Architekti hladu: Jak oligarchické elity přinesou planetární kolaps

Tento text nepopírá existenci mnoha vlivných a bohatých jedinců, kteří vnímají svou společenskou odpovědnost a aktivně usilují o zachování demokratického systému. Problém však spočívá v systémové asymetrii moci. Zatímco prodemokratické směřování lze prosadit pouze skrze náročné budování konsenzu většiny a žádné bohatství jednotlivce na něj nemá příliš vliv, k prosazení oligarchické protodiktatury postačuje hrstka všehoschopných sociopatů a sofistikované síťové technické prostředky. Vliv těch bohatých, kteří konají v souladu s etikou, je tak z principu věci překřičen technologickou mocí, agresivitou a bezohledností těchto semi-kriminálních elit. Tato analýza se proto nezabývá těmi, kteří konají pozitivně, ale soustředí se výhradně na aktéry, kteří jsou pro probíhající globální oligarchický převrat podstatní.

Tradiční dělení na „liberální demokracie“ a „totality“ se stalo nebezpečnou iluzí. Pod povrchem rozdílných institucí se totiž rýsuje uniformní model výkonu moci. Je v zásadě jedno, zda jde o systém Trumpův, Babišův, Putinův nebo čínský – všechny konvergují k identickému cíli: státu ovládanému patologickou minoritou.

Nacházíme se v tragickém bodě historie. Disponujeme největším množstvím dat a technologií k záchraně naší civilizace, ale naše politické systémy jsou okupovány těmi, jejichž krátkodobým zájmem je přesný opak. Směr k neomezované oligarchizaci je v přímém rozporu s omezenými fyzikálními limity Země. Pokud nezvládneme přechod k ekologické rovnováze, současné ekonomicko-politické uspořádání nás dovede k nevyhnutelnému kolapsu.

Tento proces, v politologii známý jako „State Capture“ (uchvácení státu), nepředstavuje náhlý převrat, ale dekády trvající infiltrace veřejných institucí soukromými zájmy. Nejde již o pouhé lobbování, kdy se firmy snaží ovlivnit legislativu; jsme ve fázi, kdy elity politiku nejprve ovládnou a následně ji začnou „vlastnit“. Politický systém se tak transformuje na servisní organizaci pro akumulaci kapitálu na úkor celku.

Nejkřiklavějším důkazem tohoto podřízení je transformace daňových systémů. Teoreticky není nic jednoduššího než zavedení spravedlivého, proporcionálního nebo progresivního zdanění všech subjektů. Realita je však taková, že vliv elit vytvořil systém „socialismu pro bohaté a dravého kapitalismu pro chudé“.

Navzdory existenci mezinárodních fór (G20, OSN) neexistuje žádná rozhodná společná akce, která by účinně zabránila elitám vysávat prostředky ze společností, v nichž generují svůj zisk, aniž by do nich cokoli vracely. Tento stav není výsledkem neschopnosti, ale přímého politického zadání.

Vědecký fakt: Studie Oxfam pravidelně potvrzují, že od roku 2020 získalo horní 1 % nejbohatších lidí světa téměř dvě třetiny veškerého nového bohatství. Zatímco reálné mzdy většiny populace stagnují nebo rostou marginálně vzhledem k inflaci, majetek elit roste exponenciálně, nezávisle na produktivitě či sociálním přínosu.

Tato architektura vytváří uzavřený cyklus:

Výsledkem je naprostá eroze společenské smlouvy. Elity profitují z infrastruktury, právního státu a vzdělávacího systému, který financuje střední a nižší třída, zatímco samy tyto zdroje aktivně vyčerpávají a odmítají se podílet na jejich obnově. Tento směr trvá již dekády a vede k anomáliím, které v dějinách nemají obdoby.

V této souvislosti je nutné provést terminologickou korekci: to, co eufemisticky nazýváme oligarchií, jsou ve skutečnosti kriminální elity. Jejich astronomický majetek není výsledkem tržní zásluhovosti, ale přímým důsledkem korupce, systémové manipulace a zneužívání moci. Vidíme to v pozadí aktivit postav typu Donalda Trumpa, kde se pod povrchem politiky odehrávají nelegální schémata – od netransparentních kryptooperací až po pokusy zneužít státní aparát k vyplacení pokut své osobě z právních proher, které paradoxně způsobila jeho vlastní administrativa. Přestože tyto entity aktivně upřednostňují osobní prebendy před přežitím lidského druhu, budeme je v tomto textu i nadále nevinně označovat za ‚oligarchy‘, i když jde spíše o organizovaný zločin povýšený na státní doktrínu. Přítomnost tolika jmen z nejvyšších pater politiky a byznysu v Epsteinových spisech není náhoda. Odhaluje, že kriminální elity neomezují svou nelegálnost jen na ekonomickou sféru; je to projev totální patologie a ztráty limitů, kde se drancování veřejných rozpočtů plynule potkává se zneužíváním jiného druhu, bez jakýchkoliv morálních brzd. (Vytváření „super rasy z mojí DNA“, jak nedávno popsal The Guardian, je logickým vyústěním tohoto šílenství.)

Kromě destruktivně nízkého zdanění tvoří druhý pilíř tohoto únosu státu přímé odsávání veřejných rozpočtů skrze lukrativní zakázky a dotace. Z těchto astronomických zisků elity následně neodvádějí téměř žádné daně, přičemž přístup k těmto prebendám je často vykoupen likvidací posledních zbytků nezávislé kontroly moci a mediální svobody.

Příkladem této totální morální eroze je případ Jeffa Bezose, který neváhal obětovat budoucnost a integritu listu Washington Post. Tento akt poslušnosti nebyl ničím jiným než chladným kalkulem k zajištění budoucích státních zakázek pro Amazon a Blue Origin. Jasně se zde ukazuje, že kriminální elity vnímají i tak klíčové pilíře demokracie, jako je svobodný tisk, pouze jako obtěžující překážku nebo směnný artikl v boji o další miliardy ze společných zdrojů.

Tímto spojením se uzavírá logický oligarchizační kruh: elity nejdřív stát vyhladoví na daních, pak ho zevnitř vykradou skrze ziskové zakázky, z kterých nic nezdaní a nakonec umlčí ty, kteří by o tom mohli psát aby se systém mohl v oligarchizaci posunout zase o kus dál.

Současný ekonomický systém přestal plnit funkci alokace zdrojů pro rozvoj a stal se generátorem extrémních anomálií, které popírají základní principy zásluhovosti i lidské logiky.

Příklad Elona Muska není jen příběhem o úspěšném podnikateli, ale o selhání globálních regulačních mechanismů. Skutečnost, že se jeden jedinec stal nejbohatším člověkem na planetě a spolu s hrstkou dalších ovládá majetek v hodnotě odpovídající majetku chudší poloviny obyvatel Spojených států, je indikátorem terminálního stadia oligarchického kapitalismu.

Nejvíce zarážejícím rysem této anomálie je fakt, že ani status nejbohatšího člověka nevede k nasycení či filantropickému obratu k záchraně celku. Naopak, sledujeme snahu o totální ovládnutí systému.

Analýza záměru: Cílem není jen hromadění peněz, ale modifikace pravidel hry tak, aby elity přispívaly ještě méně. Snaha o demontáž regulatorních úřadů, oslabení odborů a přímý vstup do politiky (jak vidíme u Muskova angažmá v politických kampaních) má jediný účel: vytvořit systém, který umožní zbytek společnosti „vyždímat“ ještě efektivněji.

Zatímco elity investují do technologií pro únik z reality (vesmírná turistika, transhumanismus), zbytek civilizace čelí kumulativnímu vyčerpání.

Ekonomické vyčerpání: Stagnace kupní síly při současném růstu nákladů na základní potřeby (bydlení, energie). Při pohledu na trajektorii posledních padesáti let narážíme na šokující historickou regresi. Ještě v polovině 20. století dokázal jediný průměrný plat muže zajistit rodinný dům, automobily, dovolené a důstojný život pro ženu v domácnosti a vyšší počet dětí. Dnes je tento standard pro většinu nedosažitelným luxusem. Američané, dříve symbol prosperity, dnes často kombinují tři profese, a přesto balancují na hraně přežití bez zdravotního pojištění, kde banální operace slepého střeva může znamenat okamžitý osobní bankrot. Kam toto bohatství zmizelo? Neodpařilo se. Bylo cíleně přesunuto. Tato „vypařená“ prosperita milionů rodin tvoří právě ten kapitálový bazén, který umožnil jednotlivcům typu Muska stát se nejbohatšími lidmi planety během pouhých dvou dekád. Je to výsledek největšího transferu bohatství v dějinách: od produktivní práce k rentiérským elitám, které systém nastavily tak, aby vysávaly základy společnosti, dokud z nich nezůstane jen vyčerpaná masa bez budoucnosti.

Psychické vyčerpání: Neustálý tlak na výkon v systému, který je nastaven proti zájmům většinového pracujícího člověka.

Ztráta naděje: Vědomí, že i při maximálním nasazení je jednotlivec v porovnání s oligarchickými strukturami bezmocný.

Tato nerovnost není jen nespravedlivá; je evolučně nestabilní. Historie ukazuje, že jakmile koncentrace bohatství v rukou elit dosáhne bodu, kdy je většina populace v podobné pasti, dochází ke kolapsu. Rozdíl je v tom, že tentokrát se k tomuto sociálnímu napětí přidává hrozba, která nebere ohled na bankovní konta – totální environmentální selhání.

Toto byla první část článku. Druhá část se věnuje tomu, jak toto uspořádání nevyhnutelně povede ke kolapsu planety a neschopnosti zajistit obživu pro osm miliard jejích obyvatel. naleznete ji zde