Boje na jižní Moravě na jaře 1945

Počítali tady nejen s obranou na hranicích, ale i na předem připravených uzavíracích pásmech (Sperrzone). Jihovýchodní přístupy na Moravu krylo obranné pásmo vybudované podél řeky Moravy – tzv. „Marchstellung“ jež se ještě členilo na severní a jižní část. Prostorem západně od řeky Moravy probíhalo pak tzv. „Moravské uzavírací pásmo“ (Mährische Sperrzone) jež se mělo mj. opírat i o pevnosti Brno (Festung Brünn) a Olomouc (Festung Olmütz). S předním okrajem pravděpodobně na Českomoravské vrchovině na ně těsně navazovalo tzv. „České uzavírací pásmo“ (Böhmische Sperrzone), jehož zadní hranice dosahovala až na čáru Jihlava – Havlíčkův Brod – Pardubice – tok Labe až do Mělníka

Prostor nastávající bojové činnosti 2. Ukrajinského frontu (2. UF) na Moravě byl na jihu vymezen soutokem Moravy a Dyje a československo-rakouskou hranicí, na západě rakouským městečkem Laa an der Thaya, řekami Dyje a Jihlava až po Ivančice, na severu pak zhruba čarou Brno – Vyškov – Kroměříž a na východě čarou Ružomberok – Nové Mesto nad Váhom (Slovensko). Z pohledu terénu a vhodnosti nasazení mobilních sil k rychlému rozvinutí útočné činnosti byla nejméně vhodná severovýchodní část bojiště. Horské masívy Velké a Malé Fatry a Javorníků, částečně ještě se sněhovou pokrývkou, neumožňovaly pohyb tanků mimo komunikace, ale i postup pěchoty zde v zalesněném terénu byl velmi obtížný. Střední část vyplněná vesměs kopcovitým a členitým terénem Chřib, Ždánickým lesem či Bílými Karpatami a Drahanskou a Českomoravskou vrchovinou s poměrně slabě rozvinutou sítí komunikací pohyb tanků omezovala, ale nevylučovala. Západní část tvořená územím Záhorské nížiny a jihovýchodní Moravy byla vhodná pro použití všech pozemních druhů vojsk včetně tankových.

Z tohoto pohledu se pro sovětská vojska jevil jako nejvýhodnější postup ze Slovenska na Moravu Dyjskosvratecký úval (Lanžhot- Břeclav – Brno a Lanžhot – Mikulov – Znojmo). Svrateckým úvalem mohla sovětská vojska rozvíjet útok dále ve směru Brno – Prostějov – Olomouc, který měl strategicko-operační význam, neboť se tímto vytvářely výhodné podmínky pro obklíčení nepřátelských vojsk nacházejících se na území západního Slovenska a východní Moravy (vstříc úderu vedeným 4. UF ze severovýchodu ve směru Ostrava – Hranice – Olomouc). Zhruba ve směru Znojmo – Brno – Hranice – Ostrava vedla již v té době hustá sít silnic a železnic vytvářejících sovětské armádě výhodné podmínky pro rychlý pohyb obrněných sil a manévr zálohami podél fronty a pro jejich nepřetržité zásobování. Stejný význam měl tento prostor ovšem i pro obránce a tak kromě budování polní obrany připravovalo německé velení všechny významnější obce k odporu. Na výstavbě obranných zařízení se při budování vystřídaly maďarské jednotky, mnohde i sovětští zajatci a samozřejmě i místní obyvatelstvo. I přes malé nadšení budovatelů se podařilo řadu obranných čar vybudovat, i když síla odolnosti nebyla všude stejná a důraz byl kladen především na ty směry a prostory na jejichž udržení záležela celistvost fronty. Šlo předně o místa, kde mohla sovětská vojska proniknout do týlu a boků obránců a mohlo dojít k jejich obklíčení a tak hlavní pozornost věnovala směru Bratislava – Břeclav – Brno, zde pak především udržení výše zmíněného prostoru moravsko-slovenských hranic v úseku Hodonín – Lanžhot. Zde také přecházely ze Slovenska hlavní dopravní tepny a zde se též sovětská vojska nejvíce přiblížila k historickým zemím. V hloubce nepřátelské obrany probíhala nesouvislá obranná postavení západně a východně od Břeclavi, zesílená mnohde minovými poli a západně od Břeclavi se opírající o rozvodněnou Dyji a Pavlovské vrchy a částečně zde využívala i bývalých československých lehkých opevnění.

Dne 25. března 1945 začala pro německou 8. armádu neočekávaná sovětská ofenzíva 2. UF tzv. Bratislavsko – brněnská operace na dolní frontě Hronu s těžištěm jižně a jihozápadně od Levic v postupu na Bratislavu a Brno. Na severním břehu Dunaje postupovala 7. gardová armáda (geněral-polkovnikM. S. Šumilov), napravo od ní 53. armáda (geněral-lejtěnantI. M. Managarov) s 1. rumunskou armádou a pak 40. armáda (geněral-lejtěnant F. F. Žmačenko) s 4. rumunskou armádou. Hlavní tíhu úderu mělo nést pravé křídlo 7. gardové armády (XXVII. gardový střelecký sbor) a levé křídlo 53. armády (XXXXIX. gardový střelecký sbor) ve směru Bratislava – Malacky – Brno na 8. armádu (general der Gebirgstruppe Hans Kreysing) a její Panzer Korps Feldherrnhalle. Do průlomu pak sovětské velení nasadilo rychlé svazky 1. gardové jezdecko-mechanizované skupiny geněral-lejtěnanta I. A. Plijeva Jednotky měly po ovládnutí Bratislavy brzy dosáhnout Znojma a Brna (20. bubna).

Německé velení právě udržením Lanžhotu chtělo zabránit sovětským vojskům vstoupit za řeku Moravu. Tato brána mezi Slovenskem a Moravou ležící severně od soutoku řek Dyje a Morava skýtala už jen díky přirozeným překážkám a reliéfu krajiny příhodné místo k obraně. V okolí řeky Moravy byl vybudován řetězec ženijních staveb a překážek. Polní opevnění sestávalo z řad nesouvislých střeleckých okopů doplněných o okopy pro kulomety, dělostřelecká postavení či střelce z pancéřových pěstí. Obdobně byla zpevněna i samotná obec, k jejíž obraně využilo německé velení i domků místních občanů, které mnohdy sloužily jako kulometné pevnůstky či v průjezdech domů maskovalo obrněná vozidla. Vlastní obranu prostoru umocňovaly i lužní lesy po obou stranách řek, zčásti zatopené po jarních táních. Voda místy dosahovala výše až přes jeden metr a z hladiny tak vyčníval téměř jen železniční svršek. Svažitý terén od obce pak vyhovoval i k dalekému pozorování a Němci tu měli postupující Sověty jako na dlani. Všechny důležité silniční a železniční mosty v úseku Lanžhot – Kúty německé jednotky před příchodem Sovětů zničily či zaminovaly s tím, že jejich destrukce proběhne okamžitě po případném ústupu vlastních sil.

Překročit Moravu

K 6. dubnu se v prostoru před sovětskou 53. armádou východně od Břeclavi nacházely jednotky 13. PzD/FH2 (8. armáda) a dále 711. ID, 182. ID, 271. VGrD, 1082. InfRgt 153. ID tedy vesměs jednotky 1. pancéřové armády. V průběhu 8. dubna sem Němci přisunuli i 46. VGrD, která zaujala pásmo obrany mezi 711. a 182. ID (viz mapka).

7. dubna čelní jednotky Plijevovy 1. gardové jezdecko-mechanizované skupiny pronikly k obci Brodské asi 5 km jihovýchodně od Lanžhota. Skupina rozvědčíků pod velením gvardii rjadovovoV. V. Endovického se vypravila na průzkum k poškozenému železničnímu mostu přes řeku Moravu severně od obce. Endovický se po mostovce dostal až na poškozený úsek a zde po troskách prověřil zabezpečení mostu na severním břehu. Zjistil, že u strážního domku se nachází tříčlenná hlídka s okopem kulometu a strážním psem. Bodákem zneškodnil psa a skupina pak rychle vyřadila i hlídku. Jejich úspěch rozvinula dále skupina gvardii lejtěnanta S. I. Karabanova, která se zachytila na severním břehu řeky a brzy ji mohl následovat celý 33. gardový pluk 8. gardové jezdecké divize. Ještě během boje zahájil jeho prohlídku gvardii seržant P. M. Mandarchanov a sňal z jeho konstrukce rozmístěné trhaviny. Němci záhy na most zahájili palbu, přesto se poměrně brzy přes jeho provizorně opravenou mostovku přesunula na druhý břeh plukovní baterie děl ráže 76mm, baterie 45mm PT kanónů a divizní dělostřelectvo.

Ženisté rychle zahájili jeho opravu a v odpoledních hodinách se pluk bez těžké techniky přepravil přes řeku a vytvořil zde malé předmostí, aby po jeho odminování mohl začít postup dalších jednotek Plijevovy skupiny na Lanžhot. 8. dubna po 06:00 hod se podařilo Brodské očistit od nepřítele a kolem 10:00 hod zahájily přepravu na druhý břeh i jednotky 13. gardové jezdecké divize. Jako první se přesunul 46. gardový jezdecký pluk, který se pak v 16:00 hod nacházel asi 1 km jižně od Lanžhota. Přesun jednotek přes řeku Moravu však představoval velké těžkosti. Povozy se na železničním svršku s valouny a velkými oblázky jen stěží pohybovaly a v části kde byl most stržen, museli ženisté vybudovat pontonový most. Rovněž přesun dále za řekou kolem kolejí byl téměř nemožný - terén podmáčený, bahnitý a kolem les. Navíc vše pod neustálým ostřelováním německého dělostřelectva. Z prostoru osad Tvrdonice, Týnec, Kostice i Lanžhot vedla německá vojska soustředěnou silnou kulometnou, dělostřeleckou a minometnou palbu proti přepravám a nedovolovala Sovětům rozvinout postup vpřed. Němci dále pro posílení obrany přisunuli 21. policejní pluk SS a další jednotky včetně poměrně silné jednotky majora Jürgena Karba – JägRgt38 od 8.JäD čímž dále posílili obranná postavení na čáře Lanžhot – Kostice – Tvrdonice – Týnec. Ve večerních hodinách už VI. gardový jezdecký sbor bojoval na jižním, východním a severovýchodním okraji Lanžhotu, ale bez těžké techniky bylo svízelné dosáhnout rozhodujícího úspěchu.
Ženisté tak byli nuceni za této prudké palby postavit přes řeku další most a několik náhradních přeprav a již další den mohl proběhnout převoz i těžké techniky, tanků a děl pro přímou palbu. Rovněž IV. gardový jezdecký sbor dostal rozkaz, aby předal své pásmo jednotkám 53. armády, které již dostihly Plijevovu skupinu a přesunul se z pravého křídla taktéž na předmostí. Plijevovy jezdecké sbory se tak konečně mohly soustředit jižně od Lanžhotu a po dělostřelecké a letecké přípravě zaútočit.

13. gardová jezdecká divize zahájila v 11:00 hodin postup podél silnice od Brodského. Pohyb děl a techniky byl možný pouze po této komunikaci, neboť po obou jejich stranách byly země silně podmáčené, zablácené a vše pod nepřetržitou palbou nepřítele. V 16:00 hodin se 48. a 50. gardový jezdecký pluk probily zabláceným terénem na jižní okraj Lanžhotu. Další postup nebyl vzhledem k silnému odporu bránícího se nepřítele možný. 46. gardový jezdecký pluk zahájil za nimi postup přímopo silnici vystaven přímé zničující palbě děl, minometů a raketometů Nebelwerfer. 250. tankový pluk (13. gardová jezdecká divize) ztratil 8. dubna jeden tank velitele lejtěnanta J. N. Žuravleva, který na místě zahynul a vážně zraněn byl i řidič tanku staršij seržant I. M. Malyšin, který pak na následky zranění zemřel o šest dní později v polní nemocnici.

V průběhu dne zahájila přepravu na druhý břeh i 9. gardová jezdecké divize, která pak měla dle původního rozkazu postupovat na Nový Žižkov. Sověti vystaveni těžké palbě nepřítele postupovali velmi pozvolně a za značných ztrát.

Pro německé obránce znamenaly těžké obranné boje taktéž vysoké ztráty a enormní vypětí. Jednotky 13. PzD/FH2 sice byly složeny ze zkušených vojáků, ale doplněny i o ty méně zkušené a mnohde o nováčky. Když v úseku GrenRgt93/FH2 zpozorovali útok, byla situace i díky hustému lesu nepřehledná navíc došlo k poškození spojovacího zařízení (při ničení spojení zahynul místní partyzán Cyril Bystřický). Za raněného HauptmanaWernera vedl jednotku OberleutnantLindau a v nastalém zmatku nad ní ztratil kontrolu. Vojáci opustili svěřená stanoviště a překotně ustoupili přes pozice StuBtl AOK8 až ke štábu regimentu (byly ztraceny snad veškeré kulomety). Zde je zkušení důstojníci nově seřadili, přesto morálka poddůstojníků a mužstva vážně utrpěla. Panika se přičítala na vrub vysokému počtu raněných důstojníků a nepřehlednému bažinatému terénu.

11. dubna v 10:00 hodin po krátké dělostřelecké přípravě a za opětovné podpory bitevního letectva zahájily jednotky 8. gardové jezdecké divize společně s jednotkami 30. jezdecké divize postup do nitra obce. Na čele se probíjel 46. gardový jezdecký pluk podporovaný minomety a palbou divizního dělostřelectva včetně ShD. Společně s ženisty doslova čistil cestu pro vlastní obrněnce. Vytvářeli průchod v minových polích i mezi PT zátarasy a palbou z automatů a velkorážných kulometů DŠK ničili tankoborníky i opěrné body pěchoty. V 12:40 hod za nimi zahájily postup tanky 134. tankového pluku společně s 1813. plukem ShD. Kolem 14:00 hod zahájily německé jednotky pozvolný odchod z obce. V Lanžhotu ponechávali jen malé krycí jednotky a hlavní síly ustupovaly na sever a SZ. Tankisté 134. tankového pluku se probili do středu obce ke kostelu. 3 tanky 1. tankové roty pak zaujaly obranu JZ od kostela s cílem kontrolovat cesty směrem na Břeclav a 3 tanky 2. tankové roty kontrolovaly cestu směrem na Kostice.

Od Břeclavi zaútočila ve směru na Lanžhot motorizovaná pěchota 13. PzD/FH2 v síle dvou praporů pěchoty s transportéry podporovaná 10 tanky Tiger II a palbou asi tří baterií minometů. Pěchota s tanky se vyhnula kótě 156 a ze SZ pronikla do obce, kde způsobily Tigery Sovětům vážné ztráty na technice a lidech. Velitel 10. gardové jezdecké divize se okamžitě rozhodl posílit pravý 36. gardový jezdecký pluk vedle vlastního divizního dělostřelectva ještě dalšími 4 bateriemi děl a 128. tankovým plukem. Pluk měl nyní úspěšněji čelit pokusům nepřítele o protiútok a lépe chránit pravé křídlo divize. Velitel pluku shromáždil všechny velitele podřízených jednotek a seznámil je se situací a průběhem současných bojů s důrazem na směry předpokládaných útoků nepřítele a vlastní činnost jednotek při jeho odrážení a přechodu do protiútoku. Všechna děla soustředil mezi jednotky v první linii ve směru útoků nepřítele, přičemž tankisté vytvářeli léčku a část vozidel soustředili do zálohy.

K večeru pronikly jednotky 8. gardové jezdecké divize po pouličních bojích na severní okraj obce. Divize hlásila tento den 20 padlých, 55 raněných a 1813. pluk ShD ztratil 1 SU-76. 30. jezdecká divize k večeru svým 133. plukem zaujala pozice na silnici Lanžhot – Břeclav, 138. plukem mezi železniční stanicí a kótou 126 a 127. plukem ovládla silnici Lanžhot – Kostice. Divize za den bojů hlásila, že vyřadila z boje na 200 nepřátel, 1 tank Tiger II, 2 SPW a též umlčela palbu dvou minometných baterií. Vlastní ztráty činily 78 raněných, 21 padlých včetně velitele 127. pluku gvardii podpolkovnikaA. D. Čeglakova.

O mimořádné urputnosti zdejších bojů svědčí mj. skutečnost, že z 924 domů bylo 229 zničeno a na 500 vážně poškozeno. Na obou stranách zahynulo několik set vojáků a 56 místních občanů přičemž na 258 místních bylo raněno.

VI. gardový jezdecký sbor ve svém hlášení k bojům za Lanžhot (7. – 11. 4.) uváděl, že vyřadil z boje nepříteli na 1500 vojáků, 12 tanků, 1 ShD, 8 OT, 33 kulometů a 1 PaK ráže 75mm. Sbor ukořistil 2 nepoškozené tanky, 3 OT, 6 těžkých kulometů, 200 pušek, 5 aut a asi 50 zajatců. Vlastní ztráty sbor vyčíslil na 263 padlých, 7 nezvěstných a 947 raněných. Zabitých koní hlásil 299 a 101 raněných.

Boje o sousední Hodonín probíhaly již nepoměrně snadněji. 13. dubna po intenzivní několika hodinové dělostřelecké přípravě přešly svazky XXXXIX. střeleckého sboru 53. armády do rozhodného protiútoku z několika směrů a již ve večerních hodinách bylo město očištěno od nepřítele. Celistvost německé obrany byla rozrušena a Sověti si vytvořili předmostí o šířce zhruba 25 km, které se následně stalo nástupištěm na Brno.

Velitel frontu maršal R. J. Malinovský kladl důraz na osvobození Brna a též na aktivní činnosti na znojemském směru. Tento intenzivní boj na široké frontě de facto od Malé Fatry až po Hohenruppersdorf (Rakousko) měl nejen umožnit rychleji splnit dané cíle, ale též natolik zaměstnat bránícího se nepřítele, aby nemohl odeslat k obraně berlínského směru ani jeden prapor. Vzhledem k očekávané členité obraně na přístupech k Brnu i v Rakousku na znojemském směru posílil Hlavní stan vrchního velitele Rudé armády (Ставка Верховного Главнокомандующего) front o další jednotky.

Vpřed na Brno

5. dubna posílilo velení 2. UF vševojskové svazky i jednotkami VII. mechanizovaného sboru (geněral-major F. Katkov) se 121 tanky a 42 ShD. Na předmostí Břeclav – Hodonín tak mohl front 15. Dubna soustředit silné úderné seskupení složené z Plijevovy skupiny, svazků 53. armády a nově přiděleného Katkova mechanizovaného sboru. Jednotky měly nereálný rozkaz, aby 17. dubna dosáhly čáry Brno – Ivančice a to místy až při fanatickém odporu nepřítele!

Katkovův sbor měl přejít do útoku na úseku Nový Poddvorov – Velké Bílovice se zabezpečeným levým křídlem Plijevovou skupinou a pravé křídlo měly krýt svazky 53. armády. Velitel sboru plánoval vytvoření mocné obrněné pěsti s cílem rychle překročit Svratku a probít se k Brnu. Přes značný odpor Němců postupovali Sověti pomalu vpřed. U Staroviček se pokusil nepřítel s 10 tanky o protiútok avšak četa tanků T-34/85, které velel mladšij-lejtěnant Mirenkov německé tanky i s přispěním obsluh PT pušek odrazila a Němci zanechali na bitevním poli 6 tanků včetně vozidel Panther.

Večer 16. dubna překonal VI. gardový jezdecký sbor s několika Katkovými tanky u Uherčic Svratku a vytvořily se podmínky pro další rozvíjení útoku.

Pro zefektivnění útoku podřídil následující den 2. UF VII. mechanizovaný sbor přímo Plijevovovi. Do večera silná skupina postupující podél Svratky dosáhla na pravém křídle ke Kloboukům u Brna, ale čelní 16. mechanizovaná brigáda s 41. gardovou tankovou brigádou pronikly až k Hrušovanům u Brna. Němcům tak zůstala před Brnem poslední obranná čára Těšany – Rajhrad – Dolní Kounice.

Obránci výrazně zintenzívnili svoji činnost včetně činnosti nepřátelského letectva. Přesto se 18. dubna podařil 13. gardové jezdecké divizi geněral-majora Bělousova husarský kousek, kdy smělým průnikem dosáhla Ivančic, zde přešla do obrany a snažila se zabezpečit bok jednotkám postupujícím na Brno. Některé tanky a průzkumné jednotky dosáhly jižního okraje Brna, ale byly nuceny se stáhnout zpět. Nicméně Katkovovy jednotky pronikly až do Mělčan, Silůvek, Ořechova a Prštic. 41. gardová tanková brigáda bojovala v Popůvkách a zdálo se, že brzké osvobození Brna nemůže nic a nikdo zastavit. 20. dubna v 12:40 hod však od Rosic vyrazila německá 16. PzD ve směru na Radostice a Silůvky a společně s dalšími německými jednotkami v prostoru smělým manévrem obklíčila 16. mechanizovanou a 41. gardovou tankovou brigádu společně s 8. jezdeckou divizí Plijevovy skupiny. Rozhořely se jedny z netvrdších bojů v bitvě o Brno. Sbor hlásil ztrátu 23 tanků a 7 ShD. Teprve 23. dubna se podařilo prolomit obklíčení. Tento den se do bojů o Brno mohla zapojit i 6. gardová tanková armáda, která dorazila od Laa an der Thaya do prostoru Šitbořice – Diváky – Kurdějov.

Poslední fáze

Sovětské velení přeskupilo síly a rozhodlo o nasazení Kravčenkovy armády do průlomu, který měly zabezpečit pěší svazky 53. armády severně od Křepic. Tankisté pak měli obchvátit Brno z východu a pěchota postupovat od jihu a jihovýchodu. Plijevova skupina měla následně proniknout od jihozápadu a západu do města a spojit se s Kravčenkovými tankisty. Podporu útočícím jednotkám zabezpečovala letadla 5. letecké armády.

Ráno 23. dubna vyrazil do útoku XXXXX. střelecký sbor a za ním Plijevova skupina. V 10:30 hod pak XVIII. a XXXXIX. střelecký sbor. Na jejich úseku soustředili Sověti početné dělostřelectvo včetně dvou dělostřeleckých divizí, kdy se jim podařilo soustředit až 150 hlavní na 1 km fronty. Čelní německé jednotky byly údery smeteny, ale v hloubce obrany se nepřítel držel na vybudovaných opěrných bodech. Podnikal i protiútoky, ale kolem poledne byl hlavní odpor zlomen, a to již nastupovala do průlomu Kravčenkova tanková armáda s 89 tanky a 75 ShD.

Německé divize počaly ustupovat, aby nezůstaly obklíčeny, 25. dubna již Kravčenkovi tankisté bojovali uvnitř města a následující den mohlo být v součinnosti s pěchotou plně osvobozeno.