Článek
Proč koncesionářský? Když před více než sto lety začal v Československu vysílat rozhlas, podle tehdejšího zákonu o telegrafech provozovat „radiotelefonii“, a to jak její vysílací, tak přijímací stránku, bylo výhradním, výsostným právem státu. Stát toto právo mohl převést na soukromníka koncesí, jejíž podmínky pro majitele rozhlasových přijímačů - „koncesionáře“ stanovila ministerská vyhláška.
Za koncesi majitel přijímače platil. Zpočátku částečně poštám a telegrafům, částečně Radiojournalu, který připravoval program. V roce 1925 do soukromé firmy Radiojournal vstoupil většinově stát, v roce 1926 se poplatek sjednotil, stát ho vybíral přes poštu a platil z něj program i vysílače.
V průběhu let poplatek ztratil svůj „koncesionářský“ charakter (koncese = správní rozhodnutí, jehož obsahem bývá přivolení k nějaké činnosti), adjektivum koncesionářský mu v lidovém používání zůstalo do dnešních dnů.
x x x
Před rokem 1989 povinnost poplatku definoval § 7 odst.1 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích: (1) K užívání rozhlasových a televizních přijímačů není třeba povolení. Vlastníci, popřípadě uživatelé jsou však povinni ohlásit tyto přijímače k evidenci u organizací spojů … a platit stanovené poplatky.
Detaily a způsob jejich výběru určovaly ministerské vyhlášky Rozhlasový a televizní řád. Předpis z roku 1975 zmiňuje „stanovený poplatek,“ jeho novela z roku 1984 již uvádí „sazbu za používání přijímače.“
Po měnové reformě v roce 1953 se platil rozhlasový poplatek 5 Kčs měsíčně. Televizní poplatek byl zaveden později, od ledna 1955 – 15 Kčs měsíčně. Téměř celých čtyřicet let, od roku 1953 do roku 1991 se poplatky zvýšily jen jednou, v roce 1969: rozhlas – 10 Kčs, televize – 25 Kč. Poplatky vybírala i nadále pošta, která po odečtení svých nákladů je v rámci státního rozpočtu převáděla do rozpočtové kapitoly Československého rozhlasu a Československé televize.
x x x
V 60. letech díky masovému rozšíření televize a relativně vysokému televiznímu poplatku (1% průměrné mzdy) udělaly z Československé televize, vysílající jen odpoledne a večer jeden černobílý program, příspěvkovou organizaci, která si nejen vystačila s příjmy z poplatku, ale dokonce občas odváděla přebytky do státního rozpočtu. To se změnilo na přelomu 60. a 70. let. Nezbytné investice do nových staveb, do II. programu a do nových barevných technologií z ní udělaly organizaci rozpočtovou. Dalších dvacet let stát dotoval investice a provoz ČSRo a ČST ze státního rozpočtu.
Vše se změnilo od ledna 1992. V rámci nového federálního uspořádání vznikly samostatné organizace Českého rozhlasu a České televize. Poplatky se staly příjmem nikoli státního rozpočtu, ale přímo těchto organizací. Jen provoz federální Československé televize, do doby než koncem roku 1992 zanikla, platil i nadále státní rozpočet.
V lednu 1992 tak vznikla v Československu první nezávislá média veřejné služby, nezávislá i v tom ohledu, že od svého vzniku do dnešního dne se obešla bez státních dotací (odmyslíme-li si dočasnou dotaci na vzdělávací pořady ČT od Ministerstva školství a státní příspěvky pro zahraniční vysílání ČRo). Žádné jiné zemi bývalého postsovětského východního bloku se to nepovedlo.
x x x
Cenným příspěvkem k této nezávislé existenci Českého rozhlasu a České televize se stalo v roce 1991 rozhodnutí vlády, která vyhláškou ministra spojů 100/1991 zdvojnásobila výši rozhlasového i televizního poplatku z 5 na 10 Kčs a z 25 Kčs na 50 Kč. Připomeňme si - stalo se to v prvním roce ekonomické reformy prosazující liberalizaci cen, kdy jsme během měsíce zchudli nejméně o třicet procent (ceny potravin) a utáhli si bez reptání opasky, protože jsme věřili, že se nám to do budoucna vyplatí.
Zakládací zákony o Českém rozhlasu a České televizi přijímané ve spěchu v roce 1991 se o financování těchto institucí zmiňují jen stručně: „Finančními zdroji (…) jsou zejména: televizní poplatky vybírané podle zvláštního právního předpisu…“ Jenomže zvláštní předpis, který by odpovídal nové realitě, tu chyběl.
A tak v prosinci 1994 vznikl Zákon o rozhlasových a televizních poplatcích 252/1994, který stanovil - v duchu dosavadní tradice - že „rozhlasový/televizní poplatek se platí ze zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci rozhlasového/televizního vysílání bez ohledu na způsob příjmu.“
Platilo se za domácnost, lidé měli povinnost přijímač přihlásit na místní poště. Ta vedla evidenci poplatníků a poplatky vybírala. Po odečtení odměny za vedení evidence přijímačů a vybírání poplatků pošta peníze posílala „provozovatelům ze zákona“, tedy Českému rozhlasu a České televizi.
Výše poplatku stanovená v novém zákonu zůstala u televize stejná - 50 korun, rozhlas si však vydobyl zvýšení z dvaceti na 25 korun. Přestože v té době byla u moci pravicová koalice vedená Václavem Klausem, vyslyšela žádost médií veřejné služby v době, kdy rostly ceny, platy i životní úroveň, a zákonem 13/1997 zvýšila od 1. července 1997 rozhlasový a televizní poplatek - u rozhlasu na 37 Kč (také na základě dohody s komerčními stanicemi, že Český rozhlas se ještě více omezí při vysílání celostátních reklam) a u televize na 75 Kč.
Nastalo devět let stagnace, v nichž se inflace a růst cen nezastavily, ale snahy o zvýšení poplatků narážely na dvě překážky. Jednou z nich byla opoziční smlouva blokující růst nákladů „na státní administrativu v ústředních orgánech a jimi řízených úřadech“ aplikovaná na Český rozhlas a Českou televizi. Tou druhou byl Vladimír Železný, který v pořadech „Volejte řediteli“ neustále naříkal, že televize Nova prý „jen těžko přežije,“ když se České televizi neodebere reklama a poplatek se zvýší.
Když už se zdálo, že vláda Vladimíra Špidly zvýšení poplatků protlačí, přišel malér, který si Česká televize způsobila vysíláním pořadu Fakta. O tom však až v dalším pokračování
