Článek
V médiích i mezi politiky často slýcháme, že za pomalé stavební řízení může špatná legislativa. To je ale jen část pravdy. Z praxe vím, že ještě větší brzdou je prostý fakt: na stavebních úřadech často nemá kdo rozhodovat. Úředníci chybí, ti stávající nestíhají a noví nepřicházejí. Přitom bez jejich rozhodnutí se v tomto státě nekopne ani lopatou.
Realita na úřadech: papírově dva, fyzicky nula
V jednom z měst, kde jsem v posledním roce řešil stavební řízení, má stavební úřad na papíře dva pracovníky. V praxi? Jeden je dlouhodobě nemocný, druhý si vzal dovolenou. Výsledek: nikdo není, kdo by vydal jednoduché rozhodnutí. Dny se mění v týdny, týdny v měsíce. A stavba čeká.
Ani nadstandardní součinnost a tlak z mojí strany nestačily: v jednom developerském projektu jsme s klientem čekali pět měsíců, než se vůbec dostalo na rozhodnutí. Měl jsem připravené podklady, průběžně komunikoval a tlačil na řešení – ale bez kapacity na straně úřadu nebylo možné pokročit.
Tohle není výjimka – tohle je čím dál běžnější norma. Stavební úřady nestíhají, ale ne proto, že by nechtěly. Prostě není lidská kapacita. Odpovědnost, složitost agendy a mizerné ohodnocení udělaly ze státního úředníka v oblasti stavebnictví téměř ohrožený druh.
Lhůty v zákoně neznamenají nic, když není kdo by je dodržel
Zákon říká: do 30 dnů. Realita? 90, 120, někdy i víc. Ne proto, že by byl úředník neschopný, ale protože mezitím řeší desítky jiných věcí. A když je na všechno sám, není to lidsky zvládnutelné.
To pak vede k frustraci investorů, nervozitě developerů, ale třeba i ke zdržení výstavby mateřských škol nebo dostupných bytů. A nakonec trpí i samotní úředníci – jsou pod tlakem, pracují přesčas, čelí stížnostem nebo i výhružkám.
Důsledky pro ekonomiku? Tisíce odložených rozhodnutí
Každý průtah zvyšuje náklady. Zdražuje výstavbu, ohrožuje financování, brzdí cashflow.
Ale to není všechno – územní plány se aktualizují pozdě, brownfieldy leží ladem, a soukromý i veřejný sektor se začíná učit s tímhle chaosem počítat jako s „běžným rizikem“.
To je toxické. Pro celý sektor. A dlouhodobě neudržitelné.
Kde hledat řešení? Nestačí napsat nový zákon
Nikdo nechce, aby se rozhodovalo bez kontroly. Ale zároveň musíme přestat předstírat, že vše vyřeší nový stavební zákon. Pokud nebudou lidé, kteří budou schopní rozhodnutí vydávat, žádný zákon nic nezmění.
Co potřebujeme:
- Zvýšit motivaci úředníků – férově je odměnit, dát jim možnost odborného růstu a zajistit, že se nebudou cítit jako obětní beránci systému.
- Zbavit úředníky zbytečné administrativy – část agendy má převzít informační systém nebo podpora, aby se úředník mohl soustředit na rozhodování, ne na tisk, sken a razítka.
- Posílit odbornou kapacitu úřadů – ne symbolicky, ale skutečně. Přijímat kvalifikované lidi, dát jim reálné pravomoci, a investovat do jejich odborného růstu.
- Přizpůsobit model organizace agendy místním podmínkám – někde dává smysl centralizace, jinde posílení lokálních týmů.
Závěrem
Tenhle text není výčitka vůči úředníkům. Naopak – většina z těch, se kterými se v terénu potkávám, dělá co může. Ale systém je přetížený. A dokud si nepřiznáme, že bez lidí to nepůjde, budeme dál přešlapovat na místě.
Tenhle text ani není psaný od stolu.
Dlouhodobě se pohybuji v první linii – v jednáních s úřady, investory i politiky. Řadu průtahů se nám daří zkrátit právě díky systematické přípravě, vyjednávání a tlaku. Ale když u stolu nikdo nesedí, neskončí to tichem – ale přeplněným stolem někoho jiného. A když to trvá týdny nebo měsíce, celý úřad padá pod vlastní vahou.
Právě proto vnímám potřebu systémových změn – nejen na papíře, ale v realitě každodenní praxe.
Bez nich totiž nepadá jen jeden úřad. Padá celé české stavebnictví.
