Článek
Jak se z ikony kritického myšlení stal patron relativizace, sektářství a morálního rozkladu — a dokonce i člověk ochotný přátelit se s těmi nejzvrácenějšími elitami, které se navzájem kryly, kupčily s dětmi a hrály si na bohy. Přesně s takovým druhem predátorů, na kterých si Chomsky postavil svůj velmi ekonomicky ziskový piedestal „věčného kritika“.
Existují tři druhy slepoty:
– fyzická,
– ideologická,
– a ta nejnebezpečnější: slepota vyvolaná uctíváním vlastních ikon.
Část české kulturní levice – necentralizovaná, ale ideově pevná sekta lidí typu Daniela Veselého – už roky žije právě v té třetí kategorii. Na jedné straně dokáže vykřičet do světa každý detail amerického selhání posledních 70 let. Na straně druhé si disciplinovaně zakrývá oči před fašismem, který je zrovna teď hlavním zdrojem globálního rozkladu: Ruskem. A také před selháními svého největšího proroka – Noama Chomského.
Pokud Daniela Veselého neznáte: je to člověk, který na stránkách Britských listů dokáže 17. listopad — vnímaný většinou jako státní svátek svobody — popsat jako „Svátek oligarchie“, aniž by mu došlo, že právě díky té „oligarchické demokracii“ může svoje bláboly vůbec publikovat. V jeho milovaném Rusku by za něco podobného byl totiž už dávno vyhozen z okna. Veselý zkrátka nechápe, že pro mnohé je svoboda pořád ještě víc než žvanec, prázdná ideologie nebo třídní nenávist. A že jestli někde vládne skutečná vražedná oligarchie, není to tady — ale v tom jeho „rozumném“ Rusku, které přece na Ukrajinu nikdy nezaútočí, protože imperialistický ďábel je vždycky jen na Západě. A kde tyhle moudra vzal? Prozradil mu je jeho Guru — Chomsky, o kterém je tento text.
V téhle zvláštní subkultuře je Chomsky nedotknutelný. Ikona. Geniální mudrc, kterému se odpouští vše: jeho vědecké omyly, jeho přátelství s pedofilem Epsteinem, jeho relativizace ruské genocidní války, jeho neschopnost přiznat si omyl, jeho posedlost anti-americkým narativem, která mu dávno sežrala schopnost rozeznat agresora od oběti.
Tenhle text je o tom, že ikony mají také dno.
A v Chomského případě je ještě hlubší, než by kdokoliv ještě nedávno čekal.
I. Sekta uctívačů „velkého kritika“
Levice, která slavnostně vyhlašuje, že bojuje proti kapitalistickému zlu světa, si v Chomskym vytvořila svůj vlastní kult: s posvátnými texty, rituálním opakováním frází o americkém imperialismu, selektivním vnímáním světa, odmítáním kritiky a vztekem vůči heretikům.
Jakmile někdo např. upozorní, že Chomsky relativizuje nejbrutálnější ruskou válku v Evropě od roku 1945, spustí se obranné mechanismy:
– „On to tak nemyslel.“
– „Je to širší kontext.“
– „Ale USA v Iráku…“
Je to totéž, co dělají konspirační dezoláti, když se dotkneš jejich proroků a dogmat.
Pouze slovník je nepatrně uhlazenější a bez pravopisných chyb.
II. Vědecký mýtus a Everett, který nesměl existovat
Myslící člověk přitom dávno tušil, čím Chomsky je za svou fasádou, za marketingovým produktem pro svůj segment trhu.
Vybudoval si kariéru na teorii univerzální gramatiky, na představě, že rekurzivní struktura je biologický základ lidského jazyka. Ale pak přišel Daniel Everett se svou opačnou zkušeností z Amazonie a řekl:
„Ne. Tady máte důkaz jazyka bez rekurze. Vaše teorie nesedí. Realita je složitější.“
Místo vědeckého dialogu a soupeření argumentů následovalo to, co známe z patologie narcistických figur typu Václava Klause:
– diskreditace,
– vytlačování z grantů,
– osobní útoky,
– snaha umlčet nositele nepohodlné pravdy.
Everett popsal, že mu Chomsky a jeho okruh cíleně poškozovali kariéru, jen aby vědecký svět neviděl, že ikona se mýlí.
A část levice se tvářila, že se nic nestalo. Guru je guru a zpochybňování je rouhání.
Dogma musí přežít.
III. Epstein, peníze a „nevýznamné setkání“
Kdyby se u Petra Fialy nebo u papeže objevily podobné vazby, ječelo by toto publikum tři měsíce.
U Chomského? Klid. Ticho. Omlouvání.
Přitom fakta mluví jasně:
– Chomsky se opakovaně scházel s Jeffrey Epsteinem, dávno po té co už byl usvědčeným a odsouzeným pedofilním kriminálníkem.
– Epstein přesouval statisíce dolarů mezi Chomského účty.
– Chomsky tvrdil, že „o nic nešlo“ a že „s podobnými lidmi se setkává běžně“.
Tohle není morální relativizace.
Tohle je morální imploze.
Přátelit se s představitelem onoho „neoliberálního spiknutí finančně mocných“, navzdory tomu, že už byl za své zločiny odsouzen a seděl ve vězení, se opravdu příliš neslučuje s obrazem morálního proroka, který (za nemalé dolary) celý život káže proti elitám, manipulaci a zneužívání moci.
Je to jako americká konzervativní pravice: přes den křičí o dekadenci a hříchu, a v noci ji přistihnou s prostitutem, kterému pokaždé zapomněla říct, že homosexuálové jsou podle Bible cesta do pekla.
Tam se to bere jako selhání.
U Chomského? Jako by nic.
Na naši ikonu se přece nekleká.
Tahle část „levice“, která levicí vůbec není — protože sotva může levicový člověk podporovat skutečné fašistické oligarchické režimy v Rusku či kdekoliv jinde — nechápe, že i ona sama je jen součástí trhu, na který míří dokonale vyrobené marketingové produkty, a že některé z nich se stanou jejich ikonami. A ty ikony jim říkají přesně jen to, co chtějí slyšet, i když jejich skutečné hodnoty jsou jinde.
A tak jejich duchovní guru Chomsky nežil po boku žádného Che Guevary v džungli, ale nakonec se paktoval s lidmi typu Epstein: s elitami, které ztělesňují to nejhorší, co celý život kritizovat.
Jestli má někdo přednášet o moci, etice a sociální odpovědnosti, tak asi ne člověk, který si nechá řídit osobní finance pedofilem specializujícím se na děti.
Ale sekta mlčí.
Pseudolevice v tom samozřejmě není sama. Stejně jako jeden marketingový produkt napálil je — napálil jiný Epsteinův kámoš Deepak Chopra pomocí pokleslé „new age“ pseudospirituality ezoterické blouznivce, narcisticky snící o svém duchovním rozvoji — aby i toto přežvýkané a ukradené duchovno vydělalo stovky milionů dolarů za vedení po cestě, kterou sám guru nejde.
Ten, kdo káže o střídmosti, osvobození a vnitřní pravdě, se sám účastní kapitálové hry, kterou maskuje duchovní rétorikou.
IV. Ukrajina: když se kritika zvrhne v relativizaci agresora
Ale nejhlubší Chomského dno přichází už mnoho let právě kolem Ukrajiny.
Chomsky má totiž v zahraniční politice na co navazovat — vždyť dokázal bagatelizovat a zpochybňovat i takové laskominy jako je genocidní vraždění Rudých Khmerů, režimu, jenž brutálně vyhladil třetinu vlastní populace. Ve svých „hlubokých“ vhledech do prohnilosti Západu přecházel i další marginálie jako např. stalinistický teror.
Chomsky sice říká, že ruská invaze je „hrubým válečným zločinem“, ale jen jako talismanovou větu, nutnou hygienu, aby se mohl vzápětí pustit do svého skutečného programu:
záchrany svého životního dogmatu před realitou.
Chomského svět stojí na jedné axiomatické větě:
– Zlo je v USA.
– Rusko je jen šachová figurka reagující na jeho imperialismus.
Tohle není analýza.
To je víra.
A víra nesmí být narušena fakty.
Protože kdyby Chomsky připustil, že nový fašismus 21. století:
– nevzniká původně v USA,
– není produktem Pentagonu,
– ale rodí se v Moskvě, cíleně budovaný hybridní státní mafií, která exportuje internetové lži, radikalizaci, konspirační kultury a politické extremisty do celého světa…
… pak by se mu zhroutila celá konstrukce, na níž stojí jeho pověst.
A ještě hůř: ukázalo by se, že současná fašizace USA, o které Chomsky celý život káže, nevznikla jako interní americká mutace, ale jako importovaný virový kmen z Ruska.
Trumpismus, Bannon, QAnon, Steve King, Proud Boys, anti-vax kult, celá ta toxická digitální džungle nenávisti —
to všechno je dítětem ruského vlivu, nikoli „přirozeného selhání amerického imperialismu“.
A to je něco, co Chomsky psychologicky nesnese.
Protože by to znamenalo, že jeho hlavní interpretační rámec světa je špatně.
A tedy že jeho celoživotní kariéra skvěle placeného proroka anti-amerikanismu byla postavená na omylu.
Proto se musí realita upravit.
Proto musí být svět znásilněn tak, aby se vešel do Chomského mýtu.
A výsledek vypadá takhle:
1) Snižování ruské brutality
„Rusko neničí infrastrukturu tolik jako USA v Iráku.“
To není analýza.
To je zoufalá snaha najít cokoli, co zachrání dogma „Rusko není horší než USA“.
2) Vyvolávání dojmu, že Rusko je vlastně obětí
Každá ruská agrese se podává jako „reakce“ na něco, co udělal Západ.
Jako by Putin nevedl 24 let trvající válku proti sousedům dávno před NATO, EU a „provokacemi“.
3) Reflex odmítnout, že Rusko je zdroj současného fašismu
Chomsky neustále opakuje historické paralely americké moci, ale nikdy nepřipustí, že současný digitální fašismus — od trollích farem po algoritmickou radikalizaci — má svůj mateřský kmen v Moskvě.
4) Popírání ukrajinské suverenity
Je pro něj jednodušší tvrdit, že Ukrajina je „pěšákem velmocí“, než připustit, že existuje malý stát, který se vzepřel imperiální diktatuře a odmítl patřit do ruské sféry vlivu.
Proto Ukrajina musí být pasivním objektem, ne aktivním subjektem.
Proto musí „nabízet autonomii“, „odložit Krym“, „respektovat ruské obavy“.
To není mír.
To je politický kolonialismus zabalený do akademické slovní zásoby.
Fašistické USA, o kterých Chomsky celý život káže, teprve začínají svou skutečnou pouť — a jsou produktem napojeným právě na ruský vliv a domácí digitální toxickou infrastrukturu.
Americký autoritářský kult není důkazem Chomského teorie.
Je to důkaz jejího zhroucení.
A tak vzniká finální paradox:
Chomsky alespoň na papíře bojuje proti pravici a fašismu celý život…
… a nakonec ho svou relativizací a slepotou pomáhá omlouvat tam, kde skutečně je a kam se rozšiřuje — a tím se stává jeho vojákem.
V. Závěr: ikony nemáme uctívat, ale rušit
Chomsky býval možná inspirativní kritik.
Dnes je však jen dalším příkladem toho, jak může ego, dogma a ideologická zaslepenost zničit morální kompas člověka.
Kdo to nevidí:
– ignoruje jeho vědecké selhání,
– ignoruje jeho kontakty s Epsteinem,
– ignoruje jeho relativizaci ruského fašismu,
– ignoruje jeho odmítání přiznat vlastní omyl.
Takový člověk už není kritikem moci, ale spolutvůrcem mlhy, která moc chrání.
A kdo to obhajuje nebo se chová stejně, ať už v Britských listech nebo jinde, není obránce demokracie nebo humánního světa.
Je jen součástí jednoho z dezolátských kmenů s relativně vysokým průměrným IQ, ale stejným narcisticko-emočním aparátem — a odmítá vidět realitu, protože narušuje jeho víru.
Noam Chomsky nemá jen „šedé zóny“.
Má hluboké dno.
A část levice už se dávno potápí s ním. Zrovna když jsme ji nejvíce potřebovali.
Současný pseudolevicový marketingový prázdný paskvil nás před neoliberalismem, techfašismem – a vším ještě horším, co právě přichází – paktujícím se s autoritářskými oligarchiemi zcela jistě neochrání.
Právě naopak.
