Článek
DĚJ – 2. dějství (část druhá)
Divadlo bez diváků, jen s rozpadlými kulisami za oponou — symbol prázdného kulturního středu, protože už není nikdo, kdo by ho nesl. Řečník s maskou cítí bolest ze ztráty velkých narativů; zůstaly jen stále prázdnější diskurzy a perspektivy bez smyslu. Divák čeká mezi troskami na své dějství za oponou bez masky…
ŘEČNÍK (psychoanalytik s žižekovskou maskou, hlas plný naléhavosti a úvah):
„Popperova břitva — nástroj lásky i bolesti.
Lásky k vědě, která chce čistotu pravdy,
a bolesti z modernity, která často slavila naivní víru v rozum.
Popper nám dal odvahu zpochybnit vše —
ale co když v tom zápalu zapomněl na subjekt?
Na toho, kdo poznává, kdo volí, kdo žije mezi hypotézami a fakty?
On určil, co je objektivní,
ale co když je to jen zkamenělá racionalita?
Racionalita bez tepu srdce, bez lásky ke světu,
bez nejvyšší humanity, kterou je schopnost cítit a milovat.
Postmoderna přinesla otázku:
Toto opravdu jsme chtěli?
Bylo to osvobození člověka —
nebo jen nová forma vězení?
Permanentní smutek a bolest,
deziluze ze ztráty smyslu,
kde každý diskurz je jen další bublina,
která praskne, když se jí dotkneme pravdou.
A popularizace vědy?
Není to další simulakrum?
Maska, kterou věda nosí, aby přežila —
kurzy, jak komunikovat, jak působit, jak zapůsobit.
A přitom tedy tajně používá psychoanalýzu,
aby kontrolovala, jaké emoce vyvolává (kurzy o popularizaci)?
Jak uchopit publikum,
jak udržet iluze živé.
Lze skutečně maskovat opravdové emoce? Nemyslím! A v tom je naděje?
Co když jsme ztratili schopnost být skuteční?
Co když věda, která měla osvobodit,
se sama stala vězením?
Ale možná, právě teď,
když se masky lámou a břitva řeže hlouběji,
se rodí nový subjekt —
který není jen objektem zkoumání,
ale je vědcem i pacientem,
který miluje a trpí,
který hledá pravdu srdcem, nikoli jen rozumem.
A právě to je začátek nové vědy —
vědy, která nepopírá subjekt,
vědy, která ví, že poznání je i proces lásky a bolesti.“
Konec II. dějství - začíná mezihra III. dějství:
