Článek
V případu Turek máme už konečně jasno. Na tiskové konferenci po pondělním zasedání vlády se novináři dozvěděli, že Filip Turek bude jmenován vládním zmocněncem pro klimatickou politiku a Green Deal. Což znamená, že Turek se ministrem nestane, protože Petr Pavel ho odmítl jmenovat, jak to prezident oznámil a zdůvodnil premiérovi Babišovi v dopise ze čtvrtka 8. ledna.
Turkova podrážděná reakce na prezidentův dopis - požadavek omluvy od Petra Pavla a žaloba na prezidenta? na stát? kvůli ochraně osobnosti, zřejmě brzy vyšumí v médiích do ztracena.
Což asi nebude případ Turkova vystupování při návštěvě ministra zahraničí Petra Macinky v Kyjevě. Turek byl členem delegace jako místopředseda zahraničního výboru a výboru pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny. Delegaci na palubě vládního speciálu doprovázela početná skupina novinářů, z nichž jeden - Radek Bartoníček - vyzpovídal Filipa Turka před čerstvě vybombardovaným panelákem v Kyjevě a dočkal se zajímavých odpovědí.
Na otázku, jak by formuloval svůj postoj k podpoře Ukrajiny, Turek odpověděl, že samozřejmě je to velká tragédie, že k tomu však vedla „špatná zahraniční politika“ supervelmocí a dodal „tak jedním z těch argumentů je samozřejmě nějaké rozšiřování NATO (…) samozřejmě ten konflikt má mnoho důvodů, jsou tu samozřejmě nějaké etnické důvody. Takže to, co vedlo k té válce, to tady asi si nebudeme dělat hodinu dějepisu. Já si myslím, že dneska už to všichni vědí a už se to dneska smí říkat.“
Téměř přes kopírák zopakoval Turkův názor v pondělí 12. ledna v rozhlase Jan Zahradil, expert Motoristů pro otázky zahraniční politiky, když s Turkem shodně prohlásil „…že ač se o tom doposud jaksi nesmělo mluvit, teď už si to řekněme nahlas: Jedním z důvodů ruského vpádu na Ukrajinu byla snaha zabránit členství Ukrajiny v NATO. To se Rusku, ať už se nám to líbí, nebo ne, povedlo.“
Stačí si přečíst Putinův projev zdůvodňující „speciální vojenskou operaci“ a budeme překvapeni, s jakou snadností dnešní politici přebírají Putinovy argumenty, kterými zdůvodnil ozbrojený útok proti svému sousedovi. Někdy si myslím, že ta snadnost pochází možná z indoktrinace let minulých, v nichž nám média a propaganda po čtyřicet let představovala NATO jako útočníka, přestože Severoatlantická aliance vznikla jako obranná organizace, jako smlouva o kolektivní obraně svobody a demokracie.
Právě v těchto dnech uplynulo 1418 dní od ruského útoku, čímž Putinova válka překonává délku trvání Velké vlastenecké války v letech 1941-45. Nedávno jsem se vrátil ke svému prvnímu Ukrajinskému přemítání, které jsem o ruské agresi sepsal den po útoku. A také k popisu událostí, které ruské agresi předcházely. Ať už to byla dlouholetá propaganda vykreslující Ukrajinu jako zemi ovládanou nacisty, Putinovo zpochybňování legitimity ukrajinského národa a státu, nebo ruské ultimátum, žádající návrat aliance NATO ke stavu v roce 1997.
Záměr ovládnout Ukrajinu tady byl už dříve. NATO byla jen záminka. Jak to těsně před invazí popsal Tomáš Glanc: „Biden zpackal odsun z Afghánistánu (…) v EU panuje nejednota, Británie není už ani členem unie, Německo má vládu plnou vnitřních rozporů a protichůdných zájmů. Jediná dokola opakovaná reálná hrozba ze strany euroatlantických antagonistů jsou sankce, jimž se Rusko už dávno vysmívá, ačkoliv se proti nim pochopitelně výrazně ohrazuje.(…) Proč by měl Putin otálet?“ Jak se ukázalo, otálel už jen dva dny a dočkal se překvapení, že ona slabá rozhádaná Evropa se sjednotila a NATO se nevzdálilo, naopak vstupem Finska a Švédska do aliance se přiblížilo ruským hranicím.
Přestože jednota Evropy v postojích k Ukrajině dnes není ničím, čím by se mohla chlubit, máme tady koalici ochotných, na jejíž nedávné pařížské schůzce 6. ledna byl přítomen také premiér Babiš. Britský profesor Samuel Green setkání komentoval: „Na první pohled se tu nedohodlo nic nového“ Všech pět bodů bezpečnostních záruk tady bylo už dříve. Jenomže to bylo poprvé od zvolení Trumpa, kdy Evropa převzala iniciativu do vlastních rukou. Byl to její jednací stůl, ke kterému pozvala Američany, a ne naopak.
Na druhé straně jednání o konci války na Ukrajině je stále na mrtvém bodě. Samuel Green to vysvětluje dvěma překážkami, které brání tomu, aby přinutily Moskvu brát jednání o Trumpově mírovém plánu vážně.
První překážkou je povaha ruských cílů, o nichž se Američané mylně domnívají, že jde hlavně o dobyté území. Když se prý najde správné teritoriální řešení, Rusko se s tím spokojí a bude klid. Evropané však vědí, že mnohem důležitější jsou bezpečnostní záruky, které by po uzavření příměří měly takový odstrašující účinek, jenž by Rusko odradil od další agrese. Tady byla příčina vzájemných mrzutostí, které se postupně začínají odstraňovat.
Druhou překážkou je neschopnost Evropy zajistit odstrašení Ruska bez americké účasti, zvláště když si evropští lídři dnes uvědomují jalovost Trumpových záruk. A tak jedinou alternativou pro Evropu je podle Sama Greena „dikobrazí Ukrajina“, vyzbrojená do takové míry, aby jakákoli agrese byla pro Rusko neúnosně nákladná. Autonomní evropská bezpečnostní záruka pro Ukrajinu bez Ameriky je zatím jen teorií.
Mezitím Moskva zesiluje tlak na Ukrajinu i za cenu čerpání zásob strategických zbraní. Její balistické střely, proti nimž se těžko hledá obrana, v posledních dnech znovu zasáhly energetickou a kritickou infrastrukturu včetně výrobních objektů. Balistická střela Orešnik s multihlavicemi - nasazená teprve podruhé od začátku ukrajinské války - zasáhla ve čtvrtek 8. ledna průmyslové objekty ve Lvově, necelou stovku kilometrů od polských hranic. Elektřina a voda jsou k mání jen někde a občas. Ruská propaganda pracuje na plné obrátky.
V prvním Ukrajinském přemítání z 23. února 2022 jsem napsal: „Nedělám si iluze, hrubá síla asi nakonec zvítězí a Putin některé své cíle prosadí. Jak? A za jakou cenu?“
V přemítání č. 3 z května 2022 jsem položil otázku, zda Ukrajina najde svého maršála Mannerheima.
V přemítání č. 4 jsem přiznal Putinovi částečné vítězství, když se mu válkou podařilo ztížit nadějnou cestu Ukrajiny k demokracii, neboť válka demokracii příliš nepřeje.
V přemítání č. 5 jsem vyslovil obavu, zda „neústupní ve štábu prezidenta Zelenského nevzbuzují u svého národa naděje, které nebudou moci splnit“ a zároveň ocenil realistický pohled vojáka Petra Pavla, který v Mnichově - k nevůli přítomného ministra Kuleby - připustil možnost, „kdy osvobození určitých částí ukrajinského území bude znamenat víc ztrát na životech, než společnost dokáže unést.“
V přemítání č.6 jsem se pokoušel vcítit do logiky ukrajinského jazykového zákona, který „se mi nelíbí, ale nemělo by se o něm mlčet“, protože neodpovídá evropským standardům.
V přemítání č. 7 ze srpna 2023, kdy se Ukrajina pokoušela o protifenzivu, jsem vyslovil svoji domněnku, že „o výsledku této války nerozhodnou kilometry dobytých území, ale situace v týlu bojujících stran. Vítězství získá ta strana, která prokáže větší odhodlání, výdrž a vnitřní jednotu společnosti a ochotu svých obyvatel obětovat se za společný cíl. Jak dlouho vydrží toto odhodlání Ukrajincům, a zda a jak brzy se začne drolit struktura ruského Putinova režimu, to dnes nikdo neví (…) myslím si však, že k nějakému rozhodnutí nedojde, pokud se nezmění vnitřní mocenské poměry jak na ruské, tak na ukrajinské straně.“
V přemítání č. 8 jsem tuto tezi zopakoval s nadějí, „že snad jednou konečně přijde okamžik, kdy se zřítí potěmkinovská fasáda suverénního Putinova vystupování vyfutrovaného vymýváním mozků a mediální propagandou. Před 34 lety to u nás také vypadalo, že je tu všechno na věky, a pak se domeček z karet sesypal.“
Dnes vidím, že to nebude hned tak brzy, a pokud ano, tak nikoli díky nějakému vítězství Ukrajiny, ale procesem vnitřního rozkladu válkou oslabeného impéria. A trochu se bojím, zda vnitřní jednota a odhodlání ukrajinské společnosti vydrží a přečkají tuto krutou zimu i zklamání, které jim možná způsobí jejich američtí a evropští spojenci.
