Cesta z pasti digitálního narcismu a nevědomosti

Společnost se ocitla v bodě zlomu. Naše narůstající oddělenost od kolektivních potřeb a hodnot, umocněná algoritmy sociálních sítí, nás žene do náruče hyper-individualismu a narcismu. Hledáme spásu ve „vyvolených“ jedincích, performativních identitách a toxických ideologiích, zatímco skutečný problém leží v našem vlastním egu a narůstající nevědomosti. Záchrana nemůže přijít od spasitelů, ale od automatizovaného systému, který bude fungovat jako imunitní reakce proti lži a manipulaci.

Potřebujeme nový systém, ne osvícené jednotlivce nebo ty, co svou výši podprahově podsouvají nebo předstírají. Naše narůstající oddělenost od celku, způsobená sociálními sítěmi, které ji neustále posilují, je tím hlavním, co zprostředkovaně způsobuje náš současný kolaps. Na každého zatvrzelého sebestředného jedince je pak snadné – opět na těch sítích – nalíčit past a ovládnout ho žádoucím směrem, včetně výběru u volebních uren.

Tato individualizace a s ní spojená potřeba sebeprezentace, jako by to byl svatý grál lidského života, se netýká jen manipulací proměněných konspirátorů, hledajících další zbloudilé duše k uhranutí tajným věděním o tom, že Země je plochá. Týká se všech. Pro pokrokové demokraty je obtížné to přiznat, ale jejich vlastní omyly a nesprávné motivace v této oblasti dávají palivo těm, co liberální demokracii již opustili a vidí v ní největší zlo dneška. To, co takzvaní dezoláti nesnášejí na těch, kteří se jim vysmívají, má totiž často reálný základ. Jejich proklamovaný zájem o obecné blaho je nezřídka jen umělý, předstíraný a sebepovyšující konstrukt, který těmto pokrokovým demokratům umožňuje připadat si, že stojí na morální a intelektuální špici. Samozřejmě že např. plochozemci jsou na tom mentálně mnohem hůře, ale na druhou stranu i demokraté dovedli svět do sebedestrukčního modu, kde udržení svobodné civilizace je spíše nepravděpodobné. Ve skutečnosti i demokratům jejich postoje slouží k naprosto stejnému narcistickému účelu, k jakému těm zmanipulovaným na druhé straně slouží pocit výjimečnosti z držení „tajného vědění“ ze Sputniku.

Pohled psychologie a buddhismu: Empirické studie, například rozsáhlé výzkumy psycholožky Jean Twenge (autorky knihy The Narcissism Epidemic), jasně dokazují, že narcistické rysy ve společnosti strmě rostou souběžně s nástupem sociálních sítí. Algoritmy jsou často designovány tak, aby odměňovaly projevy tzv. „temné triády“ vlastností (narcismus, machiavelismus, psychopatie), protože ty generují největší organický dosah. Čím více se zaměřujeme na budování svého digitálního „já“, tím více ztrácíme schopnost vnímat kolektivní realitu a prožívat skutečnou empatii. Moderní psychologie zde dochází k velmi podobnému závěru jako tisíciletá buddhistická koncepce Anatta (iluze trvalého já) – fixace na vlastní ego a jeho obraz je primárním kořenem lidského utrpení a společenské oddělenosti.

Může se zdát, že proces individualizace a hlasité domáhání se vlastních práv představuje vždy bezvýhradně pozitivní společenský posun – historickým a nezpochybnitelným příkladem je spravedlivý boj proti rasové segregaci. Aplikovat ale tuto logiku automaticky na jakoukoliv dnešní performativní sebeidentifikaci je nebezpečně zjednodušující a černobílý pohled.

Všichni se shodneme na tom, že sexuální orientace nesmí být žádným diskriminačním faktorem. Ale potřeba ventilovat a dávat na odiv, že se identifikuji jako asexuální, gender-fluidní, demi-romantická a solo-polyamorní trans-maskulinní lesba vyhledávající výhradně queerplatonické svazky, jejíž identita se mění podle fází měsíce, je přesně tou narcismem hnanou potřebou sebeprezentace, která nadělá víc škody než užitku a jen vyhrocuje konflikt, který mezi sebou různé skupiny rozdělené společnosti následně mají.

Uznejte, že pro bigotního evangelíka, pěstujícího celý život kukuřici na americkém Středozápadě, je těžko pochopitelné, proč by mu toto mělo být předkládáno jako zásadní celospolečenské téma. Ono totiž není. Stejně jako on nenatáčí svůj vlog o tom, jak po 12 hodinách v traktoru má sex se svou ženou, popř. občas s milenkou z vedlejší farmy, když její manžel není doma. Intimita není tím zásadním, co o člověku vypovídá. Je úplně jedno, jestli se někdo definuje skrze tak výjimečné vnímání vlastní sexuality, že mu pouhé nepochopení druhými poskytuje celoživotní alibi k tomu, aby se mohl cítit jako oběť. Z hlediska společnosti a druhých je podstatnější, jestli platí daně, dodržuje předpisy a odvádí dobře svou práci v nemocnici, kde pracuje. Výsledkem současného stavu je, že je pěstitel kukuřice naštván, personifikuje si své životní trable a problémy se zemědělskými korporacemi do jinak sexuálně orientovaného člověka a ze vzdoru zvolí nakonec právě skrytého zástupce oněch korporací. Tito zástupci jsou pak jediní spokojení; zemědělec i woke jedinci mají naopak život ztížený.

Pohled psychologie: Fenomén, kdy se skupina fixuje na hyper-specifické detaily své identity, psychologie popisuje jako extrémní projev potřeby „optimální osobitosti“. Lidé se snaží vyvážit potřebu někam patřit s potřebou být jedineční. Zároveň se zde projevuje to, co už Freud nazval „narcismem malých rozdílů“ – tendence zveličovat drobné odlišnosti, což moderní Teorie sociální identity (Tajfel & Turner) rozvádí jako mechanismus, kterým se skupiny agresivně vymezují vůči okolí, aby si potvrdily vlastní hodnotu. Výsledkem je společnost roztříštěná na nekomunikující bubliny bojující o pozornost.

Tato individualizace se projevuje i tím, že dnešní mladí lidé mají velmi málo skutečně naplněných partnerských vztahů. Mnoho mužů nemělo sexuální styk ani do svých 30 let. Ženy i muži se natolik zaměřili na svoje „potřeby“, že často odmítají kompromisy nutné pro soužití s druhým pohlavím. Mladí muži na to často reagují tím nejtupějším způsobem, jaký můžeme vidět například v novém Netflix dokumentu „Louis Theroux: V nitru manosféry“. I oni se individualizují – věří, že jsou perfektní a chyba je výhradně v těch ženách. Proto je podle nich třeba ženy zkrotit, zamknout k plotně a přesvědčit, že je v jejich zájmu být striktně monogamní a poddajně věrné, i když je jejich „majitelé“ (díky penězům, které tímhle toxickým hnusem na sítích vydělali) podvádí s modelkami z OnlyFans, což ještě ke všemu prezentují jako důkaz své úspěšnosti a maskulinity.

Miliony mužských idiotů tyto postoje fanaticky následují. To, že si v tomhle nastavení najdou svůj protějšek ještě nekonečně obtížněji, je ani nenapadne. Ženy a dívky, sledující kam se mužská populace kolem nich dostala, se samozřejmě jen více utvrdí v tom, že život bez podobných misogynních imbecilů je tou nejlepší životní strategií. Tento postoj ještě více utvrdí toxické muže v tom, že chyba je v ženách, co je programově odmítají, a že je třeba využít sílu a proměnit je. A tak to pokračuje dál – ve spirále individualizace a nevědomosti.

Pohled sociologie a psychologie: Sociolog Michael Kimmel tento projev maskulinního narcismu pojmenovává jako „aggrieved entitlement“ (ukřivděný pocit nároku). Jde o stav, kdy realita neodpovídá grandiózním očekáváním ega, což spouští agresivní obranné mechanismy. Z hlediska psychologie vztahové vazby (attachment theory) hyper-individualismus ničí schopnost bezpečné vazby. Výměna zranitelnosti a kompromisu za iluzi absolutní autonomie vede nevyhnutelně k hluboké epidemii osamělosti.

Měl jsem kdysi pár nápadů, jak by měl vypadat systém, aby v něm hybridní válka a její produkty nevyhrály a svoboda a civilizace nás neopustily. Věděl jsem, že se svým omezeným dosahem nemám šanci nic z toho nejen prosadit nebo alespoň protlačit k diskuzi. Udělal jsem to nejlogičtější: oslovil jsem politické influencery, ať se s mými snad logickými nápady (které kopírují složité fungující organismy v přírodě) seznámí, přijmou je případně za své a propagují je. Sám jsem nikde figurovat nechtěl.

K mému překvapení se ukázalo, že i na poli „záchrany světa“ si subjekty spíše vzájemně konkurují, než aby byly hnány skutečnými kolektivními motivacemi. Motivace byly převážně narcistické a sebeprezentační. Pokud někde spolupráce probíhala, bylo to spíše proto, že se daný subjekt domnívá, že si tím sám pomůže, než že by převažoval kolektivní zájem.

Kdysi jsem bez nároku na honorář celé roky pro jedno prý levicové médium smolil texty o tématech, která jsem v mediálním prostoru příliš neviděl, i když mají zásadní význam. Mnohokrát jsem považoval za správné, aby na nějaké téma vznikl redakční text s větší kvalitou a významem, jako kolektivní dílo, které bude mít větší váhu. Nikdy nikdo nechtěl na takovém díle spolupracovat, dělit se o myšlenky a nápady. Chápal bych to v pravicovém tisku, který je na individualismu založený, ale v tom údajně levicovém? Chvíli jsem to nechápal, pak mi došlo, že ta i údajně kolektivní levicovost je jen ideologie, kterou některá ega vyznávají aby se lépe povznesla nad ty druhé – nad ty obludy, „kterým nevadí zabíjet Palestince“. Žádné skutečné kolektivní hodnoty, žádná skutečná motivace povznést život dolní poloviny společnosti. Levicovost byla jen palice, kterou můžu mlátit druhé po hlavě a sám sebe tím povznášet. Při hlubším zkoumání tam často nic hlubšího nebylo.

Tyto hlubší individualistické motivace jsou často skryté a ve většině případů si je neuvědomuje ani samotný subjekt. Ego se totiž automaticky prezentuje způsobem, jenž bude co nejúspěšnější a sebepotvrzující, a tak navenek předstírá boj za obecné blaho. Nechci se nikoho dotknout, zejména ne někoho kdo pro demokracii tolik udělal, ale narůstající četnost fotografií vůdce protivládních demonstrací na jeho profilu, která početně převyšuje zobrazení samotných kolektivních cílů, není dle mého náhodná.

Pohled psychologie: Odborně se tomuto jevu říká komunální narcismus (communal narcissism). Výzkumy (např. Gebauer et al.) ukazují, že někteří jedinci si své ego nesytí hromaděním bohatství, ale hromaděním „morálního kreditu“. Jsou hluboce přesvědčeni o své výjimečné nápomocnosti a morální nadřazenosti, ale v jádru jim jde o obdiv okolí a potvrzení vlastního grandiózního já, nikoliv o skutečné řešení problému. Proto je spoléhání na jakékoliv „mesiáše“ systémově nebezpečné.

Když jsem kdysi v Nepálu – původně kvůli slečně, co se mi líbila – šel do kláštera učit se její oblíbenou buddhistickou meditaci, seděl jsem tam v tichu a velkých bolestech a pozoroval, co jsem vlastně zač a co mě žene. Bylo zakázáno se pohnout, aby člověk musel čelit bolestem o dosud nepoznané intenzitě (a negativním emocím) tím, že na ně nebude reagovat, ale vyrovnaně je pozorovat, což překvapivě doprovází mnoho mentálních vhledů, které se sice mají vyrovnaně pozorovat rovněž, ale jsou často tak extrémně intenzivní, že to prostě nejde. Žádný příjemný ezo meditační obláček, na počátku převážně jeho přesný opak. Byl jsem sám sebou zhnusen. Bylo jasné, že celá ta fasáda „já“ byla a je umělá a prolhaná. Poznat alespoň částečně, jakou sobeckou, sebestřednou potvorou člověk je a jak si namlouvá všechno ostatní, jen aby to nemusel vidět, bylo tak drsné, že jsem chtěl uprostřed téhle vnitřní operace utéct. Kdyby v tu chvíli nezačalo jedno z mnoha každoročních nepálských zemětřesení a já ho nebral jako „zprávu ze vzájemně provázaného vesmíru“, že když teď odejdu, už se nikdy neposkládám dohromady, skutečně bych utekl. A to jsem si myslel, že není nic, co by mě z mého hedonistického narcistického tripu, ve kterém jsem si jako batůžkář užíval potulování po Asii a Oceánii, mohlo vytrhnout.

Příliš z onoho obláčku, ke kterému jsem tam nakonec dospěl, mi sice nezůstalo, ale moc dobře si pamatuju ten stav, kdy jsme po skončení tohohle často brutálně bolestivého sebeobjevování mohli s ostatními opět komunikovat. Většina z nás si uvědomovala, že jsme šťastnější, než jsme kdy v životě byli. Nebylo to ale žádným konkrétním uspokojením. Bylo to přesně naopak: bylo to tím, že jsme ten obrovský balvan narcistického individua, neustále toužícího po pomíjivých impulsech (včetně např. pozornosti), dokázali částečně odložit.

Pohled neurovědy: Zážitek z meditačního ústraní přesně popisuje stav, který moderní neurověda dokáže změřit pomocí fMRI. Dlouhodobá meditace prokazatelně tlumí aktivitu tzv. Default Mode Network (DMN) – sítě v mozku, která je aktivní, když přemýšlíme sami o sobě, o své minulosti, budoucnosti a o tom, jak nás vidí druzí. DMN je v podstatě biologickým sídlem našeho narativního ega. Když se tato síť ztiší (což je zpočátku doprovázeno silným mentálním odporem a subjektivně prožívanou „bolestí“, včetně té fyzické), člověk zažije hlubokou úlevu z odhození břemene vlastního já.

Přesně jsme tehdy po víc jak 100 hodinách buddhistické meditace věděli, jak slepá je cesta narcistické individualizace, kterou od té doby sociální sítě zesílily na ještě zcela novou úroveň. Úroveň, která pokračuje i jako uctívání těch, co jsou v tomto „oboru“ nejlepší. Podívejte se třeba na Donalda Trumpa – skutečný maligní narcistický sociopat, zcela bezohledný a antikolektivní. Vůbec ale není ničím speciální. Můžeme se jím stát velmi snadno také.

Ale především: každý z nás Donaldem Trumpem už tak trochu dokonce je, vzorce, které ho řídí, máme také, jen jsme je historicky zatím posilovali méně a ony tak nenarostly. Podstatné je, čím se skutečně mentálně krmíme a jaké jsou naše skutečné motivace, ne ty, které si sami sobě předstíráme. Čistota těchto motivací předznamenává výsledek. Jen je velmi složité je u druhých odhalit a oprostit se od lží. U Trumpa to bylo snadné a jen opravdový hlupák si mohl myslet, že mise takto zvrácené osobnosti bude nějak kolektivně prospěšná, ale jindy je to mnohem těžší. (Populace je bohužel dnes tak hybridní psychologickou operací zdegenerovaná, že nadpoloviční většina v Trumpův přínos skutečně věřila.)

I to je důvod, proč je spoléhání na cokoli svázaného s jednotlivci chybou. Potřebujeme nový systém, který je na nich nezávislý. Nepotřebujeme spasitele ve formě individuí, protože by nás nespasila a nezachránila ani nejvyšší a nejmoudřejší bytost Vesmíru, pokud někde existuje. Navíc nikdy netušíme, jestli ten, kdo nás má pozvednout, nejede jen svůj narcistický trip. Nepotřebujeme osoby, za kterými máme jít, potřebujeme myšlenky, za kterými půjdeme a které naši situaci vyřeší svou silou. Potřebujeme bojovat za automatický systém, který bude funkční i v situaci, kdy polovinu našich lidí už hybridní válka proměnila v iluzi žijící šílence na svém vlastním narcistickém sebeoslavném tripu, který si nenechají narušit žádnou pravdou a realitou.

Potřebujeme identifikovat ty nejprolhanější a nejšílenější z nás a upozadit jejich možnost rozhodovat o celku, který se chystají zničit, aniž by měli lepší náhradu. Stejně jako dítě potřebuje hranice, aby se neproměnilo v monstrum, potřebuje je i společnost. Principy vesmíru jsou takové, že místo současné honby za větší a větší iracionalitou (která dnes vítězí na trhu sociálních sítí v souboji o pozornost), se musí tato sebezničující trajektorie zastavit a obrátit. Pokud by za šílenost nepřicházela odměna ve formě většího dosahu a moci, ale naopak trest ve formě síťové blokace a statusu nevoliče, docházelo by postupně k nápravě. Jako u dítěte, které nakonec pochopí, že není středem vesmíru, ale existují hranice, mezi kterými se má pohybovat.

Fungovalo by to samo, jen na základě identifikace lži pracující na zničení demokratického svobodného systému. Nepotřebovali bychom demonstrace proti výsledkům voleb, kde zmanipulovaná nesvéprávná většina pod tlakem psychologické operace přestala chápat, co je pro ni dobré. Nebyli bychom nemocným pacientem, co si místo léku chce dát skleničku Sava. Byli bychom zdravým organismem s imunitním systémem, chápajícím, co ho chce zabít, a rozhodnutým mu to neumožnit.

Pohled behaviorální ekonomie a biologie: Tento navrhovaný model se blíží principům „architektury volby“ (Nudge theory, R. Thaler & C. Sunstein). Lidé (a společnost) se chovají iracionálně a destruktivně, pokud jim prostředí takové chování usnadňuje a odměňuje ho. Cílem navrhovaného „imunitního systému“ není změnit lidskou podstatu (což je nemožné), ale změnit strukturu digitálního a společenského prostředí tak, aby iracionalita a lež přestaly být evoluční výhodou. Evoluční biologie potvrzuje, že komplexní systémy (tělo, ekosystém) neřídí žádný „osvícený velitel“, ale distribuovaný systém zpětných vazeb, který automaticky izoluje poškozené buňky (lži, hybridní hrozby), aby ochránil celek.

Možná měl Buddha pravdu. Naše vzájemná oddělenost je v jádru jen iluzí, individuálním přeludem, který nám brání nahlédnout objektivní jednotu vesmíru. Je to fascinující vhled, ke kterému se lidstvo vrací po tisíciletí, ať už skrze meditaci v klášterech nebo skrze nejmodernější poznatky kvantové fyziky.

Nemusíme však nutně věřit tomu nejmystičtějšímu vhledu o naší podstatě, abychom pochopili jednu syrovou a hmatatelnou pravdu: její přesný opak nás posouvá k záhubě. Hyper-individualismus, živený narcismem a digitální izolací, z nás dělá sebedestruktivní entity neschopné udržet vnitřní i vnější rovnováhu. Pokud budeme i nadále uctívat své ego jako svatý grál a své rozdílné mikro-identity jako nejpodstatnější realitu, rozpadneme se jako organismus, jehož buňky zapomněly, že patří k jednomu tělu.