Jsou ruské hybridní převraty podle slovenského scénáře ústavně legitimní?

Základní otázka, na kterou nikdo odpovědný neodpovídá:
Je výměnný obchod mezi domácími politickými subjekty a hybridní mašinérií nepřátelského totalitního státu, jehož státní kanál otevřeně vyhrožuje naší genocidou a okupací, stále ještě přípustnou součástí politické plurality – nebo už jde o akt vlastizrady a skryté pletichy, které v budoucnu popřou ústavní práva občanů, a je tedy nutné jim zabránit?

Zvlášť když je tento ruský scénář dobře známý a jeho jednotlivé etapy na sebe kauzálně navazují: infiltrace státu skrze skrytě či otevřeně „spřátelené“ politické strany; zajištění jejich úspěchu a trvalé závislosti na ruské podpoře v internetovém prostoru; synchronizované šíření ruské propagandy spojené s odklonem od dosavadních demokratických partnerství; podpora místní neliberální oligarchie k ovládnutí ekonomické moci – to vše probíhá zároveň se systematickým ničením základních atributů a institucí demokratického státu.

Poté už následuje pouze závěrečné vyčkávání na vhodnou chvíli k završení prototalitního převratu a rozbití veškerých demokratických vazeb, včetně odchodu z Evropské unie. (Odkaz: Orbán zatím nechce vystoupit z EU)

Na první pohled se otázka z nadpisu může zdát jednoduchá: pokud si lidé ve svobodných volbách zvolí jakékoliv strany, je jejich vláda legitimní a legální.
Jenže tahle logika se rozpadá v okamžiku, kdy si uvědomíme, v jakém prostředí dnes volby probíhají – a jaké nové a mocné síly je bez regulace a obrany především formují.

Občané České republiky mají ale podle Ústavy zároveň zaručené i právo na to žít v demokratickém a svobodném státě.
Jenže co když se výše uvedeným postupem k moci dostanou subjekty, které následně budou toto ústavní právo systematicky rozkládat dle onoho známého a osvědčeného scénáře z ruské hybridní dílny?
Hezky pozvolna (pomalým vařením žáby), aby nevzbudily příliš odporu – tedy tzv. autokratickým legalismem (Odkaz: Autokratický legalismus – Laryšová, Právník 2021).

Co když se tyto strany dostanou a udrží mocí u moci právě výměnou za to, aby nakonec pro tento nepřátelský totalitní systém vykonaly postupný antidemokratický převrat a proměnili tak danou zemi ve spřátelenou oligarchii vládce, který byl ochotný ho pro ně vykonat?

Podívejme se na Slovensko.
Tam se tento scénář už částečně odehrál – a to ještě vyšší rychlostí než v Maďarsku, za což na sebe Fico musel v mnoha oblastech vzít roli hlavního ruského beranidla v Evropě.

Robert Fico byl po letech korupčních afér a společenské ostrakizace odepsán jako politik prakticky bez reálné voličské podpory (tehdy proevropský politik).
Pak ale „podepsal smlouvu“ – zda obrazně, či i fakticky, ví jen on sám – s ruskou propagandou.
Začal systematicky šířit proruské narativy, přijal agendu konspirátorů a opřel se o pomoc ruských dezinformačních sítí.

Výsledek?
Během krátké doby se on a jeho Kaliňáci a Gašparové stali nejsilnější politickou silou v zemi a řešení jim nebezpečných kauz bylo zažehnáno.

Ficův návrat k moci nebyl vítězstvím programu, ale vítězstvím a završením algoritmicky řízené psychologické války vedené proti vlastnímu obyvatelstvu. (Např: Novinky - Fico má na Facebooku podezřele rekordní čísla)
Po získání vlády už Fico ruskou investici do něj aktivně splácí – a ujišťuje Rusy, že je jejich nejlepším koněm.
Což je ten nejdůležitější postoj, který ho udrží u moci. Nic ve vztahu ke Slovensku, žádná řešení, žádné dálnice. Dnes opravdu stačí už jen toto.

Tento „slovenský model úspěchu“ sledují i další – včetně českého hnutí ANO, které si z Fica (a jeho předchůdce Orbána) udělalo vzor a pojí je silné vazby.
(A to nezmiňuji strany, které si chodí pro instrukce na Íránskou ambasádu.)

I u nás se bývalé „umírněné“ síly překlápějí do otevřeně proruské agendy, přebírají ruský slovník, strategii i metody.
Volí v Evropském parlamentu ve své nové proruské frakci, kam přestoupili, tak, aby Rusku ukázaly, že jsou jeho podpory hodny stejně jako Fico.

Politici dnes vědí, že sdílení proruských narativů automaticky spouští podporu z ruských trollích farem, derivovaných dezinformačních sítí a zfanatizovaných skupin.

Volby dnes v určité části politického spektra přestávají být soutěží o přímé získávání voličů – a mění se v ukazování loajality Rusku, které díky ovládnutí části internetového prostoru dokáže „své“ volební hlasy cíleně nasměrovat tam, kde to vyhovuje jeho zájmům.

Předvolební čas se tak místo informování o programu mění v absurdní přehlídku loajality vůči cizí mocnosti – často v přímém rozporu se zájmy a bezpečností českých občanů.
(Dominik Hašek by mohl vyprávět – Jermanová kritizuje ochranu pro Haška)

Nástup těchto sil k moci pak vždy znamená systematickou destrukci demokratických složek státu po ruském vzoru: justice, policie, veřejnoprávních médií.

Během tohoto procesu strany pokračují ve spolupráci s Ruskem, za což jsou – i přes objektivní zhoršování stavu v zemi – „odměněny“ dalšími voliči, kteří byli algoritmickými kampaněmi přetvořeni v další prototalitní sympatizanty.

Pokud by nyní hypoteticky přestaly Rusku sloužit, skončily by během krátké chvíle na smetišti politických stran silou těch, kteří je dostali na výsluní – a mohou stejnými prostředky zajistit pravý opak.
Dalších zájemců o stejný výměnný obchod je dost.

Tragédií této faustovské dohody je fakt, že i zrádci budou nakonec zrazeni. Přijde čas, kdy Rusko své místní lokaje přestane potřebovat – místní oligarchy nahradí ruští a země projde úplnou ekonomickou i politickou kanibalizací. O „důvěryhodnosti“ ruských slibů by mohla vyprávět například Ukrajina. Fico se tím patrně netrápí – vidí svou odměnu: vládu nad Slovenskem. A Orbán? Ten vidí Velké Maďarsko, a tedy i část Slovenska. Že nejde obojí naráz? Kdo by se tím trápil, když už stejně nemají na výběr. Mocenské oligarchické kliky soupeří totiž i v rámci samotného Ruska a změny v síle a významu dané oligarchické skupiny jsou běžné. Předpokládat, že historický vděk za rozložení EU ochrání majetek Orbánovy rodiny i v době, kdy právní záštita EU zmizí a budou vydáni napospas ruské svévoli, je obrovskou naivitou. V Ruském světe rozhoduje jen aktuální síla – vděk a etika tam nemají žádnou váhu.

V určitém bodě bude takto proměněných zemí tolik, že EU ztratí schopnost kolektivně reagovat na současné problémy a hrozby.
Na to zareagují voliči dalším odklonem od nich.

Někteří se sice uklidňují představou, že Orbána někdy někdo porazí, že Fico padne. Jenže jakou taktiku proruská klika nasadí, až se budou blížit další volby? Víme, že jejich metody jsou efektivní, neustále se vyvíjejí a pružně reagují na nové podmínky – na rozdíl od nás. Dnes mají Rusové dokonce spojence mezi americkými vlastníky sociálních sítí, kteří jejich síťové produkty odmítají regulovat. Situace se zhoršuje – a pokud nic nezměníme, bude se i nadále zhoršovat každým dalším rokem.

Opačným příkladem je situace v Rumunsku, které naopak velmi dobře pochopilo, že hybridní převrat , tetokrát z čínské tiktokové dílny, fyzicky vykonaný proruským fašistou, legální prostě být nemůže – i kdyby získal většinu hlasů.

Proto se všichni ti „demokraté“ připravující se na podobný scénář zničení demokracie tak čertili – od JD Vance po naše „vlastence“ – když první vlaštovka, která hybridním převratům brání, úspěšně „vyletěla“ a zabránila nejhoršímu.

Před námi tedy stojí zásadní „heretická“ otázka, která otevírá hlubokou kolizi základních práv – střet hodnot, jehož řešení se patrně v dohledné době nevyhne žádná demokratická země:

Může být vláda, která dle známého manuálu dovede politický systém mimo demokratické mantinely za hybridní spolupráce s nepřátelskou mocností, považována za slučitelnou s ústavním pořádkem, pokud všichni občané mají ústavní právo na život v demokratickém systému?

Na tuto otázku legálnosti se nyní pokusíme nalézt odpověď – a zároveň převrátit obvyklý úhel pohledu.
Možná totiž není legální nechat tento převrat proběhnout jen proto, že Rusové zvládli jeho více umírněnou, postupnou a skrytou formu – a na rozdíl od otevřeného vpádu na Ukrajinu dokážou trpělivě čekat.
Výsledek je totiž nakonec zcela identický jako u přímého vojenského napadení.

Zároveň si musíme uvědomit, že při hledání odpovědi nepůjdeme pouze cestou formální právní analýzy, která by se mohla utopit v literalismu a obcházení podstaty.
Pokusíme se jít přímo k meritu věci – k duchu a smyslu samotné Ústavy, jejímž nejhlubším jádrem je ochrana svobody, důstojnosti a demokratického soužití.
A právě proto budeme vycházet z přesvědčení, že kolektivní právo občanů žít v humánním, demokratickém systému musí mít – v okamžicích ohrožení – přednost před individuálním právem těch, kteří ho chtějí využít pro jeho destrukci a nahražení něčím nekonečně horším.

Zároveň je tedy nutné vyzvat složky státu a možná poslední skutečně demokratickou vládu před nástupem ještě intenzivnější manipulace hybridní války hnané pomocí AI, aby na tuto otázku alespoň odpověděla.

Demokracie byla vždy založena na důvěře — v člověka, v diskusi, v pravdu.
Věřila, že pokud nabídne prostor pro všechny názory, pravda si cestu najde.
Tato víra byla po desetiletí oprávněná.
Fungovala v prostředí, kde lež byla pomalejší než fakta a kde média byla z většiny v rukou těch, kdo nesli profesní i etickou odpovědnost.

Tohle prostředí už neexistuje.

Síla nových technologií a algoritmů radikálně změnila pravidla.
Lži se dnes nešíří jen rychleji než pravda — šíří se cíleněji, efektivněji a levněji.
Algoritmy nehodnotí pravdivost, ale reakce.
A lidé nejvíc reagují na strach, nenávist, senzace a potvrzení svých předsudků.

A algoritmy navíc nemusí být neutrální — mohou být nastaveny tak, aby podporovaly konkrétní politické směry, jak ukazuje například nedávná manipulativní podpora AfD v Německu skrze změny algoritmů na Muskově síti X.

Dopamin ze lži se stal nejdostupnější drogou dneška.
Ne náhodou.
Jeho dávkování řídí stroj, který o každém z nás ví víc než naše rodina.
Výsledkem je zmanipulovaný, nesvéprávný volič, který svou „svobodnou volbou“ destruuje svobodu všech — i svou vlastní — ve falešném přesvědčení, že vytváří něco úžasně pozitivního.

Otevřenost bez obranných mechanismů se tak stává slabinou.

Pokud v prostředí, kde pravda a lež nejsou rovnocenní soupeři, ponecháme pravidla nestranná a stejná pro všechny, dopadne to vždy stejně: vítězí ten, kdo se pravdou řídit nemusí.

A pokud systematicky šířená lež vítězí ve volbách, které ještě stále považujeme za svaté, dostává do rukou nástroje, jak demokratický systém definitivně ukončit.

Spojené státy bývaly ikonou svobody a demokracie.
Dnes jsou ale zároveň laboratoří i výstražným případem toho, co se stane, když systém toleruje konspirace, podporuje konzumní pokřivenou formu fanatické víry a hraje si s algoritmickou radikalizací.

Oranžový konspirátor nebyl seslán bohem, jak si sám nalhává,
byli to lidé zcela proměnění novými technologiemi – technologiemi, které probudily staré démony usídlené v lidském podvědomí.

Tento kolaps vznikl uvnitř, ale s podporou nepřátelských států, které věděly, že psychicky velmi problematická postava nikdy nedokáže způsobile vést konkurenční zemi a konkurenční systém. A oni tím pádem budou mít navrch, i když jsou nespravedlivým, evolučně nižším totalitním reliktem, který žije na úkor vlastních občanů.

Došlo k němu skrze svobodnou volbu lidí, kteří byli digitálně přetvořeni lží v nástroje vlastní sebedestrukce – o to je to celé nebezpečnější.
Systém není vizuálně napaden. Hnije zevnitř, zatímco věří, že „zlatý věk“ je za dveřmi.

Ve chvíli, kdy mediální prostor vlastní miliardáři, kteří veřejně slibují věrnost těmto sociopatickým osobnostem, přestává být debata svobodná. Přestává být spravedlivá.

A volby v takovém prostředí už nejsou autentickým projevem vůle občanů, ale výsledkem dlouhodobé psychologické operace.

Spojené státy jsou důkazem, že ani tradice, ani silná ústava nestačí, pokud digitální prostředí přestane být neutrální. A pokud se totéž stane v Evropě, nebude už existovat žádná signifikantní síla, která by demokracii zachránila. Přívrženci totalit se totiž začínají napříč světem propojovat — právě proti jejím posledním výspám.

Dnešní války už nevypadají jako ty, které známe z učebnic.
Nepřicházejí s tanky a výsostnými znaky.
Nepotřebují fronty ani vojáky v zákopech.
Stačí jim internetová síť, technologicky řízené nástroje manipulace, znalost lidské psychiky a dostatek totalitní patologie k jejich zneužití.

Osobní vazby, vzájemné sliby a toky peněz na podporu se doladí třeba na Íránské ambasádě.

Terčem hybridní války zpočátku nejsou území, ale vědomí lidí.
Nejúčinnější zbraní je dezinformace navlečená do podoby „vlastního názoru“.

Nepřátelské mocnosti – jmenovitě Ruská federace či Čína – už dávno pochopily, že ovládnutí kolektivního vědomí nepřítele je efektivnější než jakákoli invaze.
(Odkaz: Hybridní válka – Evropská služba pro vnější činnost)

(Ta jim příliš nejde, jak právě zjistili na Ukrajině – začali už totiž dezinformovat i sami sebe a nalhali si, že Kyjev bude jejich za tři dny.)

Pomocí trollích farem, napojených „nezávislých“ portálů a cílené manipulace na sociálních sítích vytvářejí novou realitu:
v ní se okupant stává osvoboditelem, oběť agresorem a diktátor vzorem vůdce.

Tyto operace nejsou improvizací. Jsou to dlouhodobé, pečlivě navržené strategie, využívající všech dostupných technologií a dat o jednotlivých lidech.
Jsou schopny vytvářet ideologické bubliny přesně podle profilace uživatele, nabízet mu personalizovaný svět lží, který v něm postupně zničí schopnost racionálního uvažování.

Následují fáze postupného prototalitního převratu tak, aby nikdy nepropukla potenciálně úspěšná revoluce odporu.

A tak, zatímco si demokracie chrání svobodu slova, nepřítel ji zneužívá jako zbraň. Veřejný prostor je zaplavován falešnými narativy, zatímco stát váhá – ve jménu tolerance, „plurality názorů“ a strachu z toho, že by snad někoho omezil.

Jenže čas hraní si na férovost vypršel.
V hybridní válce už nemůžeme dál klást pravdu a lež na stejnou rovinu.
A nemůžeme vést souboj s tankem pomocí klacku.

Západní společnost si dlouho namlouvala, že klíčem k ochraně demokracie je vzdělání, osvěta a „více pravdy“.
Že pokud budeme trpělivě vysvětlovat, odhalovat lži a posilovat mediální gramotnost, lidé se nenechají zmanipulovat.

Ale tento model selhává.
A selhává ne proto, že by pravda ztratila význam – ale proto, že ztratila šanci konkurovat.

Lež je rychlá, agresivní, jednoduchá a vizuálně atraktivní.
Pravda je pomalá, složitá, náročná a často nepohodlná.

Lež tě přivede do světa, kde není viny – kde za tvůj neúspěch můžou jiní, jsi obětí systému, ale i hrdinou, který MATRIX „prohlédl“.

Vytvářet a šířit takovou lež je v současném světě mnohonásobně levnější než ji vyvracet. (Odkaz: Slovenský datový vědec Šarvaš o algoritmech a manipulaci)
Rusko toho v informačním prostoru využívá stejně jako na ukrajinské frontě, kde proti levným íránským dronům musí Ukrajinci nasazovat drahé protirakety z amerických Patriotů.

Demokratické státy na ruské hybridní útoky tedy nereagují – nejen proto, že jsou složité, ale i proto, že je to vlastně drahé.

Zatímco učitelé, factcheckeři a novináři se zoufale snaží zvrátit tok informací, proti nim stojí obří zbrojní systém – trollí farmy, algoritmy optimalizované na hněv, miliardy dolarů v propagandistických kampaních.

A v čele toho všeho státy a režimy, které tuto asymetrii chápou jako svou hlavní šanci.

Věřit, že školní výuka nebo seznam článků s vysvětlením překonají tuto sílu, je naivní.
Je to jako pokus hasit požár injekční stříkačkou, nebo jako nabídnout závislému na heroinu makový koláč s tím, že ho přesvědčí, aby se heroinu vzdal.

Tato válka se vede emocemi a technickými prostředky co je umí ovládnout. A v této disciplíně má lež výhodu.

Jestli existuje technologie, která má potenciál tuto asymetrickou válku zvrátit, je to paradoxně ale zcela logicky opět právě umělá inteligence.
Stejně jako ji nepřítel využívá k destrukci společnosti, může být – pokud bude správně nastavena – nástrojem její obrany.
(Odkaz: Trump používá AI k detekci „nepohodlných studentů“)

Nepotřebujeme nezbytně další AI sloužící reklamnímu trhu nebo obchodním algoritmům, které optimalizují zisky z lidské pozornosti, natož AI manipulující na sítích voliče pro zadané strany.
Potřebujeme ale zcela jistě eticky zadanou, transparentně kontrolovanou a veřejně vlastněnou AI, jejímž jediným cílem bude chránit pravdu a kolektivní soudnost.

Její úkoly mohou být přesně vymezeny:

Umělá inteligence je jediný nástroj, který je schopen čelit objemu, rychlosti a přesnosti, s jakou se dnes lež šíří.
Jen ona může být protiváhou algoritmické zkáze, kterou vytvořily technologické korporace bez jakékoli odpovědnosti za dopad.

Pokud bude AI správně nastavena, může chránit nejen data, ale i demokracii samotnou.
Pokud nebude – bude dál sloužit těm, kteří svobodu zneužívají k její likvidaci.

V tomto bodě – překvapivě pro mnohé – nejde o žádnou revoluční ideu, i když tak může být vnímána. Ve skutečnosti je až absurdní, že tato otázka už dávno není jedním z hlavních témat veřejného diskurzu.
Nevolám po převratu ani po omezování alternativních názorů.
Volám po tom, co již dnes existuje v právním rámci České republiky i Evropské unie — ale čeho se bojíme využít.

(Odkaz: Princip obranné demokracie)

Právní stát má nejen možnost, ale i povinnost se bránit.

Ústava České republiky říká jasně:
Demokratické zřízení je základem státu a stát je povinen jej chránit.
(Odkaz: Ústava České republiky – čl. 9 odst. 2)

To znamená, že pokud se uvnitř systému objeví síly, které toto zřízení systematicky rozkládají, stát nesmí přihlížet. Musí jednat.

Zákony ČR i EU umožňují omezit činnost politických stran, pokud ohrožují základní hodnoty demokratického systému.
Test proporcionality v právu jasně stanoví, že pokud je zásah nezbytný k ochraně svobody, je přípustný i zásah do svobody subjektu, který ji ničí.

Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva opakovaně uznaly, že svoboda projevu a sdružování končí tam, kde začíná systematická likvidace demokratických institucí.

„Žádná demokratická společnost není povinna sama sebe likvidovat tím, že poskytne prostor hnutím a stranám, jejichž cílem je demokracii zničit.“ viz. Refah Partisi a ostatní proti Turecku (č. 41340/98 a další), Evropský soud pro lidská práva

Nejedná se tedy o cenzuru, ale o obrannou demokracii – princip, který vznikl právě po historických selháních, kdy demokratické režimy včas nezasáhly proti fašismu, nacismu nebo autoritářským silám.
V Německu byl tento princip přijat jako zásadní ponaučení po roce 1945.

Máme tedy nejen možnost, ale i právní závazek chránit společnost i před těmi, kteří přišli k moci formálně legálně, ale svým jednáním již začali odstraňovat právní stát, nezávislost médií a soudů nebo šířit propagandu nepřátelské mocnosti. A to nejen před těmi, kteří k tomu využívají primitivní prostředky minulých válek, ale zejména před těmi, kteří se již naučili používat prostředky válek budoucích.

Je čas přestat se tvářit, že „když to prošlo volbami, je to v pořádku“.
I Hitler se totiž k moci dostal legálně.

Bylo by správné — a dnes i zcela nezbytné — aby Ústavní soud jasně vymezil materiální jádro ústavnosti v kontextu současné hybridní války, kterou proti demokraciím vedou totalitní režimy prostřednictvím jejich vlastních obyvatel.

V klasickém právu je běžné, že usvědčující důkaz je přímý – otisk prstu, video, přiznání.
Ale v případě hybridních hrozeb, které se odehrávají v digitálním prostoru, ve veřejném diskurzu a v psychologii mas, přímý důkaz a potvrzený úmysl často neexistuje.

Ne proto, že by nebylo co dokazovat – ale proto, že nástroje destrukce jsou rozprostřeny do signálů, které je třeba číst v souvislostech.

Jednotlivě mohou působit neškodně.
Ale v kombinaci tvoří obraz, který nelze přehlížet:

Tento soubor nepřímých důkazů by v každém jiném oboru – zpravodajském, forenzním, finančním – vedl minimálně k zahájení šetření.
Jen ve veřejném prostoru a v politice stále panuje ochromující naivita, že musíme čekat „až něco dokážeme“.

Jenže ve světě hybridní války se pravda většinou nevyjeví včas.
Když konečně získáme důkazy, bývá už pozdě.

Zjišťovat, co vše musel soudruh Jakunin podniknout pro to, aby dostal Miloše Zemana na Hrad, trvá roky.
Rozkrýt pozadí celé operace a vysvětlit její nebezpečí široké veřejnosti je téměř nemožné.
Mezitím už tak může být v klíčové funkci člověk, který je Rusku vděčný za svůj návrat k moci — a začne nás posouvat směrem k ruské gubernii vyrábějící Novičok.

Čekat, až Strana motorů na fosilní paliva zveřejní záznam z toho, co dělala na ambasádě země závislé právě na vývozu fosilních paliv a zadá případný finanční „dar“ do účetnictví, je marné rovněž.

Prevence není cenzura. Je to obrana demokratického pořádku před systematickou infiltrací.
A pokud stát nejedná, pokud mlčí a vyčkává, stává se spolupachatelem destrukce, byť pasivním.

Ve válce, kde nepřítel nepřijde s puškou, ale s profilem na Facebooku, je třeba redefinovat i to, co považujeme za ohrožení.

Celá hybridní operace, kterou vedou totalitní mocnosti proti demokraciím, stojí na jednom klíčovém faktu:
Její produkt – radikalizovaný, zcela přetvořený volič – vždy bude mít volební právo.
A využije ho k tomu, aby zvolil stranu, která byla předem vybrána nepřítelem jako vhodný nástroj rozvratu.

Tento volič, který denně šíří vystopovatelné zdrojové lži o „ukrajinských laboratořích na výrobu pandemií“, není jen pasivní obětí.
Je zároveň klíčovým aktivním spolupachatelem hybridní války, bez jehož volební role by totalitní mocnosti svou válku nemohly nikdy vyhrát a tedy ani vést.Dělá to vědomě, nebo proto, že ho psychický stav či touha po zisku dohnaly až do této role (samozřejmě společně s neživými AI boty).

A přesto mají tito lidé – byť jednají v rozporu se základními ústavními hodnotami – plné právo rozhodovat o budoucnosti společnosti, kterou chtějí zničit.

Tento stav není dlouhodobě udržitelný.

Pokud někdo vědomě a systematicky hybridně válčí proti ústavnímu právu ostatních žít v demokratickém státě, musí existovat cesta, jak ho z tohoto procesu po jistou dobu vyloučit.

Dokonce i hypotetický vězeň odsouzený za vlastizradu ve prospěch Ruska totiž může volit – a tím naplní úlohu, kterou mu totalitní scénář přisoudil. Na jeho ‚práci‘ s rozvracením už čekají zástupy dalších horlivců, kteří dokonce s onou ‚obětí totalitního režimu‘ rádi udělají propagandistický rozhovor třeba pro Sputnik.

Navrhuji proto, aby na sítích zbavených anonymity umělá inteligence identifikovala tyto klíčové aktéry – tvůrce systematické dezinformace a nenávisti – a aby soudy měly v budoucnu možnost (krom trestněprávních postihů, které už dnes existují) rozhodnout i o nečem, co by se dalo charakterizovat jako dočasná nesvéprávnost k volebním úkonům.

Nikoli jako trest za názor – ale jako obrana proti aktivnímu útoku na ústavní práva druhých. Přicházejí totiž doby, kdy nebude možné současně zajistit ústavní práva obou stran. A pokud k takové situaci dojde, nemůže být potrestán ten, kdo práva dodržuje, ale ten, kdo na ně (v rámci hybridní války) útočí.

Ale ano, jde o zásah do volebního práva – jednoho z pilířů demokracie –
a právě proto by měl být aplikován s krajní opatrností, v přesně definovaných případech a vždy s plnou soudní kontrolou.

Přesto si musíme přiznat: pokud necháme hybridní agenty totality svobodně hlasovat o podobě našeho systému, dobrovolně odevzdáváme demokracii do jejich rukou.

Potřebujeme zároveň silný precedens, že tato zbraň nepřítele nemusí být připuštěna k urnám.

Totalitní režimy tak dostanou jasný vzkaz:
Výroba radikalizovaných jedinců se může obrátit proti vám a stát se kontraproduktivní – hlasovat pro vás a vaše cíle už nebudou moci.

Existují lidé s mentálním hendikepem, kteří jsou zbavení svéprávnosti a nemohou volit – i když by výsledky jejich rozhodnutí byly společensky méně nebezpečné než výsledky voleb člověka nemocného „konspirační prototalitní psychózou“. Jsou hybridní vojáci totalit více svéprávní, když volí zcela v rozporu se svými zájmy
a hlasují zprostředkovaně pro ty, kteří i je samotné chtějí vyhladit jadernými zbraněmi, jak vykřikují ve svých propagandistických pořadech?

Je zřejmé, ale málo reflektované, že lidská společnost je biologickou evoluční strukturou, která se musí řídit principy fungování živých systémů. A právě proto musíme právě nyní pochopit tuto paralelu:

I jediná rakovinná buňka může narušit fungování celého těla. Pokud imunitní systém selže v jejím rozpoznání a včasné eliminaci, nádor nekontrolovaně roste – a může nakonec zabít celý organismus.

Stejně tak i společnost jako kolektivní živý organismus musí být schopna imunitně a včas reagovat na své „chybové“ jedince či skupiny, které se díky svému – pro mnohé atraktivnímu – lži vyznávajícímu nastavení začnou nekontrolovaně rozrůstat a svou činností narušovat stabilitu celku natolik, že hrozí jeho rakovinný rozklad a zánik.

Můžeme vytvořit společenský imunitní obranný systém, který ponechá jednotlivcům individuální svobodu být i extrémními či sebeničícími tvory – a zároveň včasnou a cílenou reakcí zabrání jejich negativnímu kolektivnímu vlivu, který by mohl zničit celek.

Imunitní systém společnosti přitom může být nastaven tak, aby byl citlivý, humánní a respektující – i vůči těm, kdo nevědomky či vědomě pracují na jeho destrukci.

Ano, je to demokratická hereze. Ano, boří to naše představy o tom, co je demokracie. Ale chceme naplnění formalismu současné představy o demokracii– nebo chceme přežít jako humánní systém?

Každopádně je zřejmé, že výše uvedený právní rozpor platí i na individuální úrovni:
Je právo volit u těch, kteří ho zcela otevřeně chtějí zneužít k destrukci ústavních práv ostatních občanů, nadřazen právu těchto občanů žít v demokratickém státě?

Je samozřejmě žádoucí najít ještě přesnější, ústavně komfortnější cestu, která by nikoho nepoškozovala –
ale zároveň zastavila zneužívání volebního práva jako zbraně proti demokracii.

Autor tohoto textu ji ale nenalezl. A proto, jakkoli sporný tento přístup je, považuje ho za legitimní téma k otevřené diskusi.

Druhou, ústavně komfortnější možností, ale méně systematickou možností, je umožnit soudům, aby v krajních případech zakázaly šiřitelům systematických dezinformací přístup k internetu — pokud jej prokazatelně využívají jako „zbraně“ k rozvratu demokratického systému a tedy i k útoku na ústavní práva druhých.

Je to analogické situaci, kdy násilníkovi může být zakázáno přibližovat se k oběti —
ne proto, aby mu byla upřena svoboda pohybu, ale proto, že jeho svoboda nesmí ohrožovat základní bezpečí druhých. (Brazilie tento krok na čas udělala)

Na druhou stranu: demokracie je přece pro všechny.
A někteří naši spoluobčané milují Rusko – systém, kde vás zavřou na tři roky do brutálního vězení, protože vaše dítě ve škole nakreslilo mírový obrázek. (Vzhledem k bydlišti v přízemí naštěstí nebyl aplikován obvyklý trest.)
Nevylepšilo by snad jejich životy, kdybychom individuálním volebním moratoriem postihli alespoň ty, kdo připravují pro všechny nejhorší možnou variantu budoucnosti? Lepší malý trest než žádný!
Ano, upadající Západ nedokáže plně uspokojit jejich volání po skutečných trestech.
Ale letenky do Magnitogorsku či Norilsku jim snad můžeme zajistit také.
Ceny bytů ve vyšších patrech jsou tam prý příznivé.

Většina historických tragédií nezačala tím, že někdo vykřikl: „Zavádím diktaturu!“
Začaly pozvolna – zpochybněním institucí, relativizací faktů, rozdělováním společnosti, stigmatizací menšin a oslavou „tvrdého vůdce“.

Demokracie nemizí v bouři. Zhasíná potichu. A většinou za potlesku těch, kdo se považují za její zachránce. (Odkaz: Hannah Arendt, Původ totalitarismu)

Příklad Rumunska je pozitivním příkladem i varováním:
Tamní úřady zakázaly fašistickému proruskému kandidátovi účast v klání o post prezidenta až těsně před volbami.
Soud uznal, že jeho výroky a činnost porušují demokratické zásady.
Ale učinil tak po měsících šíření nenávisti, polarizace a normalizace extremistických postojů.
Společenské škody už byly napáchány.

Je to typický scénář – zásah přichází pozdě.
A právě v tom tkví tragédie pasivního státu.

Proto musí přijít včasné, preventivní kroky.
Ne proti názoru, ale proti systematické destrukci pravdy.
Ne až u voleb, ale u algoritmů, kde se lži rodí.
Ne proti jednotlivci, ale proti strategii.

Když strany a jejich lídři veřejně mluví jazykem propagandy nepřátelské mocnosti, když opakují dezinformace, když využívají nenávist k získání moci, nemůžeme říct: „Počkáme, jak dopadnou volby.“

Protože ty volby už probíhají předem – v hlavách lidí.
A jsou ovlivněny zbraněmi, které demokratické nástroje dosud neumí zachytit.

Masové, algoritmicky řízené seberozkladné hlasy nelze legitimizovat tím, že si nečinností ulehčíme práci.
Pokud včas nezastavíme systémovou destrukci, jednou budeme hledět na její důsledky a říkat si:
„Bylo to legální. Ale byla to také největší chyba naší generace.“

Ano, má to svá rizika. Ale pokud to neuděláme, je výsledek předem daný.
Proto musí být zvolena cesta, která je alespoň nadějí.

Tento text není emocionální výkřik.

Je racionální analýzou a pokusem využít poslední zbývající šanci k nápravě.

Chvílí, kdy se ještě dá zabránit tomu, co historie už zná v různých verzích.

Po celé roky jsme ignorovali varování.
Zatímco se svět digitalizoval, algoritmy se učily a propaganda se stala technologicky nadřazenou, systém zůstal stát v minulosti.

Stát, školy, justice, politici – všichni zůstali pasivní.
Nechali jsme demokratický prostor otevřený těm, kteří ho chtějí zničit.

Proč?
Protože jsme byli líní, pohodlní, zbabělí.
Protože jsme doufali, že zlo nás obejde – nebo že nám možná i pomůže.

Jenže zlo nešetří nikoho.
Směje se těm, kteří mu sami otevřeli bránu – a pak je často zničí jako první.

Dnes máme poslední možnost své chyby – a chyby těch před námi – napravit.

Máme poslední šanci zachránit demokratický stát před tím, než se promění v další „neliberální demokracii“, v technologicky řízenou pseudodemokracii bez svobody, bez základní rovnosti, bez vnitřního smyslu, který bude nahrazen psychopatologií oligarchů a diktátorů.

Neposuzujte hrozby očima včerejška.
To, co dnes přichází, neporazíme starými nástroji.

Všechny tyto osobnosti rozvrací nebo rozvrátily právní stát bez nutnosti vojenského převratu – prostě využily strach, nečinnost a naivitu těch, kdo měli jednat. Dnes je to ještě jednodušší.

Až jednou bude Evropa svírána sevřením digitálních diktatur, budeme si připomínat jména těch, kdo mohli jednat – a nejednali.

Budeme mluvit o selhání, které nebylo způsobeno vnějším útokem, ale vnitřní kapitulací.

11. Právo na odpor a poslední hranice

Ústava České republiky není jen soubor paragrafů. Je to kompas, záchranná brzda, poslední výzva k činu. A právě ona obsahuje ustanovení, které dnes zní naléhavěji než kdy jindy:

Článek 23 Listiny základních práv a svobod:
Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo odstraňuje demokratický řád lidských práv a základních svobod, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.

Tato věta není rétorickým přepychem. Je to varování minulosti, promítnuté do právního rámce. Je to legitimní a zákonné svolení k obraně společnosti, pokud sám stát přestane chránit demokracii a jeho cílem naopak začne být ji demontovat.

Ještě nejsme v bodě, kdy by všechny zákonné prostředky selhaly.
Podstatnější ale je, kam máme namířeno – a že tam směřujeme děsivě rychle. Systém je pod útokem. Veřejný prostor je rozbit. A volby se stávají předem zformovaným rituálem, nikoliv autentickým vyjádřením vůle svobodných občanů.

Ti, kdo dnes mají moc jednat demokratickými cestami – politici, soudci, novináři, úředníci – musí jednat hned. Ne kvůli sobě. Ne kvůli těm, kteří se dobrovolně zbavili rozumu. Kvůli budoucím generacím, které budou žít v důsledcích toho, co dnes dovolíme.

Článek 23 existuje proto, abychom nikdy nemuseli použít jeho plný rozsah. Aby jednali ti, kdo ještě mohou. Aby stát nedopustil situaci, kdy občanovi nezbude nic jiného než zoufalý, izolovaný odpor vůči systému, který měl být jeho oporou.

Kdo dnes mlčí, přenechává obranu republiky těm, kdo za ni budou muset bojovat jen tím klackem, vlastním zoufalstvím a vnitřní neschopností tolerovat zlo. Kdo se nyní tváří, že se nic neděje, nese odpovědnost – právní, historickou i morální.

Jednou z manter ruské konspirační scény je tvrzení, že tento demokratický systém dává příliš mnoho práv těm, kteří by je mít neměli — Ukrajincům, homosexuálům, migrantům a dalším.
Ve skutečnosti je však jediným, kdo si morálně žádná práva nezaslouží, ten, kdo usiluje o zničení samotného systému, který tato práva garantuje – a chce jej nahradit systémem, který je negarantuje a nikdy garantovat nebude. Hybridní dezinformační vojáci mají tedy v jednom ohledu pravdu: ano, náš systém se někdy až příliš soustředí na to, aby nikomu nebyl zkřiven ani vlásek v každé marginální záležitosti — například na to, aby i těm nejburánštějším a nejbezohlednějším šiřitelům dezinformací nebylo neprávem upřeno právo na svobodu projevu — a přitom se příliš málo zabývá zásadními, fundamentálními ohroženími, která mohou zcela zlikvidovat samotný garantovaný demokratický pořádek. Je tedy paradoxně načase vyslyšet volání dezinformátorů po větší přísnosti — a práva této skupiny posuzovat výhradně v kontextu jejich závažných prohřešků proti demokratickému systému.

Bylo by žádoucí, aby Ústavní soud mohl právě nyní upustit od právního purismu minulých dekád a zaměřil se primárně na ochranu fundamentálních základů systému samotného – ve světle nových a dosud nepředstavitelných hrozeb.

Tato opatření nejsou útokem na svobodu. Jsou jejím obranným valem.

Demokracie bez schopnosti bránit se není svobodná – dnes je zranitelná, zitra bude porobena.
A kdo se bojí bránit ji před těmi, kdo ji ničí jménem svobody, pomáhá jejím katům.

Nechceme další Maďarsko, nechceme slovenskou cestu, kde se stát mění v konspirační laboratoř, vedenou lidmi, kteří místo reality konzumují a šíří ruské bludy a podle nich pak řídí celý stát – jen proto, že se chtěli vyhnout trestnímu stíhání a získat znovu moc. A nikdo jiný než Rusové jim ji nedokázal dát. Za tuhle děsivou cenu.

Nechceme další premiéry, kteří dělají politiku podle voličských názorů z trollích sítí.

Stojíme na posledním rozcestí.
Můžeme dál ustupovat, hrát si na liberální toleranci a čekat, až budou algoritmy s AI silnější než volební lístky.
A nebo přiznat realitu – a konečně jednat. Volit strany které jednat skutečně chtějí a nejsou jen prázdnými marketingovými slupkami se svými vlastními zájmy.

Nejde o osobní sympatie, ideologie, nebo tradiční politické dělítko.
Jde o to, jestli naše děti budou vyrůstat ve světě, kde má pravda cenu, kde demokracie není krátkou historickou anomálií – nebo ve světě, kde lež, tak silně manipulující naše emoce, ovládne vše.

Pokud to vzdáme, vstoupíme do dějin jako ti, kdo všechno věděli – a nic neudělali.

Otázka „Jak jste tohle mohli dopustit?“ bude zcela na místě, jako po roce 1945 v Německu.

Naším úkolem není jen analyzovat, psát a číst o tom.
Pokud tento systém neochráníme svojí aktivitou teď, brzy už nebude co chránit.

Domnívám se, že by bylo správné, aby někdo s větším mediálním dosahem vytvořil petici, která vyzve klíčové složky státu (vládu, tajné služby a Ústavní soud) k posouzení a reakci na aktuální hrozbu – a zároveň k závaznému sdělení, kdy a jak můžeme v probíhajícím, předem rozepsaném a gradujícím scénáři přeměny v totalitu svou zemi legitimně chránit. Za příští vlády už se tohoto vyjasnění asi nedočkáme.

Posilte ty složky státu, jejichž úkolem bude včas rozpoznat a zastavit pokus o ruský hybridní převrat – a tím naplnit jejich povinnost chránit demokratický ústavní pořádek před jeho systematickou likvidací.

Žádná bitva není předem prohraná, i když udržet humánní systém v současném stavu světa bude extrémně náročný úkol.

Jediným skutečným pochybením by bylo nepokusit se o to vůbec.

Děkuji každému z vás, kdo dočetl až sem.

Díky, že úspěšně vzdorujete době instantních sdělení, kdy se mnozí nedokážou soustředit ani na jedinou, byť zásadní myšlenku – a místo toho konzumují nekonečný proud klipovitých informací, které nikdy neosvětlí hlubší problémy, názory a jejich propojení. Zvolili jste si náročnější cestu: číst, zastavit se, pochybovat, polemizovat – a přitom nahlédnout i své vlastní postoje z jiného úhlu, přemýšlet o jejich kořenech a vnitřních motivacích. To je podstata skutečné nezávislosti myšlení – myšlení, které dokáže vzdorovat i těm nejrafinovanějším manipulacím dneška. Sami sobě jste tím potvrdili, že váš zájem o zachování humánní civilizace je opravdový. Že je hlubší a silnější, než si myslí ti, kteří nás dnes podceňují při tvorbě svých politických marketingových kampaní.