Článek
Češi mají ve skupině nejtěžší soupeře, jaké si v Evropě lze představit. Pod tímto úhlem je nutno výsledky hodnotit. Pozastavuju se ale nad jinou okolností. Nad hodnocením některých odborníků a médií. Ve výkonech českého týmu spatřují značný pokrok, papouškují tím vyjádření trenéra Denii, který je prý na své hráče hrdý. (U něj se to dá pochopit.) A to neuvěřitelně od prvního zápasu s Chorvatskem, ve kterém byli Češi celý první poločas jen ostudně zalezlí v obraně. To byl přímo odstrašující příklad.
Španělský trenér chce od českých hráčů kombinační fotbal, zakazuje nakopávání či spíše odkopávání míče do území, kde není nikdo ze spoluhráčů. Myšlenka krásná a lákavá. Při pohledu na Španěly, Angličany i Chorvaty musí divák obdivovat, jak dokáží kombinačně vyjet z obrany do protiútoku, jak se prokombinují až do gólových situací. Proč? Mají bleskový start na míč, obdivuhodné zpracování míče, obejití protihráče, skvělý cit pro kombinaci. Ale to není případ českých fotbalistů, když jsou v tísni. Během čtyř utkání dostávali góly po zkažených přihrávkách, prohraných soubojích jeden na jednoho a vzájemném nepochopení.
Varovné je rovněž dvojnásobné vyloučení (Šulc a Krejčí). V prvním případě prakticky rozhodlo o ukončení vzdoru Angličanům, ve druhém vedlo k zamyšlení, zda je Krejčí tím správným mužem pro kapitánskou pásku. Podle mého soudu není. Když někdo se žlutou kartou na kontu udělá faul, po němž taxativně musí následovat další žlucení, musel ztratit rozum. Údajných devět vyloučení během kariéry, která je tak v polovině, to je tedy nářez! To by si měl Krejčí poznamenat do svého notýsku, než případně pronese další projev jako ten na letišti po návratu z MS.
Čtvrtý zápas, na půdě Anglie, měl být výsledkem pokroku ve hře. Ve skutečnosti dokázal, že od myšlenky k uskutečnění může být hrozně daleko. Angličané nás nenechali chvilku na pokoji, nedovolili kombinaci, čehož výsledkem bylo, že za celý zápas nesměřovala jediná střela mezi tyče Pickfordovy branky. I sám Denia byl z toho zdrcený, ale prý stále věří v nastolenou cestu.
Není těžké těsně bránit, ale tím se zápasy nevyhrávají. Rozhodující je počínání v útočné třetině hřiště, kde ovšem Češi propadávají.
Neupírám trenéru Deniovi progresivní myšlení co do způsobu hry, ale nevím, jestli je realista. Fandím mu, přeju si pohlednější fotbal, ale při čtení komentářů jsem měl pocit, že ze Španělska do Prahy přijel vizionář, aby vytáhl mužstvo z pralesní ligy do civilizované fotbalové společnosti. Ale Češi přece uměli hrát kombinační fotbal, jakž takž ještě pod Šilhavého vedením, kdy například porazili Anglii a Nizozemsko a dostali do čtvrtfinále Eura, jenomže v poslední době se v naší lize většinou běhá, bojuje, válčí… a nakopává. A začíná to už u mládeže, kde se klukům dřív, než se naučí pořádně zacházet s míčem, zdůrazňuje, aby hlavně vyhrávali. To žádný Denia ze dne na den nezmění, bude to chtít hodně dlouhou cestu.
Nároďák ale ten čas nemá. V listopadu ho čekají další dvě střetnutí v Lize národů, se stejně těžkými soupeři. Takže jak se Deniovi daří práce, to se ukáže vlastně až na výsledcích v kvalifikaci pro Euro 2028. Abychom se nedivili…
