Konec nedotknutelných: Proč zrušení televizních poplatků není ohrožením demokracie

Víkendové události z konce října 2026, kdy Poslanecká sněmovna v ranních hodinách poslala do dalšího čtení zrušení koncesionářských poplatků, spustily v médiích a mezi pražskou kulturní frontou očekávanou hysterii. Znovu posloucháme patetické fráze o „sovětském politbyru“, „útoku na základy státu“ a „konci svobody slova“, jak to ve svém komentáři shrnuje komentátorka Seznam Zpráv Kateřina Šafaříková. Když se však odřízne ideologická vata a mediální křik, zůstane na stole jednoduchá otázka: Proč by v roce 2026 měla polovina národa povinně dotovat instituci, která jí otevřeně pohrdá a jejíž původní smysl už dávno vyprchal?

Veřejnoprávní vysílání vzniklo před sto lety z technické nouze. Počet vysílacích frekvencí v éteru byl přísně omezený a stát si na ně vytvořil monopol, aby zamezil chaosu. Tato technologická obhajoba je v dnešní době optických kabelů, satelitů, YouTube a neomezeného internetu naprosto mrtvá.

Informační prostor už není vzácný statek, který musí přerozdělovat státní úředník nebo komise vyvolených. Kdo chce dnes sledovat hluboké politické debaty, nezapíná televizi, kde se moderátoři předhánějí ve skákání do řeči, ale pustí si několikahodinový podcast, kde jdou hosté do detailu bez cenzury a časového tlaku. Kdo hledá kulturu, dokumenty nebo nezávislý film, má k dispozici desítky specializovaných platforem za zlomek ceny. Česká televize v tomto ohledu ztratila své technologické opodstatnění. Zůstala jen zvykovým monopolem, který si odmítá připustit, že svět kolem něj se změnil.

Hlavním argumentem obhájců stávajícího stavu je údajná „ochrana demokracie a vyváženost“. Průzkumy veřejného mínění agentury STEM i mezinárodní data z Digital News Report však dlouhodobě ukazují realitu: České televizi nedůvěřuje přibližně polovina obyvatel této země. A tato nedůvěra není náhodná – je přísně názorová.

Zatímco městští liberálové a voliči minulé vládní koalice jsou s obsahem ČT spokojeni, pro konzervativně smýšlející lidi, voliče současné vládní koalice nebo patrioty představuje vysílání z Kavčích hor často otevřený aktivismus. Stačí se podívat na dlouhodobé pokrývání zahraniční politiky, kde se nekriticky přebírá narativ amerických demokratů a Donald Trump je vykreslován jako hrozba civilizace. Stačí si vzpomenout na výběr komentátorů z jednostranných plátků typu Deník N či Alarm, ignorování nepohodlných expertů při debatách o Green Dealu nebo na praxi diskuzních pořadů, kam se zástupci opozičních názorů léta zvali jen proto, aby byli podrobeni křížovému výslechu.

Pokud médium platí všichni občané ze zákona, musí měřit všem stejným metrem. Jestliže systematicky nadržuje jednomu světonázoru a z druhého dělá „extrém“, ztrácí mandát veřejné služby. Není to pilíř demokracie, ale ideologický nástroj placený z kapes těch, proti kterým je používán.

Česká televize operuje s rozpočtem přesahujícím 8 miliard korun. Často se argumentuje, že tyto peníze jsou nezbytné pro dramatickou tvorbu, vzdělávání a českou kulturu. Čísla z hospodaření ČT však mluví jinak: na původní dramatickou tvorbu jde jen okolo 480 milionů korun ročně, tedy zhruba 5 % celkového rozpočtu.

Zbytek spolyká provoz přebujelého aparátu s tisíci zaměstnanci (proti komerčním televizím s násobně menším personálem), milionové odměny managementu, na které opakovaně upozorňovaly nezávislé novinářské analýzy, a především nákupy drahých komerčních licencí na formáty jako StarDance nebo estrády o vaření a pečení. Proč má občan pod hrozbou exekuce povinně dotovat zábavní pořady, které by si komerční stanice bez koruny od státu pořídily samy?

Tvrzení, že vládní návrh, který České televizi garantuje 5,74 miliardy korun ze státního rozpočtu jako mandatorní výdaj, znamená „vyhladovění a likvidaci“, je ekonomický nesmysl. Pět a tři čtvrtě miliardy korun ročně je obrovský balík peněz. V soukromém sektoru by znamenal nutnost chovat se hospodárně, ořezat drahé zahraniční licence, vyřadit zbytečné manažerské posty a začít využívat moderní technologie, které zlevnily televizní produkci na zlomek dřívějších nákladů. Že se to managementu nelíbí, je pochopitelné. Že to vydává za ohrožení státu, je drzost.

Víkendové demonstrace na Staroměstském náměstí pod taktovkou Milionu chvilek nebyly bojem za svobodu slova. Byly bojem o penězovody. Pro část pražské kulturní elity představují zakázky z Kavčích hor pohodlné živobytí bez tržního rizika, které jim povinně financují lidé z fabrik, polí a malých měst.

Když se na pódiu dojímá Aňa Geislerová, nehájí právo občana na nestranné zprávy. Hájí systém, kde jsou peníze zaručeny zákonem, bez ohledu na kvalitu a sledovanost. A když režisérka Kateřina Dudová hodí dlažební kostku na budovu Poslanecké sněmovny, mainstreamová média to omluví jako „psychické vyčerpání“. Kdyby totéž udělal demonstrující s opačným názorem, titulky by hlásaly útok na ústavní pořádek a fašismus. Tento dvojí metr je přesně tím důvodem, proč lidé mainstreamu nevěří.

Zrušení televizních poplatků bylo jasným předvolebním slibem koalice ANO, SPD a Motoristů. Vláda dělá přesně to, k čemu dostala od voličů mandát: ruší nesmyslnou daň z vlastnictví obrazovky a mobilu. Přechod na financování ze státního rozpočtu formou mandatorního výdaje je navíc model, který bez problémů funguje v 17 zemích Evropské unie.

Skutečně spravedlivým řešením by sice bylo zakódovat vysílání a dát ČT za paywall – ať si ji platí ten, kdo se na ni dívá. Převedení pod rozpočet s tvrdým finančním stropem je však prvním nutným krokem k tomu, aby se z nedotknutelného molocha stala instituce, která se musí zodpovídat z každé koruny. Křik na náměstích a obstrukce ve Sněmovně nejsou bojem za demokracii. Jsou to jen křeče systému, kterému konečně někdo sáhl na peněženku.