Článek
80 let. Přesně tak dlouho se evropským státům dařilo udržet mír v Evropě. Po konci druhé světové války se vůbec poprvé v historii podařilo najít společnou řeč v rámci ekonomické a diplomatické spolupráce. Mimo jiné i proto, že nad Evropou držely ochrannou ruku Spojené státy americké. To už ale dnes přestává platit. USA procházejí hlubokou vnitropolitickou proměnou. Do popředí se dostávají politici, kteří už nevidí Evropu jako klíčového spojence, ale jako konkurenta. Jak tyto změny promění podobu Severoatlantické aliance? A uvědomuje si Evropa, že ztrácí existenční jistoty i svého nejvlivnějšího spojence?
Sbohem NATO, vítej, Rusko!
S Donaldem Trumpem zpět v Bílém domě je čím dál zjevnější, že USA už pro Evropu nepředstavují bezpodmínečného spojence. Trumpovi lidé kritizují Evropany za nedodržování svých závazků ohledně výdajů na obranu a dávají najevo, že partnerství s druhou největší ekonomikou světa považují za nevýhodné. Neshody navíc umocňuje překvapivě vstřícný postoj Trumpova nejbližšího okolí vůči Putinovu režimu, který je vnímán jako příležitostný partner. Nelze se tedy divit, že se strategická logika amerického přístupu k NATO obrací naruby. Aliance, která vznikla jako štít proti rozpínavosti Sovětského svazu, se tak může ocitnout v paradoxní situaci, kdy je jeden z jejích zakládajících členů ochoten tolerovat, nebo dokonce politicky využívat hrozbu, proti níž měla organizace původně stát.
Pro evropské lídry je to tvrdé probuzení. Ukazuje se, že je dosavadní pasivita v otázkách obrany může vyjít draho – a že by měli urychleně investovat do vlastních obranných kapacit. V mnoha oblastech je totiž evropský zbrojní průmysl o dekády pozadu za tím americkým – a to se týká nejen výzbroje, ale i softwaru, komunikačních systémů nebo šifrovaných sítí. Navíc v krajním případě hrozí, že by USA mohly Evropě odepřít klíčové komponenty, nebo dokonce na dálku znefunkčnit software v dodaných zbraních. I proto dnes sledujeme snahy Evropské komise o podporu evropského obranného průmyslu. Roste důraz na nákupy zbraní a technologií od evropských výrobců – nejen kvůli ekonomice, ale hlavně kvůli nezávislosti.
Scénář první: vyvázání USA z řídících struktur
Zdánlivě nejrealističtějším scénářem budoucnosti NATO je dnes částečné stažení Spojených států z předních pozic ve vedení Aliance. Už během svého prvního funkčního období Donald Trump opakovaně zpochybňoval význam americké přítomnosti v Evropě a naznačil, že by USA nemusely automaticky reagovat na útok proti některému z členů NATO – tedy že by byl schopen nedodržet článek 5 Severoatlantické smlouvy. Nyní se americké ministerstvo obrany zabývá návrhem na stažení jednotek z východních hranic NATO a vzdání se pozice vrchního velitele spojeneckých sil v Evropě (SACEUR), která obnáší dohled nad veškerými operacemi v Evropě. Tradičně patřila Američanům a symbolizovala, že Spojené státy berou evropskou bezpečnost vážně.
Podobný posun by sice nutně neznamenal formální odchod USA z NATO, ale jeho důsledky by byly obdobně závažné: Evropa by se ocitla v situaci, kdy sice Spojené státy zůstávají formálním členem Aliance, ale fakticky se přestávají podílet na jejím vedení, řízení, strategickém směřování a garanci bezpečnosti v případě napadení. To by zásadně změnilo dosavadní rovnováhu sil a Aliance by přišla o velkou část svého odstrašujícího potenciálu. Navíc by vyvstala otázka, které z členských zemí by se ujaly odpovědnosti za směřování a operace NATO namísto Spojených států.
Scénář druhý: tlak vůči spojencům
Zcela vyloučit nelze ani situaci, kdy by Amerika situaci eskalovala a rozhodla se vydat cestou jednostranných (i vojenských) kroků bez ohledu vůči spojencům. Spojené státy se pod Trumpovým vedením myšlence kolektivní bezpečnosti, na které je NATO postaveno, ostatně dlouhodobě vzdalují. Důkazem toho jsou výroky prezidenta i jeho nejbližších spolupracovníků, které ilustrují, že současná administrativa preferuje „právo silnějšího,“ - tedy systém, kdy silný stát hájí především vlastní zájmy bez ohledu na mír a životy těch, kdo mu stojí v cestě.
Zářným příkladem tohoto přístupu je třeba vyhrožování viceprezidenta J.D. Vance anexí nebo ekonomickým nátlakem na získání Grónska. Ostrov má zásadní význam pro protivzdušnou obranu Severní Ameriky. USA zde navíc mají klíčovou základnu Pituffik, která získává na důležitosti obzvláště nyní, kdy se oblast za severním polárním kruhem stává přístupnější. Možná právě proto Bílý dům dnes mluví o tom, že by Grónsko mělo být pod kontrolou USA. Trumpova administrativa je přitom ochotna zcela ignorovat fakt, že jde o autonomní území Dánska, tedy členské země NATO. Podobně arogantní jednání by dříve či později mohlo potkat i další členské státy Aliance, čímž by princip vzájemné garance bezpečnosti utrpěl značnou ránu.
Scénář třetí: úplný odchod z NATO
O něco méně extrémní vývoj situace reprezentuje odchod USA ze Severoatlantické aliance způsobem, o němž mluví třeba Elon Musk. Problémem dalšího fungování NATO bez Spojených států by se pak pravděpodobně stala často skloňovaná nedostatečná vybavenost evropských států a Kanady - kapacitně i technologicky. Mnoho evropských armád je hluboce provázáno s americkými zpravodajskými, logistickými i digitálními systémy, bez nichž by nebyly schopny samostatně plánovat a vést rozsáhlejší vojenské operace. Zejména v oblasti satelitního průzkumu, kybernetické obrany nebo raketového systému protivzdušné obrany panuje nadále jednoznačná závislost na USA.
To by ale nemuselo platit napořád. V posledních letech totiž vznikají nové evropské iniciativy, jako je Stálá strukturovaná spolupráce (PESCO), Evropský fond pro obranu nebo rostoucí podpora Evropské obranné agentury. Ačkoliv zatím nejde o plnohodnotnou náhradu NATO, trend je zřejmý: evropské státy začínají chápat, že pokud má být jejich bezpečnost do budoucna zajištěna, nemohou se spoléhat na ochotu jiných zasáhnout – musí se naučit fungovat i bez Ameriky.
Časy se mění, jsme na ně připraveni?
NATO fungovalo desítky let díky důvěře a vzájemnému respektu. Dnes se ale tyto pilíře začínají rozpadat – a s nimi i to, co jsme dřív považovali za jistotu. Je nejvyšší čas, aby si čeští politici napříč spektrem konečně sedli k jednomu stolu a začali vážně řešit, jak bude vypadat naše obrana v bezprostřední budoucnosti. Mír, který v Evropě panuje posledních 80 let, bohužel není běžný stav. A podobně je na tom i naše demokracie. Bez bezpečnosti, spojenců a vlastní obranyschopnosti bychom ji nemuseli udržet. Potřebujeme plán, strategii a odvahu říct si pravdu: že se musíme umět postarat sami o sebe. A že to za nás nikdo jiný neudělá.
Autorka článku: Kristýna Španělová, členka analytického týmu Milionu chvilek
