Oligarchické elity a jejich planetární kolaps

Ekologická krize není jen „přírodním jevem“ nebo nezamýšleným důsledkem pokroku. Je to přímý produkt ekonomického modelu, který upřednostňuje okamžitý profit minoritní skupiny před biologickou integritou planetárního systému.

Zatímco vědecké modely predikují v příštích dekádách ztráty neslučitelné s důstojným životem 8 miliard lidí – od kolapsu zemědělských systémů až po neobyvatelnost celých regionů – řešení je ekonomicky triviální.

Odpověď na otázku, proč svět směřuje k propasti, i když má mapu a dostatek paliva k odbočení, leží v oligarchické blokádě.

Místo záchrany světa, která by zajistila přežití civilizace (a tedy i budoucích generací samotných elit), se prostředky pálí v „nepotřebných nesmyslech“. Nákupy fotbalových klubů, megajachet a budování bunkrů pro přežití kolapsu jsou symptomy hluboké psychické mizérie. Elity se chovají jako parazit, který zabíjí svého hostitele, aniž by si uvědomil, že v momentě jeho smrti zemře také.

Transformace, která by zachránila miliardy životů, je zcela jednoduchá a uskutečnitelná. To, že se nerealizuje, není technický problém, ale výsledek faktu, že politiku ovládají lidé, pro které je i šestá jachta důležitější než stabilní biosféra.

Často se objevuje námitka, že těchto 32 klíčových korporací (tzv. Carbon Majors) pouze saturuje poptávku a dodává energii, kterou svět vyžaduje. Toto tvrzení je však hluboce manipulativní. Tyto firmy nejsou pasivními články v řetězci; jsou aktivními architekty globální energetické závislosti skrze systematickou konspirační činnost.

Abychom pochopili, proč racionální argumenty o záchraně planety u světových elit selhávají, musíme se ponořit do psychopatologie moci. Tradiční ekonomický model předpokládá, že aktéři jednají racionálně za účelem maximalizace užitku. Avšak u extrémní koncentrace moci se užitek mění v patologii.

V ekonomii existuje zákon klesajícího mezního užitku: první sklenice vody pro žíznivého má nevyčíslitelnou hodnotu, desátá je mu k ničemu. U majetku elit tento zákon naráží na absurdní hranici.

Tato psychická mizérie vede k tomu, že elity se stávají závislými na neustálém růstu své moci, i když jim nepřináší žádné reálné štěstí. Jsou uvězněny v dynamice, kde musí ovládat a korumpovat vlády,protože pocit, že by exponenciálně nerostly a „vydělávaly málo“ (i kdyby šlo o miliardy), je pro ně nesnesitelný.

Klíčová teze: Destrukce planety není cílem, ale vedlejším produktem psychické neschopnosti elit následovat kolektivně prospěšnou etiku.

Problém ale nespočívá jen v osobní nenasytnosti, ale v architektuře systému, který strukturálně vyžaduje neustálý růst, aniž by rozlišoval mezi jachtou spalující tuny paliva a solární elektrárnou snižující závislost na fosilních zdrojích; v agregátu HDP jsou obě aktivity „pozitivní“, přesto jejich civilizační důsledky stojí na opačných pólech.

Tragédií je, že tento patologický stav je normalizován. Namísto toho, aby byla tato nenasytnost vnímána jako nemoc, je prezentována jako ambice či úspěch. Oligarchové a jejich „sluhové“ v politice vytvořili narativ, že bez jejich nekonečného bohatství by zkolabovala ekonomika i životní úroveň všech. Ve skutečnosti je to právě střední třída, která svou prací a daněmi dotuje jejich luxus a sanuje ekologické škody, které elity způsobují.

Smutným faktem zůstává, že oněch 2 % HDP, která by zachránila svět, nebudou nikdy uvolněna dobrovolně. Pro lidi v psychickém nastavení Putina či Muska je totiž představa ztráty absolutní kontroly nad každým procentem majetku děsivější než představa konce světa.

Elity dokázaly eliminovat největší hrozbu pro svou nadvládu: informovaného a kriticky uvažujícího občana. Proces, který nazýváme digitálním fašismem, představuje sofistikované zneužití informačních technologií k tomu, aby byla většina populace přiměna aktivně podporovat systém, který ji vykořisťuje a jednou ji i zcela zničí.

Demokracie a občanská společnost byly programově vyvinuty jako evoluční nástroje k ladění lidské činnosti a limitování moci. Elity však tento systém „hackly“. Namísto přímého násilí, které je v globálně propojeném světě neefektivní, využívají digitální infrastrukturu k totální kognitivní transformaci mas.

Termín „zombie“ zde není nadsázkou, ale popisem funkčního stavu části populace. Jde o jedince, kteří byli natolik zpracováni digitální propagandou, že ztratili schopnost rozpoznat vlastní zájmy. (Otec, fanatický příznivec D. Trumpa, např. zastřelit svou dceru, která s ním nesouhlasila.)

Sociologický paradox: Množství lidí v tomto stavu v mnoha společnostech (včetně té naší) již přesáhlo kritickou hranici 50 %. To znamená, že demokratický systém, postavený na principu většiny, se stává nástrojem pro legalizaci vlastní destrukce.

Digitální fašismus nevyžaduje koncentrační tábory; stačí mu echo komory. Elitám se podařilo rozbít sdílenou realitu. Pokud neexistuje shoda na faktech (např. že 2 % HDP by zachránila planetu), nelze vést politický dialog. Tato roztříštěnost vyhovuje oligarchům, protože paralyzuje jakoukoli kolektivní akci proti jejich zájmům. Většina populace tak preferuje „další dávku nemoci“ (další snižování daní pro bohaté, další deregulaci), protože je k tomu digitálně naprogramována.

Pokud je systém vnitřně nastaven tak, že skrze demokratické procedury legálně likviduje samu podstatu demokracie i biologické podmínky k přežití, ocitáme se v pasti, kterou politická filozofie nazývá „sebevražednou legitimitou“.

V situaci, kdy je většina společnosti „digitálně fašizována“ a aktivně volí směřování k oligarchické tyranii, vyvstává pro vědomou menšinu drásavé dilema. Má tato menšina, která ještě chápe trajektorii k propasti, právo na „převrat“ chránící ústavní právo na funkční demokratický systém?

V tomto bodě se zdá, že demokratickými prostředky je situace již nezvratitelná. Menšina je paralyzována respektem k pravidlům, která elity již dávno nerespektují, zatímco většina preferuje samu nemoc a její další vpravování do těla společnosti.

Pohled na současné lidstvo jako na živočišný druh je tristní. Stojíme před zrcadlem, které nám vystavuje „slabou známku“ z evoluční dospělosti.

Tato konstelace naznačuje, že jsme možná druhem bez budoucnosti, který narazil na svůj vlastní „Velký filtr“. Naše neschopnost upřednostnit přežití celku (za cenu pouhých 2 % HDP) před šestou jachtou pro pár jedinců je evolučním selháním par excellence.

Naše budoucnost je v tuto chvíli v cizích rukou – v rukou systému, který budují lidé jako Musk, Putin nebo Trump a jejich lokální oligarchické kopie. Tento systém je však ze své podstaty neudržitelný, protože popírá fyzikální zákony a biologické limity. Jedinou otázkou zůstává, zda po nevyhnutelném kolapsu tohoto oligarchického modelu:

Pokud je náš nejlepší možný výkon pouze čekání na to, co zbude po nárazu do zdi, je označení Sapiens sapiens (člověk moudrý) spíše tragickou ironií než vědeckou klasifikací. Trajektorie je nastavena; kormidlo drží sociopati a posádka jim v deliriu tleská.

V tuto neděli si na HlídacímPsu můžete přečíst autorův text o jedné z mála konkrétních a ještě daleko razantnějších možností, jak by si demokracie systémově mohla zachovat svou svobodu a odolnost vůči digitálním a politickým hrozbám.