„Vlastenci“ se zbraní jako ochrana státu? Ne. Fanatici připravení ho zradit

Nedávno straníci z proruské aliance Stačilo! – uskupení, které je pupeční šňůrou napojené na toxické algoritmy nenávisti – veřejně prohlásili, že pokud ve volbách neuspějí, je čas na ozbrojený odboj. Jinými slovy: pokud demokracie nebude sloužit jejich bludům, je třeba ji násilně zničit. Vůdce Sterzik, zrozený z agrofertí líhně, toto děsivé směřování adoptované z 30. let 20. století nijak neusměrnil.

Odkaz zde: Pokud nám volby ukradnou, nazrál čas na odboj, vyzval lídr Stačilo! Své příznivce cvičí se zbraní.

Text Karolíny Brodníčkové a Radima Vaculíka přináší konkrétní případ výzvy k ozbrojenému odporu ze strany konspirační proruské scény. Česká veřejnost byla šokována tím, jak nebezpečné – a zároveň absurdní – postoje v této zemi existují. Článek, který právě čtete, vám ale ukáže, že nejde o ojedinělý exces. Jde o projev mnohem širšího fenoménu, který má různé podoby, prorůstá společností mimo pozornost většiny – a ve správný okamžik může zasadit smrtelnou ránu demokratickému systému.

Z internetového prostředí je navíc zřejmé, že tímto způsobem uvažuje nezanedbatelná část populace – a že fakt, že většina lidí tyto projevy ještě nevnímá v reálném světě, neznamená, že neexistují. Existují – jen většina společnosti jejich rozpoznání neřadí mezi priority, které mají v informačním chaosu 21. století okupovat její mysl.

Autor tohoto textu se těmito jevy naopak dlouhodobě zabývá – a přestože má méně intenzivní sociální kontakty, než je běžné, zaznamenal větší množství těchto nebezpečných tendencí. Některé z nich se patrně stanou samostatnými texty. Zde jsou bez podrobností uvedeny pouze jako ilustrace toho, jak hluboce je tato země prorostlá proruským, totalitním fašismem.

Mnozí totiž stále ještě mají tendenci nad článkem Seznamu mávnout rukou. Mají za to, že v dané situaci jde jen o marginální výkřik několika poblouzněných jedinců, kteří v touze po „záchraně národa“ opět nevědomě slouží cizí mocnosti. Ale právě v tom spočívá tragédie: většina lidí vůbec netuší, jak strukturálně i početně silné tyto skupiny a sítě jsou, jak přesně vědí, co dělají a jak kooperativně a rozkladně působí – i když často ani přímo nekomunikují.

Je to podhoubí, které pak – za správných okolností – náhle vytvoří paralelní mocenskou strukturu „Sedmé republiky“: takové, která by stejně jako ta Čtvrtá byla zcela totalitní a podřízená východní velmoci. Ostatně i úřední jazyk – ruština – by obě republiky měly společný.

Můžete dát do armády dvě, tři nebo pět procent HDP – ale pokud nevyřešíte toto podhoubí, je klidně možné, že ve skutečnosti jen vyzbrojujete svého nepřítele.

Početnost a sílu této sítě velmi dobře znají někteří z těch, kteří jsou její součástí. Právě proto tak často na sociálních sítích sebevědomě oznamují, že až „po volbách přijdou oni“, což pokládají za jisté – zatočí nejen s těmi, kdo dnes zastávají funkce a stojí na demokratické straně, ale i s těmi, kteří novým vůdcům a jejich soldatesce oponovali.

Zásadní je, že určitý psychologický typ se např. ve vyzbrojených komunitách množí jako v inkubátoru. Často jde o muže s hlubokým pocitem ohrožení, s nedůvěrou ve stát a fascinací silou – což je ideální půda pro proruskou ideologii.

Autor tohoto textu se z výzkumných důvodů už několik let pohybuje ve facebookové skupině sdružující majitele zbraní, kteří brojí proti jakémukoliv jejich omezování. Cílem bylo porozumět jejich mentalitě, motivacím, hodnotám a ideologii.

Výsledky tohoto průzkumu jsou děsivé.

Drtivá většina členů skupiny nenávidí vládu, ministra vnitra, prezidentskou kancelář i demokratický stát jako takový. Tato nenávist nevede k žádné pozitivní alternativě – jen do autoritářského marasmu. Tíhnou buď k extrémní pravici, nostalgii po autoritářském komunismu, nebo k libertariánství „silnější přežije“. Jakékoliv demokratické tendence jsou v této skupině okamžitě terčem agrese.

Zarážející je, jak přátelsky zde vedle sebe koexistují jinak neslučitelné ideologie – extrémní pravice, nostalgie po komunismu i bezbřehý libertarianismus – jen proto, že mají společného nepřítele: liberální demokracii.

Prezident Pavel je pro ně „rozvědčík“, „komunistická guma“ – a hlavně „ten, co nám chce zakázat tlumiče“. Nezajímá je jeho odpor k Rusku, jeho hodnoty, ani jeho životní příběh. Zajímají je zbraně – a nepřátelé, na které by je jednou mohli použít. Tyto fantazie jsou jejich nejoblíbenější kratochvílí. Jakýkoli zásah do jejich „práva na zbraň“ vnímají jako útok na samotnou svou existenci.

O obraně demokratického systému zde nemluví téměř nikdo. Zato se najde několik stovek komentářů, které se těší, až budou moct „rozstřílet woke kulturu, buzny, ekošílence a levičáky co jsou proti Trumpovi“. Doslova.

Tady se láme mýtus o jejich „obraně vlasti“.
Ve skutečnosti nejde o žádnou obranu, ale o obranu vlastní zraněné identity, obalené do mesiášského komplexu psychicky nemocného rytíře, který při pokusu bránit svou rodinu poseká všechny kolem – včetně samotné rodiny – v boji s drakem, který neexistuje.

Na otázku, která ve skupině zazněla – co by dělali, kdyby Rusko napadlo Českou republiku – odpovídají téměř jednomyslně:

Mezi těmito lidmi najdete jedince, kteří se považují za elitu, za výkladní skříň národní připravenosti. Jenže ve skutečnosti nejsou vojáky republiky – ale vojáky Ruska. Jen si to nepřiznávají.

Jejich komunita připomíná sektu – uzavřený svět, kde jsou zbraně smyslem života, prezident zrádce a demokracie slabost. V kombinaci s algoritmickým posilováním jejich víry a absencí jakéhokoliv demokratického protitlaku se z této bubliny stává inkubátor společenské exploze.

Stát kdysi rozdával a občas stále rozdává armádní objekty z 30. let – stačilo se prohlásit za historický spolek a bunkr byl váš. Jeden z nich, vojenský srub v přísně chráněném biocentru, skončil v rukou skupiny „vlastenců“, kteří namísto odkazu obránců demokracie obrazně vyvěsili vlajku ruské propagandy. Z objektu si udělali víkendovou chalupu, základnu pro alkoholové dýchánky, konspirační brainstormingy a militantní výcvik.

Jeden z těchto „vlastenců“ se podle vlastních slov přihlásil do Armády České republiky, aby poznal „armádu nepřítele“ (rozuměj NATO) a získané zkušenosti pak využil až začne „válka nás Slovanů se Západem“.

Tento člověk dnes zajišťuje servisní podporu bezkonkurenčně nejdražších armádních systémů, které mají chránit naši zemi před hrozbou, jíž on sám je v budoucnu odhodlán sloužit. Tohle je „obranyschopnost“ tohoto státu v praxi.

Z bezpečnostního hlediska jde o krajní selhání: demokratický stát dobrovolně, bez jakýchkoliv záruk loajality, daroval zdarma plně funkční a skvěle bránitelný několikapatrový vojenský objekt v hodnotě desítek milionů korun lidem, kteří už dnes otevřeně vyjadřují podporu zemi, jež nás chce zničit. Pokud by došlo na invazi, nebyli by to obránci – ale pátá kolona. A bunkr by se nejspíš proměnil v zázemí pro nepřítele.

V praxi to znamená, že stát dobrovolně zamkl sám sebe do cely s psychopatem, podal mu letlampu – a ještě mu popřál příjemnou zábavu. Demokracie v Česku se často chová jako naivní ezoterik po požití extáze, který věří, že když bude hodný na každého i na Vesmír, všechno dobře dopadne. Jenže dobrota bez rozlišování není ctnost – je to slabost.

Ano, být laskavý, otevřený a důvěřivý je znakem civilizace. Ale pouze tehdy, když rozumíš, ke komu se tak chováš. Pokud tyto hodnoty nastavíš fanatikům, kteří otevřeně pohrdají tvou existencí, považují tě za slabocha a chystají se tě zradit – pak nejsi morální, ale sebevražedný hlupák.

A právě tohle Česko dělá. Místo aby si demokratický stát hlídal, kdo cvičí se zbraní v ruce a v jakém ideovém nastavení se v hybridní válce nachází, nechává ty zbraně (nebo bunkry) právě těm, kteří už dávno mluví cizí propagandou.

Demokracie si nemůže dovolit být slepá. Musí začít chápat, že obrana svobody někdy znamená říct: „Ne. Tohle už není svoboda a tolerance. Tohle je kapitulace.“

V tomto objektu se navíc konají airsoftové tábory určené mládeži. Děti jsou zde „vychovávány“ například k boji proti muslimům a dalším „neřádstvům“. V tom chráněném lese si vyvěsí ilegální oznámení „ZÁKAZ VSTUPU“, která jsou ale poměrně zbytečná, protože hlasité výbuchy z reproduktorů a výkřiky „Alláhu akbar“ k návštěvě tohoto chráněného lesa příliš nevybízejí.

Videa z akcí tohoto mládežnického spolku jsou na sítích podbarvena například ruskou hudbou Vjačeslava Samojlova – agitačního zpěváka, který koncertuje pro separatisty v Donbasu, podporoval ruskou agresi v Sýrii i na Ukrajině, a dostal za to vyznamenání od Putinova režimu. Teď motivuje „české děti“ k boji proti západní demokracii.

Čistá náhoda? Ne. Tito lidé se rovněž rádi fotí v ruských a srbských uniformách (armáda muslimského masakru ve Srebrenici), sdílejí příspěvky v azbuce, děkují Rusku za pomoc Srbům za války v Jugoslávii a nosí nášivky téměř totožné s těmi, které používá Wagnerova skupina. Všechny znaky hybridní infiltrace tu jsou – jen stát je slepý, nebo zbabělý. Vždyť to si jen děti hrají, tak jak chtějí – v naší svobodné společnosti. Starosta je rád že obec nějak ožila a něco zajímavého se v ní děje.

Skupina „vlastenců“ z bunkru mimo jiné bez povolení zdevastovala přilehlý přísně chráněný les, aby byl bunkr lépe vidět, „odpovídal historické době“ a byl tedy i snadno bránitelný. Nově umístěné ostnaté dráty místo stromů lesní zvěři v přísně chráněné lokalitě asi vyhovují lépe.

Když jim soused kvůli jejich dřívějšímu chování odmítl poskytnout pozemek pro nepovolenou elektrickou přípojku, přijeli s bagrem a na tomto cizím pozemku začali i tak kopat – černou stavbu bez povolení, v rozporu se zákonem, zato s výhrůžkami těm, kdo jim chtěli ve stavbě zabránit.

Už teď nemají žádný vztah k zákonům a pravidlům demokratické společnosti a vnímají se jako ti, kdo stojí nad zákonem. Úřady? Mlčí, nebo problémy následně alibisticky zahlazují jako jednotlivé události a „neúmyslná pochybení“. Kontext nikdo neřeší.

Dnes tak proud do bunkru ilegálně teče – vlastenci se totiž v historickém objektu s lahvemi destilátu rádi dívají na televizi. Elektrický kabel vede po povrchu, lesem a loukou. Až někoho napadne si ho vzít, možná za to zaplatí smrtí. Společnost zájem o takového „drobného zlodějíčka“ nemá – ale nezajímá ji bohužel ani to, zda budeme žít v demokracii, nebo budeme předáni zemi, která zcela proměnila mozky části našich obyvatel tímto způsobem.

Státní energetická firma nakonec zapojila černou stavbu – elektrickou přípojku na objekt – přestože věděla, že jde o ilegální stavbu, a poté vše zahladila slovy, že „šlo o omyl“. Odstraňovat se nic nebude. Vandalské útoky na sousedy, kteří odmítli poskytnout pozemek pro tyto nelegální aktivity, byly zameteny pod koberec a zůstaly bez vyšetření.

Buď jde o řetězec náhod, neochoty a strachu řešit věci spravedlivě, nebo už je toto podhoubí budoucí totality kooperující a zakořeněné i tam, kde by měl být chráněn zákon. Výsledek je ale v obou případech stejný: stát ustupuje – a síly rozkladu postupují.

Autor několik hodin strávil i v rozhovoru s dalším příkladem proruské scény. Na první pohled jde o nápomocného, dobrosrdečného člověka – stará se s obětavostí o velké stádo masného plemene v ekologickém zemědělství (nemá rád ekologii, ale je to ziskovější), které mu zároveň zajišťuje velmi slušné živobytí. V osobním kontaktu je ochotný, pracovitý, nesobecký a přátelský. Má manželku, potomka s vážným postižením, a jeho běžný život by šel popsat jako ukázku tradičních rodinných a lidských hodnot. V zemi, která jemu i jeho rodině poskytuje mnohé – včetně sociálních jistot při péči o dítě, na jaké by v žádném autoritářském režimu neměl nárok.

Miluje a shromažďuje zbraně. Některé tak drahé, že jejich cenu tají i před vlastní ženou – „protože by zase radši jela na Maledivy, než měla další flintu v trezoru“, říká s úsměvem. Jde většinou o civilní verze armádních zbraní, nestřílejících „dávkou“, na jejich ceně to ale nic nemění. Do reality jeho života patří pravidelné střelecké tréninky (každý týden) se stejně smýšlejícími přáteli, fascinace vojenskou technikou a hluboká nedůvěra ke všemu, co souvisí s liberální demokracií. Obdivuje Putina. Nenávidí „pražskou kavárnu“, Evropskou unii, prezidenta Pavla i současnou vládu. Domnívá se, že Západ je zkažený, covid nereálný – a že právě síla a pořádek autoritářských režimů jsou cestou ke skutečné obnově světa.

Nejde o člověka se zjevným psychickým defektem. Nejde o výrostka ani radikála bez kořenů. Jde o staršího muže, který byl postupně vtažen do informačního světa, kde je demokracie zločin, humanita slabost a násilí oprávněný nástroj změny. Jeho hodnoty – jinak celkem zdravé – byly nahrazeny a pokřiveny silovými mýty, resentimentem a národoveckou nenávistí.

A právě tento příklad ukazuje, že do pasti proruské ideologie mohou spadnout i lidé, které byste jinak považovali za slušné, pracovité a morálně ukotvené. Lidé, kteří žijí dobrý život, mají vše, co potřebují, poznali svět – i díky tomu, že jim stát pomáhá řešit jejich vážný sociální problém. A přesto se v jejich psychologické krajině rozhostila nespokojenost, podezíravost a touha po něčem, co nakonec vždy vede k totalitě.

Dnes se tito lidé u piva stávají zajímavými svými „konspiračními znalostmi“. Zítra mohou vnímat jako čest vytáhnout zbraň proti těm, kteří podle nich „zradili národ“ – tedy proti vám.

Na tomto příkladu je vidět, že příklon ke konspirační pravici či levici (na tom dnes už vůbec nezáleží) není primárně ekonomickým ani vzdělanostním fenoménem – ale především psychologickým. A že prostředky hybridní války, jejich přesná psychografická zacílenost, dokáží ty ostatní faktory, na které mnoho lidí sází jako na řešení této krize, zcela obejít, porazit a rozdrtit a tak přetvořit prakticky jakéhokoliv člověka dle ruského zadání.

Autor tohoto textu osobně zná profesora historie, učitele na lékařské fakultě, intelektuály, kteří zcela propadli nějakým konspiračním bludům – od klimatického popírání až po obdiv k Putinovi. Ve svém oboru trvají na přísné vědecké metodice. Ale v jiných oblastech přijímají to, co je v rámci hybridní války emočně pohltilo.

Představa, že zvýšíme platy nebo zkvalitníme školství – a lidé díky tomu „prohlédnou“ a stanou se prozápadními– je iluzí. Stejně jako víra, že „atributy demokracie 1.0 všechno nakonec vyřeší“. Demokratická společnost je extrémně složitý systém, naprosto závislý na duševní způsobilosti jednotlivce. A jakmile počet těch, kteří tuto způsobilost ztratili, překročí jistou mez – systém se zhroutí.

Máme pouze dvě možnosti:

Buď zásadně zasáhnout do samotných individuálních svobod – a tím demokracii fakticky popřít. (Jak to činí a plánuje například Donald Trump.)

Anebo vymyslet takové systémové nastavení demokracie 2.0, které tyto jedince upozadí v jedné jediné oblasti, kde mohou ohrozit vše – ve spolurozhodování o společnosti. (nepochybně méně invazivní zásah)

Je nutné vytvořit systém, který kolektivně nebezpečné jedince, toužící po destrukci systému, vyloučí z volebního rozhodování – aniž by jim sahal na jejich individuální svobody. Píšu o tom opakovaně – a je mi líto, že žádný kybernetik, teoretik systémového řízení nebo behaviorální politolog nenašel dosud odvahu toto jasně říci: jediným možným způsobem, jak zabránit rozpadu demokracie, je vytvořit filtr odpovědnosti a duševní způsobilosti pro rozhodování o celku.

Ten výše zmíněný člověk procestoval svět, žije v zemi se špičkovou sociální péčí pro své postižené dítě, vlastní spoustu majetku a má víc než důstojný život – přesto necítí žádný vděk vůči systému, který mu to umožnil. Naopak – obdivuje totalitu, trénuje se střelbě a v jeho trezorech leží arzenál, který by dokázal zadržet malý ozbrojený oddíl. Ale pokud by tito ozbrojenci přišli pod ruskou vlajkou, on proti nim zbraň nikdy nepozvedne.

A právě v tom spočívá tragédie moderní proruské infiltrace – není tolik viditelná, protože je psychologická a projeví se zejména až v ten nejméně vhodný okamžik. A proto je tak nebezpečná. Jen jeden díl této konspirační skládačky – antiklimatická agenda – dokáže v budoucnu lidstvo přivést na pokraj vyhynutí.

Představa, že výše uvedení občané dokážou vzdorovat propagandě v této oblasti a budou se rozhodovat pro zachování života na planetě, je zcela nereálná. Požadavek, nechat je i nadále rozhodovat o otázkách přežití lidstva, je tedy globální sebevraždou.

Kdo si namlouvá opak, nepochopil dynamiku současného světa.

Autor tohoto textu žije „na samotě u lesa“. Nestýká se s davy. Ale i tak dokázal nashromáždit dost podobných příkladů toho, že pod povrchem české společnosti kvasí semi-organizovaná, ozbrojená a proruská síť lidí, kteří si sami říkají vlastenci – ale mají nekonečně blíž k vlastizradě.

Tito lidé milují Rusko víc než vlastní zemi. O sobě přesto tvrdí, že budou našimi prvními obránci, a proto jejich vlastnictví zbraní nemá být nikým a ničím korigováno či regulováno. Ve skutečnosti to budou právě oni, kdo ve vhodný moment přeběhnou k nepříteli.

Jaká asi je skutečná míra těchto skupin v celé republice? A proč to nikdo neanalyzuje a neřeší?

Většina těchto ozbrojených „vlastenců“ neplánovala být zrádcem. Nešli do života s cílem sloužit cizí moci a ničit vlastní stát. Ale jejich psychologická výbava, frustrace a digitální prostředí, v němž žijí, je tam dovedly.

Typickým rysem této skupiny je vysoký pocit ohrožení – často ne z konkrétních událostí, ale z obecného dojmu, že jim „někdo za oponou“ něco bere. Identitu, bezpečí, mužství, pravdu, vlast. Jsou to lidé, kteří potřebují jednoduché příběhy – o vinících, o hrdinech, o „nás a jich“. Komplexní realita moderního světa, v níž nejde jednoznačně určit „kdo za to může“, je pro ně nesnesitelná.

A pak přijde algoritmus sociální sítě, ruský dezinformační web nebo konspirační video. Všechno do sebe začne zapadat: EU je zlo, NATO je zrada, Ukrajina je umělý stát, globalisté jsou paraziti, tradiční hodnoty jsou v ohrožení. Z hlubin nejistoty a frustrace se zrodí posvátný hněv. A kde je hněv, tam brzy přijde i potřeba násilí.

K tomu se přidává zamilovanost do autority. Tito lidé nemají problém s diktaturou, pokud ji vnímají jako „silného vůdce, který udělá pořádek“. Právě proto tolik z nich obdivuje Putina nebo Trumpa. Nevadí jim jejich zločiny – protože věří, že „oni aspoň něco dělají“ a „stojí na straně normálních lidí“.

Zbraň je pro ně prodloužením vlastní důstojnosti. Ne symbolem obrany, ale symbolem síly. Pocit, že „konečně mám něco, čím můžu ovlivnit svět“, je opojný. A když jim někdo řekne, že jim ji chce vzít – třeba „komunistická guma“ Pavel – je to v jejich očích útok na jejich poslední zbytek vlastní hodnoty.

Ve skutečnosti jejich identita není česká, demokratická ani západní. Je to směs nostalgie, resentimentu a digitálního fanatismu. Tito lidé nejsou ochotni položit život za svou zemi – ale možná ho položí za cizí imperiální režim, protože jim slíbil návrat moci, mužství a jednoduchého světa.

A právě v tom spočívá jejich nebezpečí.

Zdá se, že stát tento problém nechce nebo neumí řešit. Nevidí, neslyší, nereaguje. Věří, že se věci uklidní samy. Ale neuklidní.

Tato situace připomíná Spojené státy, kde je největší koncentrace zbraní právě mezi zfanatizovanými příznivci Donalda Trumpa. Tito lidé věří, že mají právo sáhnout po zbrani, pokud „systém nebude sloužit právě jim“. A sáhli po ní už několikrát.

Zatímco demokraté a liberálové většinou zbraně nevlastní, nebo odmítají násilí, ozbrojená část společnosti se radikalizuje. Věří, že demokracie je slabost. Že „národ“ je něco jiného než občané. Že svoboda slova je právo lhát a šířit nenávist.

Tito lidé jsou přesvědčeni, že právě oni jsou „obránci svobody“. Ale ve skutečnosti jsou první linií útoku na demokratický stát. A pokud se demokratičtí občané nezačnou bránit – politicky, kulturně i prakticky – prohrajeme. Bez boje.

V dějinách lidstva existují chvíle, kdy se negativní psychologické síly a jejich nositelé propojují snadněji a pevněji než ty pozitivní. Kdy strach, nenávist a pocit ohrožení vytvoří soudržnou síť, schopnou rozložit i stabilní civilizaci.

Tímto sítem právě procházíme.

Pokud demokraté v Česku nepochopí, že zbraně už nejsou jen nástroje obrany proti zločinu, ale mohou se stát nástrojem moci, pak se opět stane, že zlo bude připraveno – a dobro bude jen doufat, že „nějak to dopadne“.

Nedopadne.

Pokud stát nebrání právo na život v demokracii, musí být občané připraveni ho bránit sami. I fyzicky. Není to výzva k násilí – ale k připravenosti. Ne k agresi ventilující vlastní psychologickou patologii, ale k odpovědnosti za společnost.

Protože pokud jednou dojde k rozhodující zkoušce, nebude prostor na rozpačitá slova o míru a porozumění. Bude to souboj o samotnou existenci svobody. A na druhé straně budou stát ti, kteří už dnes střílejí do lesa, hrají si na válku a ve snech salutují Putinovi.

A těm laskavost, dobrota a slušnost nikdy nemohou porozumět.

Možná by zbraně měli vlastnit právě ti, kdo je z principu své duše nemají rádi – protože pokud se jich budou dál štítit, jednoho dne na ně budou mířit zbraně těch, kteří je milují. Ne pro možnost obrany něčeho humánního, ale z podstaty své zvrácené mysli.

Současný volič proruských či populistických uskupení ve své – často i oprávněné – frustraci nechápe, že jeho hlas pro „protestní síly“ je hlasem pro zničení jeho vlastního života. Netuší, že v okamžiku, kdy vhozením volebního lístku pomáhá těmto strukturám dostat se k moci, přivádí k ní i síly, které jednoho dne zničí i jeho samotného.

Tyto síly nejsou lepšími správci státu. Zvládání covidu (tisíce zbytečně zemřelých kvůli volebním kalkulacím), rozdělení společnosti a kolaps vzájemné důvěry – to vše ukázalo pravý opak. Jsou to síly posedlé vlastní mocí. A proto znovu selžou. A až znovu selžou – protože jejich politika je stejně nesmyslná, toxická a autoritářská, jako ta Trumpova – nebudou chtít odejít.

Neuznají porážku. Raději aktivují ty, o kterých jste právě četli.

Tak jako v USA, kde útok na Kapitol nebyl výkřik, ale první pokus o převrat, i zde může být oživena paralelní síla násilí – vycvičená, ozbrojená, přesvědčená, že koná vlastenecké dobro, přestože koná proruskou destrukci.

Zda bude tento démon ve volbách opět přivolán, je rozhodnutím každého jednotlivce. Ale to rozhodnutí by nemělo vzejít z hněvu – ale z pohledu do tváře vlastních dětí a vnoučat. Protože právě oni ponesou následky toho, čemu nyní pomůžeme na svět.

Poznámka autora

Tento text vznikl z občanské potřeby upozornit na závažný problém, který může ohrozit samotné základy demokratického státu. Autor je soukromá osoba, která se dlouhodobě věnuje psaní veřejně přístupných textů bez nároku na honorář – rozhodl se tak, aby si zachoval naprostou autorskou svobodu, nezávislou na čtenosti, popularitě nebo ekonomickém zájmu.

Někdo posílá finanční pomoc na Ukrajinu. Někdo vyvíjí drony. Někdo na sítích bojuje s dezinformátory. Autor se rozhodl přispívat texty, které mohou pomoci demokratickým hodnotám přežít v zemi, kde jsou stále více ohrožovány.

Vzhledem k tomu, že článek pracuje s osobními zkušenostmi a  zcela konkrétními entitami, které mohou být potenciálně nebezpečné nebo právně agresivní, autor vědomě neuvádí jejich přesné názvy. Je však připraven tyto informace (příklad 2.) předat novinářům nebo institucím, které disponují odpovídajícím právním zázemím. Autor totiž místo právních sporů raději leze po horách.