Článek
Po několika letech, kdy naše stověžatá matička byla ušetřena déletrvajících sněhových nadílek, dorazil do Prahy sníh provázený mrazem. A s ním se znovu rozhořely debaty o tzv. chodníkovém zákonu. Říkalo se mu také Kuberův zákon, neboť ho navrhl a prosazoval dlouholetý starosta Teplic a senátor za ODS Jaroslav Kubera.
Připomeňme, že je tomu sedm let, co parlament přijal senátní návrh novely zákona 13/1997 o pozemních komunikacích, podle něhož za úklid chodníků od sněhu výhradně odpovídá vlastník, tj. stát – přesněji řečeno obec, v jejímž pozemkovém vlastnictví se chodníky nalézají.
Když se novela přijímala, na blogu Aktuálně.cz jsem ji dvakrát komentoval (zde a tady). V druhém blogu jsem si musel symbolicky posypat popel na hlavu, neboť jsem při své kritice novely nevzal dostatečně v úvahu legitimní důvod, proč se zákon měnil.
Chodníková novela zrušila čtvrtý odstavec § 27, který zněl: „vlastník nemovitosti, která v zastavěném území obce hraničí se silnicí nebo s místní komunikací, odpovídá za škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti na přilehlém chodníku, která vznikla znečištěním, náledím nebo sněhem, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit.“
Tohle znění zákona představovalo jisté potenciální riziko pro soukromé majitele nemovitostí. Otevíralo totiž prostor sudičům, kteří svou vlastní neopatrnost, při níž se na chodníku zranili, chtěli házet na bedra někoho jiného, majitele přilehlé nemovitosti. Že tenhle problém sudičů stále trvá, svědčí nález Ústavního soudu I. ÚS 2315/15 z roku 2015 zabývající se odpovědností chodců a definicí „závady ve schůdnosti chodníku“.
Namísto toho, aby se i nadále zachovala povinnost vlastníků nemovitosti odstraňovat „závadu ve schůdnosti na přilehlém chodníku, která vznikla znečištěním, náledím nebo sněhem“ a aby se jim při tom zajistila obrana proti žalobám neopatrných chodců, například nějakým ustanovením ukládajícím chodcům povinnost v přeneseném smyslu „přizpůsobovat rychlost stavu vozidla a stavu vozovky,“ zvolilo se paušální řešení, které až příliš spoléhá na schopnosti obcí sněhové kalamity zvládnout.
Jsou lidé, kterým to nedá. I když to není jejich zákonná povinnost, tak si zametou nejen výjezd z garáže, ale i blízký chodník. Jenomže mnohem více je těch, kteří si řeknou: ať se obec/stát postará. A tak se i letos zřejmě budu brodit ve sněhové břečce, která když zledovatí, nezbyde než pochodovat silnicí.
Kde se stala chyba? Podle mého názoru příčina spočívá v pokřiveném vztahu mezi státem a občanem, mezi obcí a jejími členy, mezi veřejným a soukromým. Jednou z největších škod, kterou v této společnosti způsobilo čtyřicet let existence totalitního politického systému, byla destrukce přirozeného vztahu mezi občanem a státem.
Takzvaný lidovědemokratický/reálsocialistický/komunistický stát (vhodnou nálepku nechť si zvolí každý sám) se sice stavěl do pozice obhájce zájmů obecného lidu, ve své praxi ho však šikanoval a utlačoval. Totalitní stát omezoval svobodu jednotlivce nad rámec nezbytné občanské disciplíny ve jménu strnulých ideologických dogmat, místo aby vstupoval s občanem do férového vztahu společenské smlouvy, v níž stát slouží občanům, a občan respektuje jeho potřeby, protože ať se mu chce nebo nechce, jest ze své podstaty tvorem společenským, a stát ke své existenci potřebuje.
Důsledkem této deformace, která dodnes ve společnosti přetrvává, je hypertrofované chápání individuálních práv na úkor veřejného zájmu a zanedbávání péče o veřejný prostor. Mnozí lidé nechápou, proč by se o pozemek, který je majetkem obce, měl v zimě postarat ten, kterému nepatří, tj. majitel přilehlé nemovitosti. Nechápou, že vlastnictví nejen opravňuje, ale také zavazuje.
Není bez zajímavosti, že Listina základních práv a svobod bývá používána jak k obhajobě názoru, že úklid chodníků má zajišťovat výhradně stát či obec, tak i jako argument pro odpovědnost soukromníků za veřejný prostor - viz nález Ústavního soudu Pl. ÚS 21/02. Mám na mysli Článek 11, odstavec 3 Listiny, který říká: „Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.“
V řadě zemí je zcela běžné, že se vlastníkům domů ukládá povinnost starat se v zimě o chodník před jejich nemovitostí. Někde je to stanoveno celostátním zákonem (viz paragraf 93 o sousedících povinnostech rakouského zákona o silničním provozu – Strassenverkehrsordnung), jinde vyhláškami měst a obcí (zde příklady z Vídně, z Mnichova, ze Švýcarska, z Paříže).
Ve Velké Británii sice taková povinnost formálně neexistuje, ale platí tu „Occupiers' Liability Act 1957“, zákon, který stanovuje odpovědnost za bezpečnost návštěvníků nemovitosti. Kromě toho se zde předpokládá, že vlastníci domů uklidí sníh na chodníku jako svoji občanskou povinnost. Osobní zkušenost mám z pobytu ve Finsku, kde odklízení sněhu v zimě není jednorázovou, ale trvalou sezónní činností, a kde mají soukromníci povinnost na přilehlých chodnících sníh odklízet, přestože jsou zdejší obce na sníh mnhem lépe vybaveny a připraveny, než u nás.
Zřejmě neexistuje jediné a dokonalé řešení odklízení sněhu z veřejných prostranství, mezi něž patří i obecní chodníky. Také proto se ta věc v zahraničí řeší případ od případu, většinou místními vyhláškami.
Filosofa a historika Isaiah Berlina jen těžko může někdo obviňovat z toho, že je nepřítelem svobody. Jedním z témat, kterými se zabýval, byla pluralita hodnot, která objektivně existuje v lidské společnosti. Byl si vědom toho, že hodnoty, které jsou lidským výtvorem, nemusejí být navzájem kompatibilní. Varoval před tím, že primitivní sledování jediné hodnoty může rozvrátit hodnoty ostatní.
Možná, že tohle filosofování na konec textu o banální záležitosti - uklízení sněhu a ledu na chodnících - je trochu nadnesené. Jenomže právě případ neuklizených chodníků může být příležitostí se zamyslet nad tím, zda dogmatické pojetí vlastnických práv, zda bezbřehý individualismus, který na piedestal postavil absolutní svobodu bez hranic a bez odpovědnosti vůči svému okolí, je právě to, co naše společnost teď potřebuje.
