Článek
Úvodem chci složit poklonu panu M. Čechovi za článek „Z imperátora poníženým prosebníkem…“. Jsou v něm přesně mé pocity a názory, jen formulované výstižněji, nežli bych sám dokázal. Myslím, že nejen v logice argumentů, ale i ve volbě slov a formulací je jeho velká přesvědčovací síla, kterou by chtělo maximálně využít co největší popularizací článku a vyvoláním všeobecné zvědavosti, co to v něm vlastně je.
Ale k podstatě problému. Trumpa je třeba považovat za katastrofu, která přišla na svět. Nemá cenu říkat, že se to nemělo stát, protože nečekané katastrofy, které mohou přinášet zkázu stávajících pořádků, jsou zákonitou součástí vývoje této planety i lidské společnosti. Pro tu v případě katastrofy platí, že pokud chce nějaká komunita přežít, musí se umět přizpůsobit vzniklým poměrům a najít způsob, jak se v nových poměrech chovat, aby bylo možno katastrofu přečkat. Najít odvahu žít jinak a třeba i způsobem, kterému se dosud bránila. Jen ta, která to dokáže, má šanci přežít a po odeznění krize vstoupit do nových poměrů akceschopná a posílená sebevědomím, že to dokázala.
Se současnou krizí nastává éra, kterou charakterizuje nadvláda hrubé síly a nemilosrdnosti. Tady více nežli kdy jindy platí zásada, že jedinec neznamená nic, ale silný celek vše. V dnešním globalizovaném světě je takovým jedincem i každý jednotlivý stát, který se není schopen rovnat světovým velmocem. To platí nejen pro takové trpaslíky, jako jsme my, ale (zaplať Pán Bůh pro nás) i pro největší evropské státy. I ty mají jedinou šanci přežít vytvořením silné akceschopné Evropy, do které i nás potřebují.
My si to musíme umět uvědomit a společně s nimi vytvořit Evropu, která má šanci být světovým velmocem rovnocenným partnerem. Dnešní EU to není ani náhodou a světové mocnosti jí to právem dávají jasně najevo. Je trapným a nedemokratickým unijním slepencem, ve kterém v extrémním případě 3 miliony poblázněných Maďarů mohou díky veto-systému zabránit realizaci vůle 450 milionů Evropanů. Její odstrašující síla je prakticky nulová, protože nemá žádnou svoji armádu. Její současná podoba je jen jakousi „realityshow“ na téma „Hra na velmoc“.
Pokud by dnes chtěla nějaká velmoc s EU uzavřít smlouvu a chtěla by mít jistotu, že bude platit, musela by uzavřít 27 totožných smluv s 27 „suverénními“ členskými státy. Proti tomu je Kocourkov spořádaná obec. V této podobě nadále nemůže existovat. EU musí projít zásadní reformou. Všechny členské státy se musí znovu dobrovolně rozhodnout, zda chtějí být součástí celku, jehož ústava bude po společné dohodě zformulována tak, aby jasně stanovila pravomoci centrálních federálních institucí, které musí mít možnost svrchovaně rozhodovat mj. o zahraniční politice a všech bezpečnostních otázkách otázkách, souvisejících s válečným ohrožením unie a jejích spojenců (je to mj. nůž na krk podlým Maďarům i naděje na návrat velmocenského stratéga V. Británie).
Prioritou nové EU musí být vojenské přípravy na odražení případného válečného vpádu Rusů do Evropy. Tento radikální a odvážný krok nám může vrátit respekt Spojených států (možná dokonce i těch trumpovských), které nás začnou považovat za rovnocenného partnera a nezastupitelného spojence při řešení globálních problémů a pomůže USA zbavit se obav z Číny, protože s novou EU budou mít dostačující odstrašující sílu. Jedině toto uspořádání, znamenající konec plné suverenity jednotlivých členských států, může zabránit vnitřním rozporům v unii i v samotných členských státech. Jako příklad mohou sloužit naše nesmyslné a dětinsky naivní spory o to, zda prostředky na obranu jsou vynakládány dostatečně efektivně (v TV jsem zaznamenal, že jejich účelnost chce posuzovat i paní Schillerová).
Je jasné, že bez společné unijní obranné a válečné strategie a bez centrálního řízení všech souvisejících procesů to nemůže garantovat nikdo a budoucnost nepochybně musí prokázat, že jakékoliv výdaje učiněné i v té nejlepší víře nemusely mít v žádném členském státě optimální efekt a že některé finance byly vynaloženy zbytečně, zatímco jiné existenčně důležité byly úplně opomenuty. Tomu v současném uspořádání prostě nejde zabránit a nechávat vše na NATO, ve kterém jsou členské státy nadále plnými smluvními suverény, problém neřeší a v případě ochabnutí zájmu USA o vedoucí úlohu v NATO (třeba proto, že některé spojenecké „suverény“ začne považovat za bezpečnostní riziko), zůstanou armády nejednotných evropských členských států jako nahý v trní bez společného velení (a už za bolševika do nás na vojně vtloukali, že „…bez velení není boj.“).
Křečovitá snaha pomáhat Ukrajině v současné impotentní podobě EU nejenže nemůže naplnit očekávání Ukrajiny, ale bez součinnosti s USA musí nutně selhat. Výsledkem takových snah může být jen obrovská frustrace z neúspěchu a neefektivně vynaložených prostředků. I kdyby Ukrajina musela přijmout nedůstojný mír, nepochybně pochopí, že EU samotná jí nemohla zachránit a za prokázanou pomoc, jdoucí na hranici unijních možností, jí bude vděčná. Samostatnost Ukrajině v nějaké podobě nepochybně zachová i nechutná trumpovská usmiřovací strategie a pokud to bude přáním jejích občanů, v budoucnu jí bude moci reformovaná silná EU nejen zajistit naprostou bezpečnost před Ruskem, ale s její pomocí bude moci na Rusku nárokovat i revizi uzavřených nespravedlivých dohod.
Za Trumpovu éru se USA světu nejspíš omluví, protože z hlediska zahraniční politiky je to nejtemnější období v historii země. Pod jeho vedením Spojené státy zrazují svobodný svět, jehož byly „výstavní skříní“, a legalizují válku jako prostředek prosazování velmocenských zájmů. My musíme stále považovat USA za nejbližšího spojence, který je momentálně nemocný a my pro něj nemůžeme udělat víc, nežli pro něj mít pochopení. Uzdravit se totiž musí sám a my víme, že to dokáže.
Uvažovaná reforma EU je samozřejmě něco, s čím nikdo nepočítal, na co nejsme připraveni a co nás bude stát přemáhání, překonávání obav a strachu a možná i přinášení nechtěných obětí. Ale to je přesně to, co při překonávání katastrof zákonitě přichází a bez čeho z nich nelze úspěšně vyjít. Pokud nás k bolestivému, ale nezbytnému rozhodnutí nepřinutí katastrofa, neučiníme ho nikdy a všechny úvahy a nepochybné pravdy, vedené v TV debatách, mají jen cenu hospodských keců, protože nás vyvádějí z aktivity a vedou k tomu, nechat se unášet událostmi a doufat, že naše dobré úmysly a skutky budou mít i dobrý konec.
Ale zkušenosti nás učí, že tak to nebývá a stará moudrost říká, že „Slabí čekají na vhodnou příležitost, silní si ji vytvářejí“. Že si v TV debatách nikdy nikdo netroufne ani náznakem alespoň naznačit uvedené řešení jako alternativní možnost, je známkou naprostého nepochopením vážnosti situace, ve které se nacházíme, protože nahlédnout na klíčový problém ze všech možných úhlů pohledu je základní předpoklad jeho úspěšného řešení.
Názor, že ty dosud navrhované změny v EU jsou vyvolané potřebou chránit Ukrajinu, svědčí o naprostém nepochopení podstaty problému. Změny, bohužel mnohem náročnější nežli ty navrhované, potřebuje EU ke svojí vlastní záchraně. Zatím ale všechno nasvědčuje tomu, že si toho není vědoma.
Alois Soppe, důchodce
