dokonale šílený svět řítící se do zkázy, který objevil cestu, jak si u toho všichni mohou ještě připadat skvěle a povýšeně. Svět, který vybírá to nejpokleslejší, aby si tím omluvil vlastní šílenství.
Vláda složená z těchto stran a jedinců pak není souhrnem různých politických názorů, ale spíš souhrnem různých psychopatologií, s cíleně různou intenzitou zvrácenosti – přesně takovým, aby dokázala oslovit téměř každého a její oligarchický systém vítězil trvale. Řídí se zájmy oligarchických majitelů nebo sponzorů těchto stran, včetně takových nesystémových zrůdností, jako je obnovení byznysu s vraždícím Ruskem za každou cenu. Ano, s tím Ruskem, které veřejně vyhlašuje, že nás chce vyhladit.
Šílenství bez hranic
Tenhle vzorec se nezastaví ani před existenční nutností přežít. I země pod útokem nejnebezpečnějšího tyrana a zrůdy jedenadvacátého století se ocitla pod jeho tlakem – a na chvíli to vypadalo, že mu podlehne stejně jako všichni ostatní.
Ukrajinský vrchní velitel Syrskyj v polovině července 2026 nesnesl na ministerstvu obrany úspěšného kolegu Fedorova, muže, který za necelý rok udělal pro obranu země a schopnost vzdorovat asymetricky víc než kdokoli jiný – potíral korupci, vybudoval dronové jednotky, které dnes drží frontu, modernizoval velení, tlačil na reformu tam, kde se dvacet let nic nehnulo. Fedorov musel odejít. Ne proto, že by selhal. Ale proto, že jeho úspěch a jeho kritika nastavovaly zrcadlo veliteli, který se v něm neviděl jako chybující zastánce válek minulého století, ale jako nejschopnější generál světa.
Tohle ego a jeho posedlé šílenství bylo na chvíli důležitější než kolektivní úspěch armády v zemi, která bojuje o holé přežití – další důkaz, že ani smrtelné ohrožení národa neumí narcismus zastavit, jen mu dá jiné jeviště.
Jenže tady se ten vzorec poprvé v celém textu zadrhl. Fedorovovo odvolání vyhnalo lidi do ulic ve dnech, které následovaly – v Kyjevě i dalších městech, uprostřed války, kdy si to podle všech pravidel nikdo nemá dovolit. Zástupce velitele letectva rezignoval na protest, další následovali. A 21. července Zelenskyj Syrského odvolal. Ne proto, že by to sám chtěl. Ale protože pochopil, že ulice může být nakonec silnější než on.
Síly, které do Ukrajiny promítaly stejný vzorec sebedestruktivního ega jako kamkoli jinam na světě, tentokrát prohrály. Ne proto, že by ho nezkusily. Zkusily ho stejně důkladně jako všude jinde. Ale ukrajinská společnost, zocelená trvající válkou o holou existenci, měla něco, co většina zbytku světa už dávno vyprázdnila: dost soudržnosti a dost jasnozřivosti postavit se vlastnímu vedení dřív, než bylo pozdě.
To je vzácný a křehký důkaz, že se dá vzepřít i uprostřed války, i uprostřed kakistokratického vzorce, který jinde nezastaví nic. Stálo to dny protestů, rezignaci důstojníka z morálních důvodů a ochotu národa nahlas si přiznat vlastní chybu ve vlastním velení – uprostřed bojů, ne po nich. Zbytek světa si namlouvá, že není v identické pozici jako Ukrajina. I když je. Rozdíl je jen v tom, že Ukrajina svůj test zatím složila, a většina ostatních ho ještě ani nezačala skládat.
Civilizace, která má pravdu na dosah a volí lež
To nejšílenější na tomhle okamžiku dějin není nedostatek informací. Je to jejich přebytek – a naše rozhodnutí je nevidět. Nikdy v historii lidstvo nemělo tolik dat, tolik vědy, tolik důkazů na dosah ruky, a nikdy si tolik nevybíralo zcela zvrácenou a šílenou lež před nepohodlnou pravdou.
Fakta jsou přitom banálně jednoduchá a veřejně dohledatelná: teploty, při kterých se peče Evropa i Blízký východ, hoří kanadské lesy v rozsahu, který láme rekordy sezónu, co sezónu, sucho ničí úrodu na několika kontinentech současně, extrémní bouře a tornáda sytá teplejším oceánem devastují místa, která na ně nebyla zvyklá, a mořský i sladkovodní život hyne v rozsahu, který věda zaznamenává, ale politika ignoruje. Tohle nejsou predikce z modelu. Tohle jsou věty z aktuálních zpráv.
A přesto: většina se raději uzavírá do vlastního šíleného světa, kde je tou nejmoudřejší, nejprozřetelnější, nejpokrokovější verzí člověka, i když tuto realitu před vlastníma očima převrací – zatímco jen recykluje lži vyrobené digitálními továrnami na míru vytvořené k jejímu zblbnutí. Dezinformační sítě dnes fungují jako průmyslová výroba, ne jako náhodný šum. Jsou to farmy, s rozpočtem, s cílem, s metrikou úspěchu.
Myslíme si, že civilizace umírají na vnější okolnosti. Pravda je většinou taková, že umírají na vnitřní psychologický rozklad, vykořeněnost, nerovnováhu, bezohlednost – shrnuté do jednoho slova: šílenství. Setrvačnost je naštěstí i bohužel dlouhá, stále ještě žijeme blahobytné životy díky těm, kdo skutečně něco tvořili, kdo budovali ne jen pro sebe, kdo riskovali život a bojovali se zlem pro následující pokolení, kdo hledali, kudy se dál vydat, aby byl svět lepším místem, a vytvořili v tom dosavadním lidském pachtění aspoň částečně rovný a spravedlivý svět, který mohl zplodit ještě lepší svět. Ale my tuhle jejich práci teď zašlapáváme do země návratem k přežitým feudálním modelům, mozky většiny se opět stávají prázdnými zmanipulovanými skládkami podsunutých lží, výhodných pro jejich manipulátory. A pokud si někdo myslí, že sám není součástí tohohle procesu?
I odpor je dnes často jen další maska ega
Stále více se ukazuje další temné zjištění: i ti, kdo si myslí, že bojují na správné demokratické a zdravé straně, kdo si nalhávají, že se kolo dějin jednou zase otočí a oni budou vítězi, často nechápou, že žijí ve stejném systému digitálně poháněné narcistické individualizace, která požírá všechno – včetně jejich duše, včetně boje za kolektivní zájem. I odpor zlu se dnes snadno stává jen další variantou stavění vlastního piedestalu, jen jinou verzí stejného ega, které předstírá kolektivní zájem, zatímco sleduje vlastní obraz v zrcadle lajků. (O tom bude příští text.)
Minulé kakistokracie: Když systém zkolaboval vlastní hloupostí
Tohle všechno má své jméno. Kakistokracie – vláda nejhorších, z řeckého kakistos. Ne vláda zlých géniů, ale vláda neschopných, zkorumpovaných, morálně vyprázdněných jedinců, kteří se dostanou nahoru ne navzdory své nekvalitě, ale kvůli ní – protože systém kolem nich už dávno přestal odměňovat schopnost a začal odměňovat bezohlednost, zvrácenost, slepou poslušnost a loajalitu nebo+ ochotu lhát nahlas.
A z jednoho úhlu pohledu na tomhle není nic nového. Svět už podobné kolapsy zažil a vždycky měly svoje přirozené brzdy – ne proto, že by byl tehdejší systém moudřejší, ale proto, že šílenství tehdy nemělo k dispozici nástroje mocnější než člověk sám, kterými by se mohlo šířit rychleji, než stihlo shořet samo v sobě.
Pozdní Římská říše i úpadek dalších starých impérií znal zkažené a neschopné elity, šílené císaře, prodejné místodržící. Jejich hloupost a neschopnost ale byly ohraničené pomalou rychlostí tehdejšího světa. Zkorumpovaný guvernér nebo vyšinutý vladař dokázal zničit svou provincii – ne planetu. Zpráva o jeho zvůli putovala týdny, někdy měsíce, a než dorazila do centra, škoda už byla z velké části lokální, uzavřená ve vlastních hranicích. Systém se nakonec zhroutil pod vlastní tíhou, protože nekvalita neuměla efektivně spravovat ani vlastní území, natožpak zotročit celý tehdy známý svět najednou.
Totalitní experimenty dvacátého století, stalinský Sovětský svaz na prvním místě, ukázaly, co dokáže šílenství s ideologickým fanatismem spojeným se státním aparátem – desítky milionů mrtvých, gulagy, hladomory vyrobené záměrně jako nástroj moci. Ale i tahle brutalita psychotických a sociopatických vrahů byla svým způsobem analogová. Fungovala na papírových udáních, na fyzické přítomnosti tajné policie, na strachu šířeném z úst do úst a z bytu do bytu. Měla rychlost lidského kurýra a kapacitu lidské paměti. Omezenost tehdejších technologií a ekonomická neefektivita takhle vybavenou tyranii nakonec zevnitř udusily – systém spotřeboval sám sebe rychleji, než stihl dobýt zbytek planety.
To je ten vzorec, který dějiny znají a na který jsme si nevědomky zvykli spoléhat: šílenství u moci je samo omezující, protože nekompetence a lež mají fyzické, časové a ekonomické stropy, o které se dřív nebo později rozbijí. I díky vzdoru trpících. Trump, Turek, celá ta galerie postav, co jsme si prošli v předchozích kapitolách, jsou v tomhle smyslu jen nejnovější jména na dlouhém seznamu. Co ale dělá tuhle kakistokracii jinou – a nebezpečnější než všechny předchozí – je jedna jediná proměnná.
Kakistokracie s nástroji bohů
Poprvé v dějinách mají ti nejhloupější, nejzchátralejší a nejbezskrupulóznější lidé k dispozici nástroje, které jsou chytřejší, rychlejší a výkonnější než většina společnosti. Není to už jen tupé násilí nebo lež šířená z úst do úst rychlostí lidského kroku. Dnešní šílenství je vyzbrojené umělou inteligencí a algoritmickou psychologickou válkou, která dokáže v reálném čase, nepřetržitě a personalizovaně masírovat mozky miliard lidí najednou – ne jednou za týden skrz rozhlas na návsi, ale každou vteřinou skrz zařízení, které každý nosí ve vlastní kapse a dobrovolně mu ho drží u obličeje. Je vyzbrojené rychlostí, se kterou dnes lež oběhne planetu dřív, než se pravda stihne obout – žádné týdny na cestě kurýra, žádná šance na lokální izolaci škody. A je vyzbrojené koncentrací, jakou lidstvo nikdy nevidělo: hrstka platforem a jejich vlastníků dnes zprostředkovává realitu naprosté většině lidského druhu, takže stačí ovládnout pár rozhraní, ne celou byrokracii impéria. A tak vzniká kakistokratický systém, kterému většina proměněné masy obyvatel sama fandí a nenávidí všechny co chtějí její konečné vítězství zastavit.
Brzdy, které dřív šílenství u moci samo omezovaly – pomalost šíření, fyzická kapacita represivního aparátu, ekonomická neefektivita lži nebo většinový odpor – dnes buď neplatí, nebo platí v obráceném gardu: čím je systém šílenější, tím lépe se v něm dnešní nástroje zisku a moci zhodnocují. Poprvé v dějinách nemá kakistokracie žádný vestavěný limit rychlosti ani dosahu a nemusí se bát odporu většiny na které demokratický systém stojí. A to je ten jeden rozdíl, kvůli kterému tahle fáze nemusí dopadnout jako ty předchozí – shořet sama v sobě, než stihne spálit všechno kolem.
Otázka, která z tohohle zjištění vyplývá, už není, jestli systém jednou zkolabuje. Kolabují všechny, dřív nebo později. Otázka je, co po sobě tenhle nechá, a jestli bude ještě co zachraňovat.
To co nyní žijeme připomíná svět těsně před svým kolapsem. Ne náhodou probíhající zároveň s tichým, sebejistým přesvědčením miliard jednotlivců, že oni sami vidí jasně, zatímco svět kolem nich hoří, tone a mizí.
Šťastný je každý (ještě na malou chvíli), kdo si dokáže vytvořit iluzi, že tohle není skutečnost.
Ale je.
A řešení?
Dekády jsme se vezli na blahobytném obláčku, hedonisticky si užívali, aniž jsme zkoumali, kým jsme a kým se stáváme. Byli jsme jako feťák, který má dobré dny plné rauše a všemožných pomíjivých radostí, protože zdědil dost peněz na nákup dalších dávek. Ale i takový polštář jednou dojde.
Naším prvořadým úkolem nikdy nebylo jen přežít vlastní život. Bylo jím i udržet společnost v chodu a posouvat ji evolučně blíž pravdě a spravedlnosti – protože bez funkční společnosti nejsme nikdo vůbec nic. Ani ten tzv. dezolát, ani univerzitní profesor, ani oligarcha, ani samozásobitelský alternativní zemědělec, ať si o vlastní soběstačnosti namlouváme cokoliv. Pokud dostatečný počet lidí nezačne skutečně zkoumat vlastní šílenství a šílenství svých vládců jako primární faktor stojící nad umělým marketingem a nevyvodí důsledky, je náš osud jasný. Tak jako v historii vždy.
Možná se celé dekády nebude dít nic, co by ukazovalo, že to přináší ovoce. Léčba abstinence trvá občas stejně dlouho jako samo užívání – někdy trvá po celý zbývající život. Ale i závislý, který se jednoho dne rozhodne přestat, musí nejdřív přiznat, že je závislý. Civilizace má zatím i tohle první přiznání teprve před sebou.
Autor se obvykle věnuje konkrétnějším systémovým řešením. Tenhle text ale vznikl proto, aby připomněl, že v dnešním multikomplexním systému nezačíná změna vždy „tam venku“, ale zároveň i u každého jednotlivce – a že tenhle krok už nejde dál odkládat, protože časy, kdy jsme se tím příliš nezabývaly, nás dovedly k bráně kolapsu, která je za dveřmi.
Dnešní svět je plný „řešení“, v nichž oligarchie lstivě přesouvá odpovědnost z celku na jednotlivce. Celek totiž ovládá právě proto, aby se jí samotné nic nestalo – naopak zoufale touží po ještě větším podílu z koláče. Najednou tak nejsou problém fosilní korporace a jejich dotovaný svět bez externalit, ale člověk, který se v něm snaží ekonomicky přežít a nevytřídil kelímek od jogurtu. Tam je přenášení viny a odpovědnosti na jednotlivce falešné, nekoncepční a destruktivní.
Psychologická rovina je ale možná tou jedinou úrovní, kde osobní odpovědnost a vliv na celek platí téměř bezezbytku – právě tam totiž začíná to, jestli jsme ochotni vidět realitu, nebo raději uvěříme pohodlné, sobecké lži. Tenhle základ nakonec určuje, jaká společnost se z individuálních psychologických konstelací v souhrnu zrodí.
