Bitevníky IL-2 „černá smrt“ nad Protektorátem

Jako nejvýhodnější postup do prostoru tehdejšího Protektorátu se v dubnu 1945 jevil ze Slovenska na Moravu Dyjsko-svratecký úval (Lanžhot- Břeclav – Brno a Lanžhot – Mikulov – Znojmo). Svrateckým úvalem mohla sovětská vojska rozvíjet útok dále ve směru Brno – Prostějov – Olomouc, který měl strategicko-operační význam, neboť se tímto vytvářely výhodné podmínky pro obklíčení nepřátelských vojsk nacházejících se na území západního Slovenska a východní Moravy (vstříc úderu vedeným 4. UF ze severovýchodu ve směru Ostrava – Hranice – Olomouc). Zhruba ve směru Znojmo – Brno – Hranice – Ostrava vedla již v té době hustá síť silnic a železnic vytvářejících sovětské armádě výhodné podmínky pro rychlý pohyb obrněných sil a manévr zálohami podél fronty a pro jejich nepřetržité zásobování. Stejný význam měl tento prostor ovšem i pro obránce, a tak kromě budování polní obrany připravovalo německé velení všechny významnější obce k odporu. Na severu v prostoru Moravské Ostravy se soustředila sovětská 8. letecká armáda (včetně 1. Čs smíšené letecké divize) a na jihu Moravy 5. Letecká armáda (3. a 5. bitevní letecký sbor) posilovaná v závěrečných dnech války ještě některými útvary 17. a 18. letecké armády. Stavka počítala s tím, že právě bitevní letecké sbory pomohou v rozhodující míře v těsné součinnosti pozemním jednotkám (především tankovým či mechanizovaným) v postupu do nitra Protektorátu.

Štáb 5. bitevního leteckého sboru během operací na jaře 1945 hodnotil, že jeho velitelé skupin patří k oporám letectva s velkými zkušenostmi z bojů. Měli vesměs nelétáno od 100 do 300 vzletů. Na druhé straně úspěch skupin hodně závisel od odporu nepřátelského letectva a četnosti PL baterií, především mobilních. Štáb kladl důraz na každého jednotlivého pilota, aby svou zkušeností a předvídáním pak zadané úkoly plnila celá skupina. Například při napadení nepřátelskými stíhači se měla skupina bránit v kruhu, a přitom se snažit přiblížit v malé výšce nad vlastní území. Jakmile se nepřítel vzdálil, skupina se měla opět zformovat ke splnění původně zadaného úkolu. Při napadení ze země stacionárními či mobilními PL bateriemi měla skupina ve většině případů manévrovat v horizontálním směru a jen ve výjimečných případech měla skupina unikat směrem vzhůru. Rovněž ve většině případů, pokud to dovolovala situace a příznivé počasí, měla skupina na cíl útočit v kruhu a masírovat palbou trvale cíl jednotlivými bitevníky po dobu i 20 min. Jednotlivé osádky si vybírají během kruhu cíle, v kruhu zůstávají a na napadené místo útočí 3×, ale i až 12×. Pokud na cíl útočilo několik skupin, pak štáb rovněž doporučoval, aby se skupiny k cíli přibližovaly z různých směrů a v různých výškách. Pro lepší manévrovatelnost a ovládání skupiny neměla tato zahrnovat více jak 8 bitevníků. V momentě, kdy skupina již útočila na cíl, tak její krytí stíhači se nemělo provádět z výšky větší než 400 – 500 metrů rovněž v kruhu, ale v opačném směru pohybu letadel. Stíhačky měly v optimálním případě kopírovat početní stavy bitevníků (1:1).

Štáb sboru počátkem dubna rovněž stále vyhodnocoval i aktivní činnost nepřátelského stíhacího letectva, které útočilo v síle 6 – 30 stíhačů právě proti bitevníkům a jejich doprovodu. Letouny Fw-190 a Me-109 si rozdělovaly úkoly a část z nich napadala bitevníky a část jejich doprovod. Letouny Luftwaffe útočily náhle (při využití slunečního svitu, oblačnosti či temného pozadí terénu). Jak však i rostla obezřetnost osádek bitevníků a jejich doprovodu, rostl počet střetnutí ve vertikálních zákrutách. Dřívější napadání krajních letadel skupiny letouny Luftwaffe, se nyní přesunulo na vedoucí letadlo, které napadaly 2-4 letouny zespodu a zezadu současně ze dvou stran, přičemž palbu zahájily ze vzdálenosti cca 400 metrů.

Kladně též hodnotil, že i při rychlém postupu útvarů 1. gardové jezdecko-mechanizované skupiny během dubna od slovenských řek Nitra a Váh, přes Malé Karpaty, Lanžhot až k jejímu postupu za město Brno (vojska překonala 200 km vzdálenost) se dařila každodenní nedílná podpora těmto pozemním jednotkám. Přitom to pro sbor nebylo jednoduché, neboť se musel 2-3× přesunout na jiné stanoviště, aby následoval velení Plijevovy skupiny. Dařilo se, že třetina až polovina sil sboru se přiblížila na vzdálenost 10-15 km od hlavní linie styku s nepřítelem a ostatní síly nebyly většinou dále než 30-40 km. Během zahájení operací soustředil sbor blízko linie fronty stavební roty, které de facto postupovaly za čelními jednotkami a na vytipovaných příhodných místech ihned budovaly polní letiště. To umožňovalo, že během 2-3 dnů od zahájení operace mohly přelétnout (ve většině případů) dva bitevní a jeden stíhací pluk na nová letiště v těsné blízkosti fronty. Letci sboru se i v malé míře střetli s novými německými proudovými letadly, kdy tyto střety dopadly beze ztrát, ale vzhledem k nepřehlédnutelnému novému pojetí konstrukce draku a pohonu stroje a výrazně vyšších dosahovaných rychlostí vyvolalo zvýšený zájem sboru o jejich technická data.

Pokud neměly tankové či mechanizované jednotky v rozhodující fázi operace podporu letectva či početné pěchoty mohly jejich průniky za obranu nepřítele dopadnout neslavně. 21. dubna 1945 za mlhy v časných ranních hodinách zaútočila část 21. tankové brigády, podporovaná samohybnými děly 208. brigády samohybných děl (ShD) na pozice nepřítele u rakouského Staatzu a smělým rozhodným manévrem pronikla za do týlu nepřátelských vojsk. Cílem obrněné skupiny se stal most přes Dyji u Trávního dvoru, odkud měla skupina dále pokračovat na Hrušovany nad Jevišovkou. Vzhledem k tomu, že obránci stačili most strhnout, uvízla skupina na předmostí a zde zaujala kruhovou obranu. Očekávala zde příchod hlavních sil 6. gardové tankové armády generála Kravčenka. Ta však byla dále poutána těžkými boji v okolí Staatzu a v předpolí Laa an der Thaya. Mezitím německé jednotky začaly obrněnou skupinu obkličovat a následně ostřelovat ze všech směrů. Vystrašeni tím, že mezi obrněnci budou i ShD SU-100 s výkonnými kanóny ráže 100 mm přispěchal k osadě Mitterhof i těžký tankový oddíl sHPzAbt503/FH Hauptmanna von Diest-Koerbera. Zde zaujal výhodnou pozici a sledoval z bezpečné vzdálenosti dění v obranném kotli jednotek RA. Německé těžké tanky Tiger II byly schopné na vzdálenost cca 1300 metrů zničit jakékoliv obrněné vozidlo obránců. Vzhledem k tomu, že útvary RA byly vzdáleny vzdušnou čarou jen asi 12 km od mostu, očekávala obklíčená skupina, že se k ní odpoledne či k večeru probijí útvary Kravčenkovy armády a setrvávaly i v podvečer nadále v kruhové obraně. Když během noci přišel rozkaz, aby se Kravčenkova armáda přesunula přes Valtice k Brnu, musela se skupina sama po částech rozhodnout k riskantnímu průniku z kotle. Druhý den ráno dorazily do Ameis (východně od Staatzu) jen zbytky tankové skupiny. Jako možná účinná pomoc obklíčeným tankistům se jevil zásah bitevníků IL-2, které municí PTAB a raketami RS-82 mohly v Mitterhofu stojící Koerberovy Tigery II vážně ohrozit a umožnit skupině proniknout z kotle za výrazně nižších ztrát. Přitom několik pilotů bitevníků tento prostor již znalo. 8. dubna totiž při průzkumném letu objevil velitel gvardii staršij lejtěnant A. I. Zenin na železniční stanici Rothenseehof (ca 2 km od Mitterhofu) ukrytý ešelon s technikou. Následně do tohoto prostoru přiletěla skupina vedená gardovým starším poručíkem Klevcovem a ešelon napadla. Ještě 20. dubna do tohoto prostoru zavítala i malá skupina gardového poručíka M. P. Lazareva a na železnici zapálila cisternu s benzínem. Opakem tohoto liknavého postupu ze strany RA se stalo bryskní řešení německé Luftwaffe, která právě zde v prostoru Laa pravděpodobně nasadila proti sovětské tankové armádě i bitevní letadla Henschel Hs-129 vybavená PT kanóny.

25. dubna 1945 skupina 8 bitevníků 90. gardového bitevního leteckého pluku (5. bitevní letecký sbor) pod velením gvardii majora A. I. Fedulova zaútočila na nádraží a okolí obce Luleč (Vyškov). Zde na trati napadla v cca 11:30 hod do Vyškova směřující vojenský transport s asi 30 vagóny. Během tří útoků transport zapálila a následně osádky pozorovaly výbuchy na trati. Doprovodní stíhači později potvrdili explozi transportu vezoucí pravděpodobně i munici. O dva dny na to se bitevníky do okolí Lulče vrátily, narazily zde však na velmi silnou PL obranu nepřítele. Pluk ztratil celou skupinu 5 bitevníků včetně velitele gvardii starševo lejtěnanta P. P. Korsakova a dalších 9 členů osádek.

V rámci Pražské operace a s přihlédnutím k tomu, že mnohé německé útvary stále tvrdošíjně bránily v postupu RA, rozhodla Stavka o nasazení letectva, a především bitevníků jako mohutné úderné demoralizující pěsti proti nepříteli. Německá Luftwaffe v těchto dnech již operovala jen ojedinělými, spíše pozorovacími letadly. Sověti také chtěli co nejvíce zabránit všeobecnému ústupu nepřítele do americké okupační zóny. Na řadě silnic na jižní Moravě kladly jako zadní voje poslední odpor jednotlivé osádky tanků Panther a těžkých tanků Tiger II od sHPzAbt503/FH a sHPzAbt509. Účinnou zbraní se proti nim i kolonám další obrněné techniky jevily právě bitevní IL-2 s kazetami PTAB. Palubní zbraně těchto letadel byly schopné doslova rozprášit i ustupující či v obraně zalehlou pěchotu. Pokud bitevníky důsledně na takové cíle nalétávaly v rotujícím kruhu tak postupně doslova přikovaly k zemi vše, co se po ní pohybovalo.

Jestliže 6. května 5. letecká armáda nasadila proti nepříteli jen 24 bitevníků, tak v pondělí 7. května (v den zahájení Pražské operace) posílená i útvary 17. a 18. letecké armády, měla razantně napadat uzly odporu, štáby, tanky a ustupující kolony nepřítele. Letouny měly pomáhat v prolomení obrany nepřítele v pásmu postupu 7. gardové armády a Plijevovy 1. Jezdecko-mechanizované skupiny. Bitevníky měly mj. napadnout Znojmo, Miroslav či Moravský Krumlov. 218. letecká bombardovací divize již v noci prováděla průzkum s příležitostným bombardováním cest v prostoru Olomouc – Svitavy – Ždírec – Jihlava – Znojmo. 312. noční letecká bitevní divize během noci napadala nepřítele v prostoru Olomouc - Prostějov – Znojmo. Ke splnění úkolu vzlétlo 537 letadel, z toho 183 bitevníků provedlo 577 vzletů a spotřebovalo 14.920 ks munice PTAB a 1.174 ks raket RS-82.

Velké údery provedly bitevníky na Miroslav a Moravský Krumlov, kde docházelo ke shromažďování německých vojsk.

Velitel německého sHPzAbt503/FH Hauptmann von Diest-Koerber si později zapsal do svého deníku: „Dne 30. dubna jsme v prostoru Nová Ves až Vlasatice odrazili několik ruských útoků a zničili deset sovětských tanků. Sami jsme však ztratili dva Královské Tygry i s jejich veliteli – feldwebelem (šikovatelem) Knispelem a feldwebelem Skodou. Oba padli. Večer jsem byl pozván na velitelství sboru do Suchohrdel, kde jsem byl vyznamenán Rytířským křížem. Dílny opravily poškozenou techniku, takže oddíl měl dvanáct bojeschopných tanků. Ráno 7. května začal nevídaný útok. Královští tygři odstřelily ještě šestnáct tanků a dvanáct samohybných děl a pak se daly na ústup směrem na Moravské Budějovice. Během ústupu přes Miroslav naše samohybná PL děla sestřelila jeden ruský letoun. V ústupu jsme pokračovali na České Budějovice…“. Nehledě na zničený počet sovětské techniky, kde se Koerber mýlí, jsou ostatní fakta pravdivá. V 16:55 hod. vzlétla mj. pětičlenná skupina IL-2 vedená kapitánem I. V. Derkačevem s podporou 4 stíhaček La-7 od 3. gardového leteckého sboru ve směru na Znojmo a rádiem jí byl změněn cíl na Miroslav. Letci následně spatřili kolonu asi 20 obrněných vozidel a 30 aut v západní části obce a asi 1 km od obce pak kolonu asi 15 obrněných vozidel a 20 nákladních aut s pěchotou. Sestoupili z výšky 1 km a zaútočili na kolonu z asi pouze 100 m výše a jen tato skupinka zničila asi 7 aut, 3 tanky a část vezené pěchoty. Na Miroslav dále útočila i skupina 6 IL-2 gvardii mladševo lejtěnanta (náš ekvivalent hodnosti - podporučík) D. A. Djačenka, která na jižním okraji města spatřila kolonu asi 35 aut a transportérů. Sám Djačenko zničil během náletu 4 nákladní auta. Obec se od rána od šesti hodin do večera osmi hodin stala cílem asi 20 náletů. Zahynulo na 50 místních a asi 80 německých vojáků padlo či bylo raněno. Bitevníky zde doslova rozprášily část 13.PzD/FH2. Vážné škody utrpěla i obec, kdy z 946 budov jich bylo 152 úplně zničeno, 170 těžce poškozeno a ostatní zbývající pak byly poškozeny lehce. Jen do června 1945 se v Miroslavi a okolí podařilo zneškodnit na 356 nevybuchlých bomb, 423 min, 105 dělostřeleckých a na 300 ručních granátů.

Blízký Moravský Krumlov byl de facto srovnán se zemí. Z celkového počtu 502 domů jich bylo zasaženo 383 a 113 totálně zničeno. V době útoku na město se však oproti Miroslavi v něm již nenacházeli německé jednotky, a tak je jeho bombardování (město poničeneno téměř ze 70 %) bráno jako zbytečné a bezohledné.

8. května bitevníky na nepřítele, stále kladoucího odpor, zaútočily s nevídanou brutalitou nejen na Moravě, ale po značné části území Protektorátu. 2. letecká armáda, respektive její 2. gardový bitevní letecký sbor napadal tento den techniku a nepřítele v Rumburku, Krásné Lípě či České Kamenici. 117 bitevníků IL-2 provedlo 140 vzletů k podpoře pozemních vojsk 3. tankové armády. Bitevníky zničily či vyřadily z boje 2 tanky, 240 aut, 7 děl či 94 povozů s nákladem. Německá PL baterie sestřelila 1 IL-2 a 1 IL-2 havaroval. Gvardii staršij lejtěnant Pavlikov zpozoroval na silnici Rumburk – Krásná Lípa značné množství nepřátelských vozidel, která skupina několika bitevníků úspěšně napadla. V tomto prostoru pak ještě na nepřítele útočily další 3 skupiny bitevníků. V prostoru České Kamenice napadla skupina 6 IL-2, které velel gvardii kapitan Šerstněv kolonu asi 80 vozidel, z nichž se jí podařilo pravděpodobně zničit či poškodit 29. Další den již dorazily vojska do Prahy a bitevníky prováděly průzkum ve směru na Mělník a Mladou Boleslav. Tento den se již německá vojska, dle kapitulačních směrnic, neměla pohybovat vpřed a vyčkat na místech, kde se nacházela. Ve většině případů tak německé jednotky neučinily a spěchaly dál k demarkační linii. Kolem desáté dopoledne shodila sovětská letadla na Mladou Boleslav asi 700 bomb, z kterých 662 explodovalo a 38 nevybuchlo. Náletem bylo zničeno 32 domů, 105 jich bylo vážně poškozeno a lehčeji poškozeno zůstalo 396 staveb. Mladoboleslavská automobilka sice také byla poškozena, ale nikterak vážně. Závažné byly ztráty na civilním obyvatelstvu, kdy se uvádí počet obětí až na 145 a dále několik set německých vojáků vesměs raněných, připravených k odsunu.

Vedle pozorovacích letadel, jež předávala informace štábům letectva o ústupu německých kolon, byla útočící letadla též informována průzkumníky, kteří světelnými raketami dávali znamení, zdali předpolí již opustila německá vojska. U Hrotovic (okres Třebíč) byl zadními voji zastřelen při příjezdu k obci vojín Klubovič a bezvládné tělo s motocyklem sjelo do příkopu. Sovětské bitevníky tak nebyly informovány o tom, že ve městě se již nachází jednotky RA. Před polednem totiž do Hrotovic dorazily čelní obrněnce 22. gardové tankové brigády a 208. brigády ShD (velitel gvardii polkovnik G. I. Sacharov). Občané Hrotovic tanky obklopili a chtěli se s jejich osádkami přivítat. Proud techniky se zastavil, a tak se štábní vůz s velitelem „dvě stě osmé“ a jeho pobočníkem, lejtěnant (náš ekvivalent hodnosti - poručík) M. I. Gorochov, rychle proplétal kolonou vpřed. Na náměstí je zastavil velký dav místních a ti hned žádali plukovníka, aby k nim promluvil.

Sacharov pronesl jen pár vět, když se městečkem rozlehlo několik výbuchů a řada přihlížejících včetně řečníka padla jako podťatá. Na náměstí následně napočítali 114 zabitých místních občanů a 36 sovětských vojáků, včetně Sacharova a jeho pobočníka. I když svědci hovořili o zahlédnutí letadla se znaky RA, následná normalizační doba nešťastnou událost vydávala za dílo německého pilota či německé dělostřelecké jednotky. Sovětští velitelé - tankisté se v době zahájení Pražské operace domluvili, že ti, co během operace na cestě k Praze padnou, budou naloženi na vozidla a pohřbeni v hlavním městě. Kuriózní situace se stala právě v případě Sacharova, kterého jeho bojoví druzi dovezli do Prahy a zde jej před Rudolfínem pohřbili (později byl převezen a pohřben v rodném Kyjevě). Tehdy známý fotograf Tibor Honty zachytil dojemnou scénu s jeho pohřbíváním bojovými druhy na fotografii, která se stala synonymem pro konec války v Praze pod názvem „Padl v posledních vteřinách války“. Teprve v roce 1970 při návštěvě generála P. I. Ťurněva (v době bojů v květnu 1945 zástupce Sacharova), který náhodně shlédl Hontyho fotografii, velení naší armády upozornil, že se jedná o jeho velitele, který zahynul v Hrotovicích předchozí den. Pátráním v archívu RF se podařilo poodhalit, že nešťastným pilotem, jenž svrhl na Hrotovice pumy, mohl být velmi pravděpodobně gvardii lejtěnant A. I. Alekseev od 190. gardového bitevního leteckého pluku, který za zničení cílů v Hrotovicích obdržel řád Velké vlastenecké války II. stupně. I takové byly paradoxy války…

Bitevníky v posledních dnech války skutečně dokonaly dílo zkázy v řadách ustupující německé armády. Některé mašírující menší jednotky „šturmoviky“ doslova rozprášily. Mnohé tanky zůstaly stát na trase po sprše z munice PTAB. Studiem míst, kde došlo na Znojemsku ke zničení několika obrněných vozidel, včetně minimálně jednoho těžkého tanku Tiger II (od sHPzAbt503/FH) se ukázalo, že vedle fragmentů ze zničených vozidel, byly v jejich blízkém okolí nalezeny desítky ks munice používaných právě „šturmoviky“.

V desítkách měst a vesnic rozesetých po území tehdejšího Protektorátu však do našich domácností tehdy nevstoupila jen vůně z šeříků, ale i smrt. Brutální a mnohdy i naprosto zbytečná. I takové byly paradoxy války.

3. ČS bitevní letecký pluk

Československý bitevní letecký pluk zahájil formování sice již na podzim 1944 v Przemyslu (Polsko), když po přidělení bitevníků a zahájení intenzivního výcviku (často přerušovaného nepříznivým počasím a nelétáním pouze ca 16 hod/pilota) oficiálně vzniká v rámci 1. československé smíšené letecké divize v SSSR 25. ledna 1945. Teprve 14. dubna je jednotka mjr. Mikuláše Guljaniče prohlášena za bojeschopnou s 30 bitevníky a okamžitě nasazena do bojů v prostoru Moravské Ostravy. Tento den pluk v čase 16:45 - 17:00 hod ve 2 skupinách po 7-8 IL-2 v prostoru polské obce Olza (severně od Bohumína) provedl 15 vzletů, při nichž nalétal 10 hod a 40 min. Krytí pluku prováděly stíhačky La-5 od 1. stíhacího pluku divize pod velením mjr. Františka Fajtla. Na první bojový vzlet nebyly letouny plně zatíženy municí. Letištní personál v Porembě celkem vyexpedoval ze skladů jen 26 ks munice FAB-100, 26 ks FAB-50, 1000 střel do kulometů ŠKAS a jen 33 raket RS-82. Přesto bitevníky 1. den nasazení vyřadily nepříteli z boje asi dvě desítky nepřátel, 3 polní děla a poškodily 1 tank. Pluk v Ostravské operaci zničil nepříteli 1 tank, 45 automobilů, 22 povozů, 1 lokomotivu, 37 vagónů a řadu další techniky či důležitých staveb a též vyřadil z boje několik stovek nepřátel. Úspěchy bitevníků zaplatili však krví také 4 příslušníci útvaru a dalších 7 jich utrpělo zranění.

Munice PTAB

Kumulativní bomby o hmotnosti 1,5 kg. Letoun IL-2 jich mohl pojmout 192 ve čtyřech kazetách nebo 220 při jiném zavěšení. Při rychlosti bitevníku ca 350 km/h ve výšce ca 200 m mohly bomby zasáhnout plochu o rozměru ca 15×200m. To plně postačovalo, pokud tanky postupovaly v koloně na zničení 3-5 tanků. Kumulativní náboj totiž při dopadu při úhlu 30st prorazil stropní pancíř věže či korby obrněnce o síle 60 mm (při 90st pak až 100 mm). Tomuto účinku nemohlo odolat žádné německé obrněné vozidlo včetně těžkých vozidel na šasi Tiger II a většinou zásah znamenal pro stroj i osádku fatální následky.

Prameny:

Archív CAMO (Centrální archív ministerstva obrany) Moskva:

- hlášení 1. Čs smíšené letecké divize

- hlášení 5., 8., 17. Letecké armády

- hlášení 1., 2., 3., 5. a 8. bitevního leteckého sboru

- MěÚ Hrotovice – taj. Dana Růžičková