Článek
Když se v úterý 7. července 2026 rozjížděly dva vládní speciály směrem k turecké Ankaře, liberální mediální fronta měla jasno. Andrej Babiš si jede pro mezinárodní ostudu, Petr Macinka pro „kartáč“ od spojenců a jediný, kdo nás v NATO zachrání před izolací, je prezident Petr Pavel. Summit skončil a realita? Ta nemohla být pro zastánce „hodnotové diplomacie“ a bruselského panáčkování krutější. Ankara nebyla ostudou, ale lekcí z nového světového řádu, ve kterém už prázdné fráze o jednotě nikoho nezajímají.
NATO 3.0: Bezpečnost jako tvrdý byznys
Donald Trump v Ankaře definitivně pohřbil koncept NATO jako „charitativního spolku“ pro financování evropské bezpečnosti z peněz amerických daňových poplatníků. Jeho požadavek na zvýšení obranných výdajů na 5 % HDP šokoval jen ty, kteří posledních deset let prospali. Analyticky vzato, Trump nedělá nic jiného, než že vystavuje účet za dekády evropského parazitování.
Koncept „NATO 3.0“, jak jej generální tajemník Mark Rutte eufemisticky nazval, znamená jediné: Amerika už nebude dělat Evropě „bodyguarda“ zadarmo. Spojené státy dodají hi-tech deštník a jaderné odstrašení, ale zbytek je na nás. A co víc – Trump jasně naznačil, že spojenectví je podmíněno loajalitou v amerických prioritách, ať už jde o Írán, Izrael nebo nákupy zbraní. Odstrašující příklad Španělska, kterému Trump nařídil utnout obchodní styky pro jeho „hroznou“ politiku, je mementem pro každého, kdo by chtěl v NATO hrát hru na „progresivistickou neutralitu“.
Souboj o českou tvář: Exekutiva vs. Reprezentace
Mediální tyátr kolem „dvou českých delegací“ a „kafkovské zápletky“ s oddělenými kolonami byl v Ankaře naprosto podružný. Pro partnery v NATO – a zejména pro Trumpa – je partnerem ten, kdo rozhoduje o penězích a drží exekutivní moc. Tedy vláda.
Prezident Petr Pavel, ač díky osobnímu pozvání Erdogana „vybojoval“ účast na neformální večeři, tam seděl v roli, kterou mu naše ústava vymezuje: jako reprezentativní figura bez reálného vlivu na vládní agendu. Zatímco se prezident setkával s „druhou ligou“ (Belgičany, Finy či Islanďany) a debatoval o „psychologické odolnosti“ nebo situaci na Balkáně, Andrej Babiš budoval osobní vztah s Donaldem Trumpem.
Podání ruky po oficiálním focení a neformální rozhovory u večeře o rodině, sportu a Melanii udělaly pro český národní zájem víc než tisíc expertních analýz z Hradu. V Trumpově světě je osobní chemie a loajalita víc než suchopárné referáty o „bezpečnostní architektuře“. To, že prezident Pavel chybí na oficiální fotografii Severoatlantické rady, je jen symbolickou tečkou za jeho snahou usurpovat si zahraniční politiku, která mu nepřísluší.
Ekonomický realismus: Proč nepálit peníze v prázdných regálech
Velkým tématem byla naše „nespolehlivost“ v plnění 2 % HDP na obranu. Admirál Rob Bauer a další alianční technokraté nás kádrovali jako „hříšníky“. Ale podívejme se na to selským rozumem. Bauer sám v rozhovoru přiznal, že zbrojní regály jsou prázdné a na systémy jako Patriot se čeká až 9 let.
Za této situace by slepé navyšování výdajů na 2 % (nebo dokonce 5 %) bylo jen účetním trikem a pálením peněz českých daňových poplatníků. Vládní koalice (ANO, Motoristé, SPD) se zachovala racionálně. Místo aby v době energetické krize a inflace vyhazovala miliardy za techniku, která dorazí v příští dekádě, prioritizovala domácí stabilitu.
Ministr zahraničí Petr Macinka ovšem provedl mistrovský diplomatický tah. Přesměrováním peněz do amerického fondu PURL (financování nákupů amerických zbraní) jsme Washingtonu ukázali loajalitu tam, kde to Trumpa zajímá nejvíc – u jeho vlastních zbrojovek. Tím jsme si koupili status spolehlivého spojence, aniž bychom museli slepě plnit bruselské tabulky. To je pragmatismus v praxi.
Ukrajina a slovo „Mír“
V Ankaře se také definitivně potvrdil odklon od politiky „vše pro Ukrajinu“, kterou razil minulý kabinet. Andrej Babiš jasně prohlásil, že Česko se nebude podílet na plošném balíku 70 miliard eur. Proč? Protože česká vláda má zodpovědnost v první řadě vůči vlastním občanům. Pokud je národní pokladna vyčerpaná, je odmítnutí dalšího bianco šeku pro Kyjev projevem státotvornosti, nikoliv kolaborace.
Babišův postesk, že v Ankaře všichni mluvili o válce a nikdo o míru, rezonuje u většiny české veřejnosti. Trumpův návrh na licenci pro výrobu Patriotů na Ukrajině je pak ukázkou jeho přístupu – přenést břemeno obrany přímo na napadenou zemi. To je realita, které se evropští progresivisté bojí, ale která je jedinou cestou k udržitelnému řešení.
Mediální fiasko a návrat suverenity
Celý summit byl pro český mainstream studenou sprchou. Komentátoři Seznamu či Hospodářských novin, kteří nás krmili narativy o „černém pasažérovi“ a „mezinárodní ostudě“, se mýlili v každém bodě. Česko z Ankary neodjíždí v izolaci. Naopak – díky pragmatismu Babiše a Macinky máme u Trumpovy administrativy dveře otevřené víc než kdy dřív.
Ankara nám ukázala, že suverénní politika postavená na národním zájmu a selském rozumu funguje i v nejvyšších patrech globální politiky. Éra servilního panáčkování před Bruselem a hraní si na „nejlepšího žáka ve třídě“ skončila. Svět patří těm, kteří mají odvahu jednat přímo, hájit vlastní rozpočet a budovat spojenectví na bázi vzájemné výhodnosti.
Česko se vrací k politice, která není „proalilanční“ nebo „proevropská“ jen tak pro okrasu, ale která je v první řadě česká. A pokud to někomu v redakci Seznamu nebo na Hradě působí vrásky na čele, je to jen důkaz, že to děláme správně.
Zdroje:
