Článek
Stále více se ukazuje, že američtí psychiatři měli pravdu, když už během jeho prvního volebního období varovali, že Donald Trump vykazuje silné rysy maligního narcismu a sociopatického chování. Nešlo o politický výkřik, ale o klinické hodnocení chování člověka. V publikaci The Dangerous Case of Donald Trump popsali odborníci chování prezidenta jako extrémně nebezpečné: absenci empatie, paranoidní obranné mechanismy, obsesivní vztah k vlastnímu obrazu a naprostou neschopnost unést jakoukoli formu kritiky. Jinými slovy — v čele nejsilnější vojenské mocnosti světa stojí duševně labilní jedinec, který si sám nedokáže přiznat realitu a ani zjevné porážky, natož pochopit komplikovanou situaci globálního dění.
A právě v tom tkvěl paradox, který dokázaly daleko lépe pochopit autoritářské režimy — nikoliv liberální demokracie. Totalitní struktury, zvyklé pracovat s psychologickými slabostmi svých oponentů, byly na Trumpovu osobnostní poruchu připraveny lépe než jeho vlastní voliči. Kreml, Peking i Rijád věděly, že Trump není stratég, ale zranitelné ego zabalené do zlaté folie, které je velmi snadné manipulovat. Rusko si připravilo zrcadlový sál plný falešných obdivovatelů, Čína mu nastavila past šachisty: čekat, než se narcis v amoku sám vyfauluje. A on se vyfauloval. Pokaždé.
Realita? Nepřípustná. Trump žije v simulaci, kde je Bohem
Donald Trump sám sebe vidí jako nejlepšího golfistu všech dob, nejoblíbenějšího prezidenta v historii, ekonomického génia a vyjednavače, kterého si svět snad ani nezaslouží. Běžně fungující lidé si často myslí, že způsob, jakým Trump vystupuje a co říká, musí být součástí nějaké mocné strategie. Nechápou, že on v takto zcela iluzorním světě SKUTEČNĚ ŽIJE!
Trump se v tom svém vnitřním světě vidí jako Nobelista přinášející mír, jako strůjce ekonomického zázraku a zlatého věku Ameriky, jako zázračný kouzelník, ukončující konflikty telefonem, jako autor „nejkrásnějšího resortu světa“ na troskách trpící Gazy, jako génius a imperátor, kterého lídři světa obdivují a prosí o rady a svolení — ale realita běží dál svou cestou. Výsledkem je posílení válečníků, humanitární peklo, izolace a úpadek Ameriky, chaotická destrukce institucí nesoucích civilizaci na svých bedrech a vzestup podobně vyšinutých, společnost nechápajících oligarchů. A čím větší je propast mezi tímto vylhaným vnitřním světem a reálným děním, tím agresivnější a nevyzpytatelnější Trump — obklopený svými nohsledy — bude. Tohle není konec. To je teprve začátek kolektivního harakiri.
Trump si dokonce například myslí, že je vtipný a že dokonale chápe humor — ale jediné situace, které mu přijdou vtipné, jsou ty, kdy je někdo ponížen a trpí. Jeho „největší vtip“? Veřejné zesměšnění člověka s fyzickým handicapem na jednom ze svých shromáždění. Tím se zrcadlí hloubka jeho narušené osobnosti — jeho představa o sobě je fatálně zvrácená a psychicky patologická.
V jeho alternativní realitě nemůže nikdy prohrát — a pokud se tak přece jen stane, je to důkaz podvodu, nikoliv selhání. Jeho představa světa není založená na datech, analýze nebo konsenzu — nýbrž na fantasmagorii o vlastní výjimečnosti. Prohra je nemožná, protože jeho ego by ji psychicky neuneslo. Proto má podle sebe Trump právo na státní převrat. Proto jeho příznivci 6. ledna 2021 zaútočili na americký Kapitol. Proto říká, že pokud se znovu nestane prezidentem, „Amerika přestane existovat“. On je ve své hlavě celá Amerika. To nejsou řeči — to je patologická víra člověka, který zaměnil kolektivní funkci prezidenta za mesiáše individuálního šílenství.
Trump věří, že jeho přítomnost sama o sobě mění realitu. Když se chlubí, že „grab them by the pussy“ je zcela běžný způsob interakce s druhou bytostí. Ve své hlavě nevidí vyděšenou a znásilňovanou ženu paralyzovanou strachem, ale obdarovanou fanynku prožívající své tolik vytoužené životní vyvrcholení. A právě v tom je to šílenství — ve schopnosti překroutit jakoukoli událost do vlastní glorifikace.
Totéž platí pro jeho ekonomickou politiku. Trump si skutečně myslel — a zřejmě stále myslí — že když uvalí drakonická cla na svět i Čínu, všichni se sesypou k jeho nohám a začnou mu líbat zadek, jak to sám doslova popsal. V jeho hlavě cla přinášejí miliardy, dolar je silnější než kdykoli předtím, a Amerika bohatne — přestože realita ukazovala pravý opak: nárůst inflace, pokles investic, chaotické zásahy do trhu a panika na burzách. Ale co na tom záleží, když váš mozek vás i tak vidí jako vítěze a boha?
Náraz do zdi: Svět Trumpa prohlédl — a trhy to spočítaly
Ale realita je neúprosná a nehraje podle pravidel narcistické fantasy. Svět Trumpovi ukázal, že je pouze patologickým šílencem, zavřeným ve své zlaté bublině, odkud řve na realitu a diví se, že mu neodpovídá. V době, kdy Trump vystupňoval obchodní válku s Čínou a začal vyhrožovat novými cly v řádu stovek procent, se jeho představa o poslušné, ponížené Číně zhroutila. Čína ho nejen ignorovala, ale napařila Americe vlastní cla — cílená, kalkulovaná, a hlavně nižší než ta americká. Byl to jasný signál: „My si s tebou hrát nebudeme. Ale ty si klidně utop svůj trh ve vlastním močálu.“
Trump čekal, že Čína přileze po kolenou a zavolá „velkému vůdci“. Když nic nepřišlo, velkodušně ji poradil aby to udělala. Místo toho přišlo mrazivé ticho. Žádný telefonát. Žádné prosby. Jen prázdná linka a rostoucí panika v Bílém domě. Trump, neschopen pochopit, že ostatní nehrají podle televizního scénáře z jeho nemocné hlavy, začal sám couvat. Jenže to už bylo pozdě.
Americké burzy začaly prudce padat. Investoři opouštěli dolar jako bezpečné útočiště. Dluhopisové trhy hořely. A Trump? Ten se snažil uklidnit investory tweetem o své „skvělé dohodě s Čínou“, která neexistovala. Když pak z ničeho nic zrušil cla na některé komodity, v marné naději, že si tím zachrání reputaci, reakce z Pekingu byla stejně suchá jako smrtící: „Naše stanovisko se nemění.“
Čína se jednoduše rozhodla Trumpa přežít. A to ho rozložilo víc než jakýkoli přímý nepřátelský projev. Byl to moment, kdy Amerika — i svět — mohly vidět, jak hluboce odtržený od reality je muž, který se sám pasoval do role světového vládce.Čína si s ním nevytřela podlahu. Ne — nechala ho, aby na ní své ponížené ego vytřel sám, jako by to byly zvratky po neúspěšném flámu, kdy ráno lepíš roztřískaný nábytek rýžovou kaší rozšlapanou na koberci, protože na lepidlo už nemáš ani čas, ani peníze — a rodiče a jejich soud už stojí za dveřmi.
Ruský manuál na narcistu: Jak zdegenerovaný vůdce poslouží impériu
Zatímco Západ žasl, jak může někdo s tak pokřivenou psychikou vládnout nejmocnější zemi světa, v Moskvě se na to připravovali roky dopředu. Trump pro ně nebyl tajemstvím, byl částečně i jejich výtvorem. Měli manuál. Věděli, jak ho oslovit, jak ho ohnout, čím ho krmit. Zlatý mrakodrap v Moskvě? Připraven. Ujištění o jeho velikosti? Nechť přijde. Diskrétní video z hotelu s prostitutkami? Možná už dávno archivováno. Proč ne? Všechno se může hodit, když potřebujete ovládat psychopata přes jeho ego.
Trump je fascinován silou, ale rozumí jen té primitivní. S obdivem vzhlíží k diktátorům, protože v nich vidí, co by chtěl být sám: absolutním vládcem bez kontroly, bez opozice, bez soudů, bez tisku. Demokracie mu byla vždy na obtíž. Nerozumí jí, pohrdá jí, bojí se jí. Proto se s Putinem domlouval za zavřenými dveřmi. Proto pochyboval o vlastních tajných službách a místo toho věřil KGBákovi z Leningradu, který vycvičil celou generaci manipulátorů. Putin nedostal lepšího spojence než muže, který byl ochoten rozložit vlastní zemi výměnou za uznání své velikosti.
A nebyla to jen Moskva. Trumpův svět je uzavřený klub autoritářů, kteří mu lichotí, hladí ho po vlasech a potutelně se smějí, když jim hraje do ruky. Kim Čong-un? „Velký chlapík, napsali jsme si krásné dopisy.“ Erdoğan? „Můj přítel.“ Mohammed bin Salmán? „Nikdo nikdy nebyl tak upřímný jako on.“ – Řečeno o muži, který nechal rozřezat novináře na konzulátu.
Trump nerozumí slušným lidem. Rozumí násilníkům, protože sám v jádru jeden je. A proto také vyjednal „mírové dohody“, které ve skutečnosti znamenaly odměnu pro agresora a trest pro napadeného. Přesně to udělal s Putinem. Proč by měl pomáhat budovat demokracii jinde, když se chystá demontovat tu vlastní?
Šílenec padá. My se smějeme. Ale čemu vlastně?
Ano, můžeme v tom najít jistou úlevu. Možná i zadostiučinění. Vidět, jak velkohubý blázen narazil na zeď a místo výstupu na Mount Rushmore končí s rozmazaným egem a zoufalými prosbami o schůzku. Ano, můžeme si říct, že „dobře mu tak“. Ponížit psychopata, který roky ohrožuje globální stabilitu, vědomě rozděluje společnost a likviduje západní hodnoty, je zcela legitimní forma očisty. Odhalit mu, že jeho „velkolepý svět“ je jen lživá bublina, kterou dokázala propíchnout Čína jedním klidným mlčením, je téměř terapeutické.
Ale tahle katarze trvá jen chvíli. A pak přichází to důležité: uvědomění, že tenhle šílenec nezničil jen sám sebe. Oslabil celý Západ. V jeho stínu posílila diktatura. Pravda byla relativizována. Média se stala terčem nenávisti. Justiční systém byl znevážen. Klimatická krize byla prohlášena za „hoax“. Trump nepřinesl světu jen chaos – on ten chaos učinil legitimním politickým stylem. A to je dědictví, které nezmizí ani s ním.
Nejde jen o něj. Nejde ani jen o Ameriku. Jde o celkový posun západní civilizace směrem ke kleptokratickému temnu, kde úspěch měříme počtem sledujících, mírou arogance a schopností přeřvat realitu. A v tom je ten skutečný problém: Trump byl jen symptom. Virus sedí mnohem hlouběji. A jeho působení oslabuje naši imunitu – tedy důvěru v instituce, fakta a ve vlastní demokratickou identitu.
Zrádci zevnitř: Demokracie se nezabíjí tanky, ale volbami
To nejnebezpečnější na celé této válce není Trump. Ani Putin. Ani Si. To nejnebezpečnější je fakt, že uvnitř našich vlastních společností vyrůstají celé vrstvy lidí, kteří Západ nenávidí víc než jeho nepřátelé zvenčí. Lidé, kteří mají volební právo, ale touží po diktatuře. Kteří mají přístup k informacím, ale vyhledávají lži. Kteří žijí ve svobodě, ale chtějí ji zrušit, protože je příliš složitá, příliš náročná, příliš… reálná. Demokracie totiž nepadá pod tlakem silnější armády. Padá tehdy, když se její občané rozhodnou, že už ji nechtějí.
A přesně to se děje. Proruské a protizápadní nálady, vděčně šířené dezinformačními sítěmi, konspiračními weby a algoritmy „svobody slova“, vytvořily paralelní populaci, která neřeší fakta, ale emoce. Tito lidé nepodporují demokracii – oni ji aktivně podkopávají, často s pocitem morální nadřazenosti. U nás, v Česku, jsou to často voliči stran, které se otevřeně staví proti Západu, hlasují proti pomoci Ukrajině, odmítají klimatická opatření a podporují „alternativní“ výklady historie – přesně tak, jak to dělala fašistická a bolševická propaganda.
Tito lidé nejsou opozice. Tito lidé jsou nástrojem. Zbraní, kterou proti nám naši nepřátelé používají – a my jsme jim ji sami dali do rukou.
A přesto mají stále stejná práva, stejný hlas, stejné volební lístky. Stejné schopnosti otočit směr celé země. I přesto, že jejich cílem není vylepšit demokracii – ale odvézt ji do stoky, kde právě umírá Slovensko. V zemi, kde se stát stal amplionem pro kremelské bludy, kde jsou potlačována média, kriminalizována fakta a demokratické instituce systematicky rozkládány. To není přehánění. To je laboratorní ukázka, jak rychle padá republika, když do ní proroste vnitřní rakovina.
Evropa a její věčné selhání: Nová média, staré tragédie
Evropská konzervativní společnost má dlouhou tradici katastrofálního podcenění technologických zlomů. Když přišel film a rozhlas, nedokázala pochopit jejich sílu – a fašismus si s jejich pomocí podmanil davy. A dnes? Internet a sociální sítě opět zasáhly naši společnost dřív, než jsme si vůbec uvědomili, že existují pravidla, která by je měla regulovat.
Zatímco totalitní Čína chrání svůj informační prostor a lži v něm s brutalitou a účinností, my ani netušíme, kde nám hoří hranice. Zatímco Rusko investuje miliardy do hybridní války, informační diverze a cílené psychologické manipulace, Evropa hraje slušnou dámu na koktejlovém večírku, kde hostitel mezitím střílí hosty do hlavy. My nechápeme, že „informace“ už dávno nejsou neutrální. Že platformy nejsou tržištěm idejí, ale zbraněmi. A že jejich vlastníci – od Trumpových přátel (Musk a jeho X) po čínský TikTok – nemají žádný zájem na obraně demokracie.
A co děláme my? Necháváme si demokratický prostor rozežrat zevnitř lidmi, kteří otevřeně obdivují autokracii, a ještě jim za to tleskáme ve jménu „plurality názorů“. Svoboda slova se zvrhla v ochranu dezinformace. Právo na názor se změnilo v právo na lež. Západ nedokáže bránit vlastní hodnoty. Ne proto, že by neměl prostředky. Ale protože se bojí, že tím někoho naštve. A tak se raději nechá zabít.
Poslední varování: Pokud nezačneme konat, skončíme jako Slovensko
Tohle není přehnané. To není panika. To je realita, na kterou už existuje manuál. Slovensko, ještě nedávno stabilní demokratická země, se dnes topí v toxické mlze proruských bludů, konspirací, otevřené nenávisti k liberálním hodnotám a systematického rozkladu demokratických institucí. Stát tam selhal. Média jsou napadána. Justice je pod tlakem. Kritici moci se stávají terčem. A všechno to začalo stejně: konspiračními teoriemi, normalizací lži, a zbabělostí čelit nenávisti včas.
Rusko nás může změnit stejně. Už s tím začalo. A my pořád ještě mlčíme.
U nás se mezitím bere jako „normální politická práce“ hlasovat v Evropském parlamentu proti Ukrajině a pro Kreml. Děje se to přímo před našima očima. Dělají to strany jako ANO, SPD, Motoristé a jejich další klony. Dělají to vědomě, protože vědí, že ruská informační mašina je odmění. Pomůže jim získat podporu na sociálních sítích, které dnes ovlivňují většinu voličů. A přesně proto se lísali i k Trumpovi – ne pro jeho názory, ale pro jeho vliv nad algoritmy na sítích jeho přátel, které určují, co si většina lidí myslí.
Jestli něco zbývá z naší demokracie, musíme ji bránit. Aktivně. Bolestivě. Ne pohodlně. Ne polovičatě. Pokud nezačneme jednat, pokud nepřijmeme tvrdá, a ano, i nepopulární opatření na obranu pravdy a institucí, čeká nás osud, který bude horší než totalita: chaos, ve kterém si lidé zvolí diktaturu jako úlevu. Úlevu, která se následně stane nejtemnější noční můrou. Náš Trump je už přichystaný a čeká.
Musíme se ale i jasně oddělit od zjevně mentálně narušených diktátorů a nastavit jim zrcadlo — stejně jako to udělala Čína. Zůstávat s nimi v jakýchkoli vztazích a spoléhat na jejich soudnost je sebevražedné nepochopení toho, čeho jsou ve skutečnosti schopni.
Není to vnější nepřítel, kdo nás zničí. Jsme to my – pokud nepochopíme, že o tenhle systém se bojuje. Denně. Za cenu nepohodlí. Za cenu střetu. Za cenu ztráty iluzí. Ale stále za cenu menší, než kterou zaplatíme, pokud prohrajeme.
Musíme konat. A jak? O tom někdy příště. Ale začíná to tím, že si přestaneme lhát. A pojmenujeme věci pravými jmény. Dík, že jsi dočetl až sem.
