Článek
To, že se kumulace funkcí ve zdejších politických vodách etablovala, potvrzují i blížící se krajské volby. Do krajských zastupitelstev kandiduje hned polovina poslanců, včetně stínového premiéra Karla Havlíčka, čtyř současných místopředsedů dolní komory či několika europoslanců. Například za SPD kandiduje de facto celý poslanecký klub, včetně jeho šéfa, Radima Fialy.
Kumulace funkcí se ale týká i komunální politiky. V roce 2018 kandidovalo do místních zastupitelstev hned 127 poslanců. Celkem působí v regionální politice téměř dvě třetiny poslanců a senátorů.
Extrémním příkladem kumulace funkcí může být i nový hejtman Moravskoslezského kraje Josef Bělica z ANO. Ten kromě pozice hejtmana velkého kraje vykonává i funkci poslance, primátora statutárního města Havířova, je členem několika sněmovních a krajských výborů a vykonává i stranické funkce v hnutí ANO.
Jak to mají v Evropě?
Kumulace funkcí se netýká jen Česka. Podobný trend se odehrává i na Slovensku a dříve byl také problémem například v Belgii či Francii. Zatímco obě poslední zmiňované země přijaly různá legislativní řešení této otázky, v Česku praxe kumulace funkcí spíše roste. Zajímavým úkazem je ale sousední Německo, kde ke kumulaci funkcí de facto nedochází, a to zejména díky politické kultuře politických stran, které si tento trend samy vnitřně regulují.
Jsou i pozitivní dopady?
Ačkoliv podle politologa Lukáše Hájka může vést kumulace funkcí také k pozitivním dopadům, ať už v podobě lepšího propojení lokální a národní politiky nebo díky větším zkušenostem politiků a stabilitě pozic vedoucím k vyšší profesionalizaci politiky, negativní dopady převažují.
Obecně můžeme rozlišit čtyři možné negativní dopady - ekonomické, politické, dopady na důvěru občanů a vliv na nízkou rozmanitost zástupců*kyň ve veřejných institucích.
Negativní dopady
Jak ukazuje příklad ministra Mikuláše Beka, kumulace funkcí stojí státní rozpočet nemalé peníze. Kromě toho, že dochází ke kumulaci platů, do statisíců mohou jít i náklady na různé náhrady politiků*ček za funkce, které často nezvládají plnit.
Dalším rozměrem je to, že takoví politici*čky zkrátka nejsou schopni řádně vykonávat povinnosti vyplývající z daných funkcí. Podle protikorupčního experta Davida Ondráčka není možné dělat dobře několik takových veřejných funkcí najednou. Jak demonstruje příklad Mikuláše Beka, politici, kteří kumulují funkce, nestíhají všechna důležitá hlasování, nejsou přítomni na jednáních a podobně.
Systematický nárůst kumulace funkcí může v občanech (po právu) vyvolávat pocit, že politikům „jde stejně jen o koryta“. To se nakonec projevuje i na velmi nízké důvěře Čechů*šek v politické instituce. Podle průzkumu Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) věří v Česku politickým stranám pouze 14% obyvatel, vládě a parlamentu pak věří jen 18,5, resp. 20 % občanů. Což je (místy hluboce) pod průměrem Evropské unie.
Posledním ze zásadních dopadů je omezování množství dostupných veřejných pozic, ve kterých by se mohli střídat různí političtí zástupci*kyně. Nadměrná kumulace funkcí totiž brání příchodu „nové krve“, která by přinášela nové postupy, témata, perspektivy či hodnoty do veřejných institucí. To může mít zásadní negativní dopad zejména v době klíčových politických a společenských transformací, které se dnes odehrávají, ať už se jedná o tu zelenou či digitální.
Známe řešení?
Je otázka, jak velkou míru formality při regulování kumulace funkcí zvolit. Nedílnou součástí potřebné změny je určitě změna politické kultury. Strany samotné by měly budovat dostatečně širokou politickou základnu a vlastní odborníky*ice, aby nemuselo ke kumulaci docházet. Podobné situace by rovněž měly samy hlídat. Je ovšem otázka, jestli je to v českém kontextu dostačující, respektive možné.
Druhou cestou je právní regulace tak, jak proběhla například ve Francii, kde došlo k zákazu souběžného výkonu práce poslance a fungování v komunální politice. Ústava a další zákony regulují celou řadu neslučitelností, např. neslučitelnost práce poslance a senátora.
Posledním z pokusů o dílčí právní regulaci kumulace funkcí byla snaha Sněmovny zavést tzv. klouzavý mandát pro ministry, tedy možnost členů vlády předat dočasně poslanecký mandát náhradníkům. Tento návrh ale smetl ze stolu Senát v roce 2021. V červenci tohoto roku vláda potvrdila, že nový návrh připravuje ministr pro legislativu.
Je také otázka jak pojmout samotnou regulaci, jestli přímo zakázat jakoukoliv kumulaci funkcí, nebo například rozlišovat mezi kumulací funkcí poslance/senátora a funkcemi starostů/hejtmanů vs. zastupitelů. Funkce zastupitelů je přece jen méně náročná a může vést k výše zmíněným pozitivním dopadům v podobě propojení lokálního a národního.
Možná nejzajímavější cestou může být nakonec tzv. belgický model, který vymezuje politolog Lukáš Hájek jako jakousi střední cestu mezi přímou regulací zákonem a změnou politické kultury. Ta staví na regulaci střetu zájmů a politikům*čkám brání v tom, aby pobírali více platů zároveň. To podle Hájka vytváří určitou samoregulaci, kdy politici*čky, kterým jde jen o větší výhody, další funkce opustí. Podobný návrh prošel v roce 2019, kdy došlo ke snížení odměny za druhou politickou funkci na „pouhých“ 40 procent odměny z druhé vykonávané funkce. Jak se ale ukazuje, tato částečná redukce kumulaci neomezila.
Vypadá to, že vzhledem k chování současných poslanců*kyň v rámci krajských voleb nebude téma kumulace funkcí v centru zájmu. S přihlédnutím ke všem zmíněným negativním dopadům by však být měla.
