Prohraná partie: Stále silnější oligarchie jako logické vyústění současného ekonomického modelu

Představte si strategickou hru, v níž je hlavním pravidlem výhradně ekonomický zisk. Odměňuje drancování, bezohlednost, dominanci, obcházení pravidel, zatímco po těch, kteří v ní vítězí, vyžaduje stále nižší příspěvky na údržbu společného herního plánu. Tato hra má matematicky nevyhnutelný konec: jeden hráč nebo jedna skupina hráčů nakonec získá vše a herní desku nakonec zapálí frustrovaná početná masa, která prohrála a o všechno přišla, protože navždy ji nemůžete přesvědčovat, že je součástí vítězství. Současná globální oligarchie – v podobě americké tech-elity, ruské brutální mafie i čínského hybridního modelu – není anomálií ani chybou, ale logickým vyvrcholením stavu, který přestal vnímat hodnotu systému, zaměřil se na sobecké pohnutky aktérů a dokázal psychologickou operací ovládnout většinu jedinců v daných populacích. Dokud nepochopíme, že tento mechanismus do svého čela přirozeně filtruje jedince s čím dál silnějšími rysy temné triády a že individuální ekonomický úspěch dnes často znamená jen nejefektivnější parazitismus a destrukci na společenských strukturách, nebudeme schopni zastavit kolaps, ke kterému se jako civilizace blížíme. Staré volební mechanismy v této fázi rozbité hry už k záchraně nestačí.

Představa o osamělém géniovi, který ve své garáži z ničeho stvořil impérium, je jedním z nejmocnějších a zároveň nejškodlivějších mýtů naší doby. Kult individualismu nás naučil vnímat postavy jako Jeff Bezos nebo Elon Musk jako novodobé polobohy, jejichž bohatství je přímým a výhradním produktem jejich nadlidského intelektu, vizionářství a pracovní etiky. Skutečnost je však mnohem prozaičtější.

Vezměme tento mýtus a podrobme ho jednoduchému myšlenkovému experimentu: co by se stalo, kdybychom Elona Muska nebo Jeffa Bezose vysadili na pustý ostrov? Mají k dispozici veškerou svou „genialitu“, své vize i své odhodlání. Výsledek je neúprosný – nevytvořili by absolutně nic. Bez týmu tisíců špičkových inženýrů, jejichž vzdělání zaplatila společnost, bez satelitní sítě, kterou umožnil státní výzkum, bez právního systému chránícího smlouvy a bez globálního trhu s energiemi by tito „titáni“ bojovali o holé přežití stejným způsobem jako trosečník v 18. století.

Individuální talent není základem úspěchu, ale pouze multiplikátorem. Pokud je základem společenská infrastruktura, vzdělání, technologie a stabilita, talent může tento základ znásobit do astronomických výšin. Pokud je však základem nula – tedy vakuum bez společenského vkladu – výsledkem násobení bude vždy nula. Extrémní bohatství tedy není „vytvořeno“ jedincem; je vyextrahováno z prostředí, které mu to umožnilo.

Jednou z nejvlivnějších obhajob neomezeného bohatství bez skutečného zdanění je tvrzení, že stát je neefektivní brzda, zatímco soukromý sektor je zdrojem inovací. Ekonomka Mariana Mazzucato ve své přelomové práci The Entrepreneurial State (Podnikatelský stát) tento narativ rozcupovala na kousky. Analýza technologií uvnitř iPhonu, léků na rakovinu nebo raketových pohonů ukazuje stejný vzorec: ty nejriskantnější, nejdražší a nejisté fáze výzkumu a vývoje nesl na svých bedrech stát prostřednictvím daní občanů.

Stát financoval internet (ARPANET), GPS, dotykové obrazovky i základní biologický výzkum, na kterém stojí farmaceutický průmysl. Soukromé firmy jako Tesla nebo Amazon nastoupily až ve chvíli, kdy byl základní výzkum hotov, riziko minimalizováno a cesta k zisku volná. V této fázi dějin se však pravidla hry tragicky mění. Zatímco rizika a náklady jsou socializovány – tedy rozprostřeny mezi nás všechny – zisky jsou agresivně privatizovány.

Oligarchie si neukládá miliardy do bankovních kont jako odměnu za svou snahu; exponenciálně akumuluje veškerá aktiva především proto, že se jí podařilo přesvědčit systém, aby jí odevzdal plody společné investice. Zatímco společnost, která „zasela“ prostřednictvím veřejného školství a vědy, infrastruktury atd. je při „sklizni“ všemocnou oligarchií brutálně odstavena, úzká vrstva jedinců si přivlastňuje 100 % hodnoty, kterou by bez kolektivního vkladu nikdy nedokázala vytvořit – a ještě se k tomu občas nestydí natahovat ruce pro státní dotace financované z daní těch dole.

Statistiky, které přinášejí organizace jako Oxfam nebo ekonom Thomas Piketty v díle Kapitál v 21. století, nejsou jen nudnými tabulkami. Jsou to záznamy o kolapsu společenské smlouvy. Pikettyho slavná rovnice r > g (výnos z kapitálu je vyšší než růst ekonomiky) matematicky dokazuje, že v současném systému bohatství automaticky a neodvratně koncentruje u těch, kteří ho už mají, zatímco pracující zbytek společnosti chudne, stále častěji nejen relativně.

Dle aktuálních dat vlastní hrstka nejbohatších miliardářů, které bychom naskládali do jednoho autobusu, větší majetek než chudší polovina celého lidstva – tedy více než 4 miliardy lidí. V USA, srdci tohoto modelu, vlastní horní 1 % obyvatel více bohatství než celých spodních 90 %. Toto není „úspěch“ ani „zdravá soutěž“ nebo dlouhodobě udržitelný systém. Je to civilizační parazitismus v terminálním stádiu.

Když Muskův majetek vzroste o miliardy dolarů během jediného dne, není to proto, že by v ten den pracoval miliardkrát víc než zdravotní sestra nebo učitel. (Často krom šíření své right wing sociopatie neudělal vůbec nic.) Je to proto, že systém je nastaven k odsávání hodnoty zespodu nahoru. Skutečnost, že tento stav stále považujeme za normální nebo dokonce inspirativní a zasloužený, svědčí o tom, jak hluboce jsme vnitřně adaptovali na sociopatickou logiku systému, který upřednostňuje hromadění čísel na kontech několika jedinců před přežitím a stabilitou celého lidstva.

Krádež jménem „externality“

Klasické ekonomické příručky nás utěšují pohádkou o volném trhu, kde každý může být Muskem, kde v poctivé soutěži vítězí ten nejlepší, nejinovativnější a nejefektivnější. V realitě současného globálního hyperkapitalismu ale nevyhrává ten nejlepší – vyhrává často ten absolutně nejbezohlednější. A má to svoje ekonomické opodstatnění. Trik, kterým se tato bezohlednost mění v astronomické bohatství, se skrývá za nenápadným, sterilním akademickým termínem: externality.

V praxi to není nic jiného než gigantická, legalizovaná krádež. Pokud nadnárodní korporace plundruje přírodní zdroje, vypouští miliony tun uhlíku, ničí zdraví svých zaměstnanců a vykořisťuje levnou pracovní sílu na hranici fyzického zhroucení, nedělá to proto, že by neuměla vyrábět čistěji nebo platit spravedlivěji. Dělá to proto, že tyto obrovské reálné náklady úspěšně přenáší na někoho jiného – na stát, na daňové poplatníky, na rozpočet veřejného zdravotnictví a na budoucí generace. Zatímco zodpovědná firma, která se chová eticky a čistí po sobě ekologickou stopu, nese plné náklady a její marže klesají, dravý oligarcha si tyto „ušetřené“ peníze účtuje jako svůj čistý zisk. Oligarcha sice může na počátku přinést dílčí technologickou inovaci, ale systém ho giganticky odmění teprve ve chvíli, kdy k ní přidá masivní extrakci a přenesení nákladů na společnost. Tento astronomický zisk tedy není odměnou za počáteční genialitu; je to účetní anomálie, ve které si predátor bere hodnotu vytvořenou či zničenou společností a pokřivený trh ho za to oslavuje jako vítěze, nechápaje že to pokřivení nakonec vždy musí končit v kolapsu takového modelu ekonomiky.

Selekce sociopatů (Temná triáda)

Systém postavený na externalizaci nákladů logicky vytváří smrtící evoluční tlak na to, kdo mu bude nakonec vládnout. Pokud je absolutním a jediným měřítkem úspěchu maximalizace zisku bez ohledu na lidské či ekologické oběti, koho takový systém vynese na vrchol? Odpověď neleží v učebnicích managementu, ale v klinické psychologii.

Renomovaní psychologové Paul Babiak a Robert Hare ve své přelomové studii Snakes in Suits (Hadi v oblecích) empiricky doložili, že vrcholné korporátní a finanční prostředí funguje jako dokonalý magnet na jedince s rysy takzvané temné triády: narcismem, machiavelismem a psychopatií. Pro běžného člověka je empatie přirozenou brzdou – brání mu zničit životy celých komunit pro vlastní obohacení. V oligarchické hře o světovládu je však empatie fatální konkurenční nevýhodou. Náš ekonomický model přirozeně selektuje a bohatě odměňuje ty, kteří dokážou bez mrknutí oka a výčitek svědomí propustit desítky tisíc lidí, zdevastovat ekosystémy nebo cynicky financovat dezinformační kampaně. Tito lidé na vrcholu nejsou omylem systému; jsou jeho nejvýkonnějšími, bezchybně optimalizovanými motory. V této hře vítězí ti, kterým chybí svědomí.

Zbraňový kapitál a spirála moci

Tím se dostáváme k nejničivější fázi celého procesu. Co udělá psychopatický predátor s gigantickým, uměle vygenerovaným přebytkem, který získal neplacením externalit? Neinvestuje ho pouze do soukromého luxusu, protože další jachtu už prostě nepotřebujete a hrát si na létání k jiným planetám vás věčně nebaví a vlastnit víc fotbalových týmu stejné ligy také nejde. Promění ho ve zbraň. Peníze se v této fázi stávají zbraňovým kapitálem, jehož jediným účelem je koupit si samotného rozhodčího – státní aparát a veřejný prostor. Třeba nastrčenou profosilní stranou nebo ovládnutím veřejné televize.

Oligarchie nasazuje armády lobbistů, financuje politické kampaně, kupuje mediální domy, manipuluje algoritmy a zajišťuje si neprůstřelné daňové výjimky. Jak například dlouhodobě upozorňuje senátor Bernie Sanders na datech kolem kampaní Donalda Trumpa, obří příspěvky miliardářů na volby nejsou projevem občanské podpory, ale chladně vykalkulovanou finanční operací. Oligarcha investuje desítky milionů dolarů do ovlivnění voleb, aby následně na míru ušitých daňových škrtnutích a obřích státních zakázkách získal od spřátelené vlády zpět tisícinásobek. Tento astronomický návrat politické investice definitivně boří mýtus o geniálním vizionáři, který vítězí v tvrdé a čestné tržní konkurenci. Realita je mnohem prostší: jejich narůstající dominanci dnes nezajišťuje volný trh, ale efektivní a politicky zlegalizované ovládnutí šachovnice a vysávání státního rozpočtu. Tento nejziskovější model „politických divizí“ holdingů, zajišťujících majiteli příliv dokonce blokovaných miliard, známe ale dobře i od nás.

Tento proces vytváří dokonalou, ničivou spirálu moci: Bezohlednost a pokoutní vliv vygenerují extra zisk. Extra zisk si opět koupí politický vliv. A zakoupený politický vliv se následně zlegalizuje ještě větší bezohlednost a odstraní poslední regulační bariéry, které by predátora mohly ohrozit. Historické cykly, kdy po éře monopolů na počátku 20. století nastoupil silný stát a nezdravou moc rozbil, v digitální éře přestaly fungovat. Parazit si totiž dokázal zaplatit změnu samotných pravidel hry a nástroje na rozbíjení monopolů tak dnes z velké části určují monopoly samotné, i skrz ovládnutí občanů, kteří tuto cestu podporují, aniž by chápali její konečné důsledky. Neexistuje tak již žádný standardní, demokratický a volební způsob, jak je legálně porazit. Systém se uzavřel do sebe a stal se dokonale imunním vůči vlastní reformě.

V ekonomii existuje tzv. Greshamův zákon, který říká, že „špatné peníze vytlačují z oběhu ty dobré“. V dnešním zacykleném globálním systému jsme svědky fungování Greshamova zákona morálky: bezohledný, parazitický kapitál agresivně vytlačuje kapitál zodpovědný.

Bratrstvo neomezené moci a Konec užitečnosti státu

Pro novou generaci technologických a politických predátorů, jejichž symboly se stali lidé jako Elon Musk nebo Donald Trump, přestal tradiční demokratický stát plnit svou funkci. V jejich očích už není garantem stability a pravidel, ale zbytečnou překážkou – „chybou v kódu“, která brání absolutní efektivitě zisku. Tento odpor k regulovaným systémům, ztělesněným například modelem Evropské unie, není náhodný. EU se svými antimonopolními zákony, umravňováním soc. sítí, ochranou dat (GDPR) a ekologickými standardy představuje pro tento typ oligarchie nepřítele, protože vyžaduje odpovědnost vůči celku.

Mnohem lákavější jsou pro ně modely, které vidíme v Rusku nebo v autoritářských státech Blízkého východu. Zde je moc „čistá“ – nekomplikovaná otravnými odbory, nezávislými soudy nebo veřejným míněním, které by se zajímalo o ekologické dopady těžby. Obdiv k těmto systémům nepramení jen z jejich síťové pomoci pro zajištění zvolení Trumpa, ale především z touhy po světě, kde vládne pouze síla kapitálu a kde stát slouží jako servisní organizace pro úzkou elitu, nikoliv jako pojistka pro miliony občanů.

Strukturální spřízněnost: Stát jako osobní holding

Mezi oligarchickým kapitalismem a diktaturou existuje hluboká logická spřízněnost, která je, a především nakonec bude, mnohem silnější než jakákoliv vazba k demokracii. Demokracie je totiž ze své podstaty neefektivní, pomalá a vyžaduje neustálý kompromis. Pro sociopatický mozek nastavený na totální dominanci je takový omezující systém k nepoužití. Ideálem se stává „Putinův model“ – stát, který funguje jako obří soukromý holding nebo rodinná korporace.

Bohužel, tato efektivita centrální moci je pouze zdánlivá a z dlouhodobého hlediska civilizačně fatální. Mnohem cennější než jakýkoliv údajně geniální mozek jednotlivce ovládajícího vše je totiž funkční systém, který dokáže zdravě propojovat všechny svoje prvky. Tito samozvaní „géniové“ nás tak ve své aroganci směrují k novému molochu sovětského typu – k systému, ve kterém se hrstka sociopatických idiotů, ochotných prodrat se přes mrtvoly až do novodobého politbyra, domnívá, že dokáže o složité realitě rozhodovat lépe než zdravá společnost a spravedlivý, funkční trh.

V tomto modelu neexistují kontrolní mechanismy, které by nebyly podřízeny centrálnímu „generálnímu řediteli“. Policie, justice i média jsou jen odděleními v rámci jedné firmy, jejichž úkolem je chránit majetek a vliv akcionářů (oligarchů) a eliminovat konkurenci. Proto si novodobí vládci digitálního světa a staré struktury východních tyranií tak dobře rozumí, i když jim společností ještě není plně umožněno otevřeně spolupracovat. Sdílejí stejný operační systém: svět bez pravidel, kde je jediným zákonem loajalita k moci a kde je veřejný zájem jen prázdným pojmem pro manipulaci mas.

Robotizace: Finální odtržení od lidstva

Dostáváme se však k bodu, který tuto historickou spirálu činí definitivně smrtelnou. V minulosti, dokonce i v nejtvrdších dobách feudalismu nebo raného kapitalismu, byla elita na lidu existenčně závislá. Potřebovala dělníky v továrnách, vojáky na polích a spotřebitele, kteří si koupí jejich zboží. Tato závislost vytvářela alespoň minimální tlak na udržení sociálního smíru.

Nastupující vlna robotizace a umělé inteligence tuto poslední pupeční šňůru definitivně přeřezává. To, co ještě nedávno znělo jako sci-fi dystopie, je dnes chladnou účetní položkou v excelových tabulkách. Z nedávno uniklých strategických dokumentů Amazonu víme, že korporace už nehledá pouhou „vyšší efektivitu“ – má přesný harmonogram na plošnou eliminaci až 600 000 lidských pracovníků do roku 2033. Souběžně s tím probíhají masové čistky desetitisíců bílých límečků z korporátních oddělení. Důvod je děsivě cynický: ušetřené miliardy z jejich mezd a zdravotního pojištění oligarchie obratem lije do výstavby datových center a další AI. Tímto systém donutil lidi, aby svou dosavadní prací a konzumem zafinancovali stroje, které je vzápětí připraví o smysl ekonomické existence.

Z hlediska oligarchie se tak masa lidí nezadržitelně mění v čistě „přebytečnou populaci“. Stroj nepožaduje podíl na zisku, nezakládá odbory a neptá se po ekologických dopadech. Zatímco kapitalismus 20. století existenčně potřeboval masového spotřebitele s kupní silou, nově vznikající techno-feudalismus si vystačí s absolutní kontrolou dat, algoritmů a omezených fyzických zdrojů (vody, energií, půdy). Jakmile se produkce i spotřeba odtrhne od lidské práce a oligarchové začnou obchodovat s těmito klíčovými aktivy převážně jen mezi sebou, ztrácí elita jakýkoliv motiv k tomu, aby zbytek lidstva přežil jako prosperující střední třída. Je to hrozba absolutního odtržení, kdy se úzká vrstva vyvolených uzavře do svých chráněných technologických pevností a zbytek světa zanechá napospas chaosu, ekocidní apokalypse a kognitivnímu rozkladu, ze kterého už pro ně neplyne vůbec žádný zisk.

Zaspali jsme v iluzi

Po roce 1989 jsme jako společnost propadli nebezpečnému opojení. Uvěřili jsme pohádce o „konci dějin“, v níž liberální demokracie automaticky zvítězila a my jsme se mohli v klidu věnovat budování svých individuálních soukromých životů. Zatímco jsme v prosluněných dekádách devadesátých a nultých let řešili lidská práva, svobodu slova a kultivaci veřejného prostoru, oligarchické struktury v tichosti a s chirurgickou přesností přepisovaly samotný ekonomický kód civilizace.

Soustředili jsme se na fasádu – na volební lístky, parlamentní debaty a transparentní procesy, na práva menšin – ale přehlédli jsme, že základy domu už dávno nepatří občanům. Za našimi zády proběhl tichý puč, v němž se pravidla trhu oddělila od morálky a odpovědnosti k celku. Než jsme se stačili probrat z demokratického snu, zjistili jsme, že instituce, které nás měly chránit, byly zevnitř vykoupeny a přeměněny v servisní aparát pro ty, kteří hru o zisk ovládli nejbezohledněji.

Jak jsme se stali menšinou

Tento proces nebyl náhodný. Byl to strategický manévr monumentálního rozsahu. Zatímco lidstvo čelilo (a čelí) existenčním hrozbám typu klimatického kolapsu, oligarchie se nerozhodla investovat své astronomické zisky do záchrany planetárního domova. Místo toho investovala do nás – přesněji řečeno do naší psychiky. Miliardy dolarů, které měly financovat energetickou transformaci, skončily v průmyslu na výrobu nesvéprávných osob, nebouřících se proti svému osudu, ale proti těm, co chtějí nápravu.

Vznikly sofistikované psychologické operace, které pomocí algoritmů a sociálních sítí rozbily sdílenou realitu společnosti. Emocionální manipulace, uměle vyvolaný strach a kognitivní zahlcení oddělily většinu společnosti od schopnosti racionálně vnímat své vlastní zájmy. Prodemokratická část společnosti se tak náhle a bolestivě ocitla v menšině – nikoliv proto, že by její hodnoty byly špatné, ale proto, že byla odříznuta od „mentálně ovládané většiny“, která byla algoritmicky vytrénována vnímat ochránce svobody jako své nepřátele.

Prolog pro Demokracii 2.0

Dnešní ekonomický model již naplnil limity své organizační kapacity pro celou populaci a vstoupil do fáze rakoviny. Už netvoří hodnotu pro společnost, ale požírá ji zevnitř pro růst několika buněk na vrcholu. Jsme svědky absurdního spojenectví, kde si západní techoligarchové podávají ruce s východními loutkáři z Moskvy a Pekingu. Sdílejí totiž stejný cíl: udržet hřiště tak, aby predátoři mohli ještě chvíli vysávat oběti. Nevidí jinou cestu jak ekonomiku udržet a jinou ekonomiku nechtějí.

V tomto novém digitálním koloseu už staré nástroje demokracie 1.0 – demonstrace a prosby o slušnost – nefungují. Boj o přežití lidstva a svobody ale může stále existovat, jen se musí přesunout do asymetrické roviny. Pokud je systém ovládnut skrze peníze a technologie, musí se i odpor stát technologickým a ekonomickým, jen takový nezávisle vzniklý společenský imunitní systémem bude funkční.

Evoluční skok se nikdy neudál prostým hlasováním v rámci starého, nefunkčního systému. Vyžaduje asymetrickou zbraň – sílu, která nepotřebuje ovládnout většinu v parlamentu, aby dokázala změnit chování těch nejmocnějších. Tato hra je na starém hřišti již prohraná, ale demokraté si ještě mohou vystavět hřiště vlastní.

O tom, jak vytvořit paralelní imunitní systém, jak překonat narcismus vlastních eg a jak nasadit drtivý ekonomický tlak menšiny proti bezohledné oligarchii, pojednávají následující tři texty. Pokouší se popsat kde by mohla začít skutečná obrana humanistického demokratického světa.

Tento text vznikl jako prequel trilogie z jednoho konkrétního důvodu: mnoho lidí stále uvažuje v paradigmatu levice a pravice – paradigmatu které je v současném světě již mrtvé a které oligarchické struktury záměrně udržují při životě, protože jim rozdělení společnosti na tyto kmeny vyhovuje. Co popisuje tato trilogie není ideologie. Jsou to ekonomické, biologické a organizační zákonitosti fungující nezávisle na politickém přesvědčení. Ideologické se tyto pohledy jeví pouze těm, kteří již jinou ideologii přijali za svou. Když následující texty formulují boj s oligarchií, nejde ani tak o boj s konkrétními lidmi. Jde o boj se samotným systémem, který je nevyhnutelně plodí v čím dál absurdnějších podobách a který tím zároveň ničí jakoukoliv možnost budoucí svobodné a blahobytné existence většiny.

Výše popsaná oligarchizace a parazitismus na společenských a ekonomických strukturách nejsou jen selháním trhu – jsou přímým důsledkem toho, jak funguje lidský mozek. Pokud se chcete seznámit s psychologickou a biochemickou rovinou této civilizační krize a obdobným determinismem určujícím naše směřování, přečtěte si úvodní text s názvem „Nahý císař a jeho voliči: proč chtění, ego a moc rozkládají jednotlivce i státy“ (https://medium.seznam.cz/clanek/milan-cech-nahy-cisar-a-jeho-volici-proc-chteni-ego-a-moc-rozkladaji-jednotlivce-i-staty-282403). Tento text rozebírá prastarou diagnózu touhy a chtění jako primárního mentálního hybatele jednotlivce, potvrzenou v posledních dekádách moderní neurovědou, a vysvětluje, proč nemocná, na dopaminu závislá společnost zcela logicky a dobrovolně vynáší na vrchol moci jedince, kteří schopnost vyvažovat destruktivní část operačního systému vlastní mysli zcela ztratili.

Poznámka na závěr: Autorovy texty na této platformě jsou úplnou verzí článků redakčně zkrácených v jiných médiích. Nesnaží se prorazit algoritmy a „cenzuru“ pro hlubší, delší a náročnější texty, které jsou programově ignorovány a upozaďovány. Bylo pochopeno, že tato snaha je zbytečná. Přistoupit na požadovaný diktát klipovitosti a laciné plytkosti by znamenalo vyměnit touhu po čtenosti za snahu sdělit to, co by společnost měla doopravdy slyšet.