Článek
Demokraté v Česku nemají koho volit. Tedy alespoň ti levicoví. Zatímco autoritativní levici - voliče preferující silný stát a uzavřenější společnost - reprezentují podle analýzy agentury NMS do značné míry hnutí ANO, Stačilo! a SPD, liberální či demokratická levice v Česku relevantní zastoupení nemá. Na tuto stranu politického spektra se přitom podle NMS zařadilo až 68 % voličů, z toho 48 % k autoritativní a 20 % k liberální levici.
Stranická levice je v křeči
Proč část voličů levice tíhne k levicovým autoritářům? Jedním z důvodů může být i fakt, že v této části politického spektra zkrátka chybí demokratická strana. Dříve tuto roli tradičně zastávali zejména sociální demokraté (ČSSD). Ti se ale zprofanovali vládní spoluprací s ANO, po volbách v roce 2021 vypadli ze Sněmovny a od té doby jejich voličská podpora dosahuje jednotek procent. Nedávno ukončené koaliční námluvy se Stačilo! navíc naznačují, že sociální demokraté jen pár měsíců před volbami stále hledají svou politickou identitu.
Za reprezentanta demokratické levice se mohli v posledních letech částečně považovat také Piráti, respektive jejich levicové křídlo. Po vládním fiasku a volbě Zdeňka Hřiba předsedou strany tato představa ale definitivně padla. Hřib totiž otevřeně prohlásil, že chce stranu „vycentrovat“, tedy přivést do liberálního středu. To společně s jeho dalšími kroky nakonec vedlo k odchodu klíčových jmen levicového křídla, například bývalé místopředsedkyně strany Janky Michailidu.
Další strany demokratické levice, jako jsou (částečně) Zelení, Levice, Budoucnost nebo Idealisté, zdá se, nemají takovou sílu, aby vzniklé politické vakuum samy vyplnily.
Je čas na „velkou koalici”?
Poté, co se sociální demokracie zbavila zátěže v podobě vyjednávání se Stačilo!, se možná demokratickým stranám otevírají nové možnosti. Nabízí se například vznik širší koalice na půdorysu menších levicových stran. Socdem, Zelení, Budoucnost a Idealisté už přitom v minulosti vytvořili společnou kandidátku s názvem Solidarita v pražských komunálních volbách na podzim 2022, pod vedením bývalé ombudsmanky Anny Šabatové.
Ačkoliv Solidarita tehdy získala pouhá dvě procenta hlasů, politické klima se od té doby výrazně proměnilo a je možná na čase projekt oprášit. Nástup hegemonie národního konzervatismu, na který nedávno upozornil třeba Pavel Barša, by mohl zklamané voliče demokratické levice k volbě podobné koalice zmobilizovat. Inspirací by pro ni ostatně mohl být vznik „Nové lidové fronty“ ve Francii, které se podařilo vyhrát parlamentní volby se silným socialistickým programem, který kombinoval socioekonomické a „kulturní“ otázky včetně návrhu na zastropování cen potravin a energií, progresivního zdanění nebo třeba zahrnutí statusu „klimatického uprchlíka“ do migrační legislativy. Koalici se nakonec podařilo zachránit demokratické hodnoty právě tím, že neštěpila hlasy proti krajní pravici, ačkoliv se je čeští komentátoři snažili vykreslit jako extremisty.
Lze v českém postkomunistickém kontextu očekávat podobné výsledky? Pravděpodobně ne. Kvůli negativní zkušenosti s minulým režimem totiž trpíme vůči levicovým projektům předsudky. Přijetí „francouzské“ strategie by se ale mohlo stát solidním základem obnovy stranické demokratické levice. Nový samostatný subjekt, který by nabral dostatečnou sílu, jako například Motoristé na pravici, totiž v dohledné době pravděpodobně nevznikne. Loni sice naději vzbudil projekt Progresivní Česko, ale jeho potenciál vyšuměl stejně rychle jako se vynořil. Autoři sice deklarovali, že chtějí vytvořit alternativu vůči vládě i opozici - při bližší analýze ale vyšlo na povrch, že se jedná spíše o středový projekt pro městské elity, navíc bez jasného akčního plánu.
Zachrání situaci neparlamentní levicová uskupení?
Vývoj na poli neparlamentní demokratické levice naštěstí vypadá nadějněji. Probouzí se třeba odborové organizování, a to i v odvětvích, jako jsou sociální služby (ALICE), IT (odbory ICT) či neziskový sektor, které nemají silnou odborářskou historii. Zajímavá je také nově vzniklá Iniciativa nájemníků a nájemnic, která zároveň usiluje o systémové legislativní změny na poli bydlení. Nejen tyto odbory mohou sloužit jako tolik potřebná platforma propojující propadající se vzdělanou střední třídu s tradiční třídou pracujících.
Za zmínku stojí i posilování družstevnictví, které má v Česku (a na Slovensku) poměrně silnou tradici. Mezi inspirativní projekty z poslední doby můžeme zařadit například síť družstevně vlastněných nemovitostí pro komunitní bydlení (Projekt Sdílené domy) nebo družstevnictví v energetice nebo v rámci místních solidárních ekonomik.
Impuls musí přijít zdola
Je zjevné, že budoucnost české levice nevede skrz tolerování či aktivní podporu neoliberálních politik, ani přes konzervativně nacionální program za podpory oligarchů a konspirátorů. Demokratická levice se musí zaměřit na obhajobu práv obyčejných lidí. Prioritou by se měla stát mobilizace voličů a budování silných občanských organizací zdola. To nakonec ukázal i úspěch Nové lidové fronty, který do značné míry závisel na mobilizaci odborových svazů, občanských organizací a grassroots sociálních hnutí.
Jak upozorňují Jakub Ort a Josef Patočka, učit se česká demokratická levice může nejen na Západě, ale i u kulturně a geograficky bližších zemí jako je Polsko či Chorvatsko. I zde revitalizace levice přichází zdola. Ort a Patočka správně uzavírají, že oživení demokratické levice v Česku nakonec nezávisí na volebních (ne)úspěších politických stran, ale na tom, do jaké míry dokáží budovat celý levicový ekosystém zahrnující silné odbory, družstva, spolky a další instituce kolektivní moci, skrze které mohou lidé společně hájit své zájmy. Ty dokážou dodat stranickým levicovým subjektům stabilitu a sílu čelit neoliberálním politikám i nástupu konzervativně nacionálních a krajně pravicových sil.
Tomu, co a proč v současnosti chybí české (demokratické) levici, se věnovali také šéfredaktor deníku Alarm Jan Bělíček a Veronika Dvorská z platformy Re-set v podcastu Demo(z)krat. Celý díl si můžete poslechnout zde.
