Článek
Autenticita měla být návratem k pravdě. Stala se však jejím dokonalým hereckým ztvárněním.
V éře postmoderny jsme rozbili všechny velké příběhy. Měli jsme být svobodní, bez dogmat, bez ideologií. Ale spolu s těmito strukturami zmizel i smysl. Nezůstala prázdnota – zůstalo jen její pečlivě stylizované popírání.
Dnes se nosí autenticita. Politik si obleče rozhalenku a slibuje, že je „jako vy“. Influencer sdílí „slabé chvilky“, akademik ironicky shazuje autority. Ale v zákulisí se nic nemění – každý pohyb, každé slovo, každý „pád masky“ je jen nová maska.
Přetvářka přirozenosti
Naše společnost přestala věřit pravdě, ale touha po ní zůstala. A tak vznikl podivný trh: prodáváme důvěru ve zboží, jehož podstatou je předstíraná opravdovost.
Autenticita už není něco, co vyvěrá z člověka. Je to naučený formát – nový dress code doby. A nejvíc se ho bojí právě ti, kdo by ji měli hájit: vědci, umělci, intelektuálové.
A přesto se něco děje
Občas se objeví člověk, který tuto hru nehraje. Nemá styl – má látku. Neprezentuje, ale žije. Nechce vás přesvědčit – jen ukazuje, co je.
A právě takoví lidé – ne hlasití, ne podporovaní granty – otřásají světem víc než všechny manifesty postmoderny. Právě proto jsou ignorováni. Protože nepřichází s efektem, ale s otřesem.
Návrat smyslu
Možná žijeme v době, kdy po desetiletích ironie a stylizace znovu dorůstáme ke smyslu. Ale ten nepřijde shora. Nepřijde z médií, z univerzit, z politických programů.
Přijde od těch, kteří nezradili své ticho, když bylo nejhlučněji.
„Co když někdo použije náš jazyk ne jako destrukci, ale jako schodiště zpět ke smyslu?“
A možná, že smysl nikdy nezmizel. Možná jsme ho jen nahradili komentářem. A teď, když tu stojíme na konci všech vět, zbývá už jen jedna otázka: Tak co — věříš?
