Článek
Kapitola „Jak se vyvíjel náš vztah k sudetským Němcům? “ byla devátou částí seriálu z roku 2018 „Německo a my,“ který byl zveřejněn na blogu Aktuálně (již nefunkční) a na mé webové stránce Louč.
Je příliš dlouhá pro zveřejnění na Médium Seznam, proto cituji jen její závěrečnou část, která snad příliš nezastarala:
Po volbách roku 2002 se situace uklidnila a česká veřejnost bez větších protestů vzala na vědomí, že v březnu 2003 Bernd Posselt otevřel na Malé Straně v Tomášské ulici kancelář SL jako nástroj „posílení dialogu a navázání kontaktu s českou občanskou společností.“ Vstup České republiky do EU v květnu 2004 a s ním spojený volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu situaci svým způsobem stabilizoval.
To jen čas od času docházelo k přestřelkám. Například když Sněmovna v dubnu 2004 přehlasovala senátní nesouhlas a schválila Zákon o zásluhách Edvarda Beneše s jedinou větou „Edvard Beneš se zasloužil o stát“ (prezident Václav Klaus takticky zákon ani neschválil, ani nevrátil Sněmovně). Nebo když 16. května 2005 byl odhalen před Černínským palácem Edvardu Benešovi pomník.
Tyto přestřelky se však odehrávaly téměř výhradně na česko-sudetoněmeckém-bavorském půdorysu a celoněmeckou politiku příliš neovlivnily. Nicméně Berndu Posseltovi, který v roce 2008 získal i funkci mluvčího SL, se v roce 2010 podařilo dostat se do bavorské vládní delegace při návštěvě premiéra Seehofera v Praze, což Posselt prezentoval jako průlom do situace, v níž SL byl z české strany dlouhodobě odmítán jako oficiální partner nějakého vládního vyjednávání. Když o tři roky později v únoru 2013 navštívil český premiér Petr Nečas Bavorsko, Horst Seehofer pozval Posselta ke společné večeři s českým premiérem. Z těchto kontaktů však žádné další jednání nevzniklo, měly spíše symbolickou hodnotu. Petr Nečas ve svém projevu v bavorském parlamentu o Sudetoněmecký landsmanšaft ani slůvkem nezavadil.
Letos na jaře (pozn. 2026: tj.v roce 2018) připravila naučná služba německého bundestagu – podobná českému Parlamentnímu institutu – pro poslance zvláštní dokumentaci na téma „sudetští Němci“, která věcným způsobem – dokonce při citování práce českoněmecké historičky Evy Hahnové – popisuje současný stav. Dokumentace kromě jiného zmiňuje významný posun, k němuž došlo před třemi lety, když se v únoru 2015 Spolkové shromáždění Sudetoněmeckého landsmanšaftu rozhodlo změnit stanovy Sudetoněmecké rady a odstranit z nich požadavek náhrady a odškodnění. Měnil se i článek o „znovunabytí domoviny“, když právo na domovinu a sebeurčení se zakomponovalo do požadavku dodržování základních lidských práv v evropském měřítku.
Tento vstřícný krok shromáždění doprovodilo schválením základního prohlášení (Grundsatzerklärung) o cílech SL, v němž se opakují některá historická východiska tvořící identitu sudetských Němců a nadále se zde odmítají tzv. Benešovy dekrety, o jejichž zrušení bude SL i nadále usilovat.
Odstranění článku, který ukládal SL „chránit právo na navrácení, případně na ekvivalentní náhradu nebo odškodnění konfiskovaného vlastnictví sudetských Němců,“ se připisuje úsilí Bernda Posselta snažícího se odstraňovat překážky vzájemného smiřování přes odpor starších generací SL. Česká strana jeho snahu honorovala tím, že květnový Sudetoněmecký den v roce 2015 navštívil český oficiální činitel, tehdy generální konzul v Mnichově Milan Čoupek. O rok později do Norimberka přijel český ministr kultury Daniel Herman, a v roce 2017 navštívil Sudetoněmecké dny v Augsburgu místopředseda vlády a předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek. V letošním roce (pozn. 2026: tj. v roce 2018) měla česká vláda jiné starosti a nikdo z oficiálních činitelů do Norimberka neodjel, byl zde jen český velvyslanec Tomáš Jan Podivínský. Pokud vím, bez projevu.
Tolik stručný přehled vývoje událostí týkající se Sudetoněmeckého krajanského sdružení po roce 1989. Konstatuji, nehodnotím. Vím, že novinářská rešerše nemůže nahradit pohled odborníka, historika, politologa. Přesto se dopustím názoru a podělím o některé dojmy, které mi tato rešerše přinesla.
Začnu u tragické postavy mluvčího a předsedy SL Bernda Posselta. Proč tragické? Protože Posselt se podle mého názoru pokouší téměř o nemožné, čímž nechci snižovat jeho zásluhy o to, že ve vedení SL obrousil hrany starých útoků a sporů. Na jedné straně odvážně vstupuje na české veřejné kolbiště, přestože svým vzhledem připomíná karikaturu sudeťáka z předválečných českých nacionalistických plátků, a upřímně se snaží o smíření a budoucí mírové soužití mezi občany české a německé národnosti. Na druhé straně se nemůže vyvléknout z pozice vedoucího představitele a mluvčího Sudetoněmeckého landsmanšaftu, který se prohlásil za střechového reprezentanta sudetoněmecké národnostní skupiny (Volksgruppe), tedy všech sudetských Němců, což jest „označení, které není historicky nebo etnicky založeno a není politicky neutrální, neboť vzniklo v první polovině 20. století jako koncept politického boje“ (citace z informačního materiálu Bundestagu). Jako šéf sudetských Němců tedy nemohl neintervenovat v Evropském parlamentu a nenechává ho v klidu vyhaslost tzv. Benešových dekretů.
Na jedné straně by byl Posselt rád, kdybychom byli všichni bratři, na straně druhé jeho historické paradigma je v zajetí sudetoněmeckého výkladu dějin, které není zcela kompatibilní s historickými zkušenostmi českého národa. Jak sám Posselt přiznává, kritizují ho a napadají z obou stran, zleva i zprava, z té české vlastenecké i z té sudetoněmecké zatvrzelé strany. Tam v poslední době útoky zesílily.
Tolik oceňovaná změna odstraňující majetkové požadavky a „znovuzískání domoviny“ ze stanov SL nebyla několik let zanesena do oficiálního registru spolků. Protestoval Witikobund, nacionalistické sdružení, které Posselt sice před třemi lety vyloučil z vedení SL i z účasti na Sudetoněmeckých dnech, ale které se stále pokládá za jednoho z reprezentantů sudetoněmecké Volksgruppe. Witikobund však u soudů neuspěl a změnu stanov se do úředního registru spolků podařilo protlačit
O tom, že některé vzpomínky jsou nesmiřitelné, a že je třeba s nimi umět žít, jsem kdysi dávno, před dvaceti lety, ještě před přijetím Česko-německé deklarace, napsal úvahu, na jejímž závěru bych dnes nic neměnil. Posselt se pokouší o kvadraturu kruhu, chtěl by směřovat do smířené společné budoucnosti, ale objektivně je reprezentantem minulosti, neboť je předsedou spolku zastupujícího sudetoněmeckou národnostní skupinu (Volksgruppe), která vznikla tak, že se před i po válce vymezila proti československému státu.
Byl bych nerad, kdyby se můj názor vykládal jako odmítání snah o rozvíjení dobrých vztahů mezi SL a českou stranou. Naopak, je třeba ocenit každé dobré slovo, které tady padne. Dokážu pochopit i politický význam vstřícných gest, která dnes putují z obou stran. Jenomže se nemohu zbavit nepříjemného pocitu, že česko-německá spolupráce organizovaná přes Sudetoněmecký landsmanšaft je spíše zátěží než podporou rozvíjení vzájemných vztahů, což je vidět ve srovnání s jinými bezproblémovými akcemi česko-německé spolupráce, podporujícími smíření.
Mám na mysli řadu místních iniciativ vedených jak z české tak německé strany, aktivity v rámci Česko-německého fondu budoucnosti nebo Česko-německého diskusního fóra nebo i prospěšnou činnost samotných sudetoněmeckých organizací, jako je například Ackermann-Gemeinde či spolek Adalberta Stiftera, které jsou organizačně samostatné a bez SL se obejdou.
Jinak vyjádřeno: podle mého názoru dokud bude SL politickým landsmanšaftem a nikoli pouhým krajanským sdružením, bude svými odkazy na minulost, které sice litujeme a navzájem se za ni omlouváme, ale každý ji vidíme trochu jinak, stále zatěžovat budoucnost, jak na německé, tak na české straně.
Nehledě na to, že ona národnostní skupina „Volksgruppe“ sudetských Němců, kterou SL zastupuje, je sedmdesát let po válce dosti nejasně vymezená. I kdyby stále zahrnovala tři miliony obyvatel, kteří se dosud neintegrovali a nerozplynuli v celoněmecké populaci, pak je to stále jen malá část z osmdesáti pěti milionů obyvatel Německa, která není reprezentativní pro německou společnost a většinové postoje jejích obyvatel. A právě o ty by se měli zajímat obyvatelé České republiky a představitelé jejich státu.
Tolik můj názor, který samozřejmě může být pochybený, neinformovaný, založený na chybných premisách (tj. na studiu literatury, která může být špatně zvolená). Rád se nechám přesvědčit, že se mýlím.
x x x
DODATEK 1.8.2018: I když se v textu letmo zmiňuji o zastaralosti a dnes už faktické neplatnosti dvacetibodového programu sudetských Němců z roku 1961, program je často výstražně citován jako dosud platný dokument. Taková tvrzení však přehlížejí fakt, že landsmanšaft v únoru 2015 přijal nové Základní prohlášení, jehož čtvrtá část formulující úkoly SL sice i nadále nesouhlasí s Benešovými dekrety, ale s dvacetibodovým prohlášením už nemá téměř nic společného.
V zájmu informační plurality připojuji odkazy na texty Václava Vlka st. zveřejněné po Bělobrádkově návštěvě v Augsburgu „Bělobrádkův risk“, díl 1 a díl 2, které převzal na svůj web také Václav Klaus. O změně stanov SL se zde sice hovoří, o novém základním prohlášení bohužel nikoli.
x x x
Celý text kapitoly TL:DR o sudetských Němcích k přečtení zde.
