Článek
Úvodem citát z glosy Petra Kamberského s titulkem „Dáša předá cenu Dáše. Je Havlová spíše jako Yoko Ono, nebo Gusta Fučíková?“ Ponechám stranou provokující metafory směřující k bývalé první dámě, které se znelíbily Jakubu Železnému, a přejdu k druhé části Kamberského komentáře s nadpisem „Ve stínu ostudné kapitoly“
"V roce 1998 potřebovala Česká republika nového prezidenta a potřebovala pro něj alespoň 100 hlasů poslanců. Ale ty se nedařilo najít. Jenže Policie ČR před hlasováním náhle zatkla předsedu SPR-RSČ Miroslava Sládka, nezbytné kvorum rázem kleslo na 99 hlasů a přesně tolik hlasů Václav Havel tehdy dostal.
Jinak řečeno: jeden z největších demokratů, jeden z největších liberálů a jeden z nejdůležitějších politiků české státnosti by se dost možná nestal opětovně hlavou státu, kdyby policie v lednu 1998 nedržela ve vazbě jeho politického odpůrce (pochopitelně, že Miroslav Sládek nikdy nebyl odsouzen)."
Zvláště druhý odstavec tohoto citátu obsahuje lež jako věž. Už před lety jsem s ní polemizoval, protože tenhle mýtus, který se nezakládá na pravdě, je rozšířen zvláště v komunitě, která Václava Havla „příliš nemusí.“. Dnes mohu své argumenty zopakovat.
Ano, Václav Havel byl v roce 1998 zvolen většinou jednoho jediného hlasu. Ale jak ta volba vlastně proběhla?
Do prezidentské volby v lednu 98 Václav Havel vstupoval už bez aureoly listopadového věrozvěsta svobody a musel si vyslechnout od opozice nemálo nepříjemných slov. Začalo to komunistou Miroslavem Grebeníčkem, pokračovalo to republikánem Janem Vikem, své si přidal Miroslav Ransdorf, prostor pro kritiku využili hlavně republikáni.
Podle tehdejšího znění Ústavy v prvním kole volby zvítězí kandidát, který získá nadpoloviční většinu Sněmovny i Senátu. Václav Havel získal 130 hlasů, ale ani ve Sněmovně (91 z 200 hlasů) ani v Senátu (39 z 81 hlasů) neuspěl. Kandidát KSČM Stanislav Fischer získal 31 hlasů (26/5), Miroslav Sládek 23 hlasů (22/1).
Podle Ústavy se konalo druhé kolo, v němž byl Václav Havel zvolen prezidentem, když získal celkem 146 hlasů, z toho 99 ve Sněmovně a 47 v Senátu. Ve Sněmovně tedy skutečně prošla volba Václava Havla o jediný hlas, neboť tehdejší Ústava pravila: „Zvolen je kandidát, který získal nadpoloviční většinu hlasů přítomných poslanců i nadpoloviční většinu hlasů přítomných senátorů.“. Kdyby byl Miroslav Sládek přítomen, 99 hlasů by nestačilo.
Jenomže ti, kteří rozšiřují mýtus o policejní manipulaci napomáhající zvolení Václava Havla prezidentem, zde většinou končí, a zapomínají na to, že i kdyby Havla ve druhém kole parlament nezvolil, následovalo by kolo třetí, v němž podle Ústavy „je zvolen ten z kandidátů druhého kola, který získal nadpoloviční většinu hlasů přítomných poslanců a senátorů.“ Sto čtyřicet šest hlasů, odevzdaných pro Václava Havla by tudíž bohatě stačilo ke zvolení, i kdyby bylo přítomno všech 281 poslanců a senátorů včetně Miroslava Sládka.
Jak to bylo se Sládkovým zatčením, o tom blíže výtah z usnesení Ústavního soudu k jeho stížnosti o neplatnosti prezidentské volby:
a) stěžovatel jako poslanec Poslanecké sněmovny k návrhu mandátového a imunitního výboru byl řádně přijatým usnesením pléna Poslanecké sněmovny ze dne 27. února 1997 vydán k trestnímu stíhání pro podezření z trestného činu podněcování k národnostní a rasové nenávisti (§ 198a odst. 1 tr. z.);
b) na základě soudem vydaného příkazu k zatčení (ze dne 8. prosince 1997) byl stěžovatel policejními orgány dne 7. ledna 1998 předveden před Obvodní soud pro Prahu 1 a posléze - vzhledem k tomu, že opakovaně odmítal účastnit se ve své trestní věci hlavního líčení, resp. odmítal na různých, jím samotným uvedených, adresách vůbec převzít předvolání k němu - byl usnesením téhož soudu z téhož dne vzat pravomocně (ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 1998 - 5 To 22/98) do vazby;
Takže nešlo o žádné „náhlé zatčení“ nebezpečného politického odpůrce, ale o logický následek obstrukce obviněného, který se shodou okolností odehrál pět dnů před prezidentskou volbou.
Ale především: i kdyby Sládek nebyl zatčen, Václav Havel by se prezidentem stal tak jako tak. Pokud jeho volba v lednu 1998 byla „ostudnou kapitolou“, pak nikoli kvůli zatčení Sládka, ale spíše kvůli vystupování komunistických a republikánských poslanců ve Sněmovně, na něž Dagmar Havlová reagovala známým pískotem.
