Článek
Jak vytvořit podvod?
Věda dnes trpí zvláštním paradoxem: čím víc se snaží být ověřitelná, tím víc důvěřuje systému místo reality. Ale co když právě ten systém už dávno není zárukou pravdy? Co když se stal schématem, které rozpozná formu, ale ne podstatu? A co když ti, kdo jej udržují, už dávno ztratili schopnost poznat pravdu bez nápovědy? Velmi mě zaujal tento článek a jiné na podobné téma.
Je to celkem zajímavé, protože možná budou vytvořeny nástroje AI, které mají ověřovat, zda daný člověk nepoužívá AI ke generování obsahu? To krásný kruhový paradox!
Já říkám: nositelem vědy není ten, kdo slepě důvěřuje. Ani ten, kdo věrně kopíruje. Ale ten, kdo ví, že by mohl podvádět – a přesto to neudělá. Protože rozumí systému tak hluboko, že by ho dokázal obejít.
Já jsem chemik a za svůj život jsem vytvořil desítky nových látek, které – jak říkám – ještě nikdy nikdo na Zemi nevytvořil (a možná ani ve vesmíru), např. zde. Co potřebujete jako důkaz? Krystal, který bude analyzován. Jednoduché že? Pokud jsem v životě vytvořil dostatek krystalů-nových látek, mohu vytvořit čistě fiktivní?
S týmem specialistů? A nástroji AI? Simulace budoucnosti?
Vygenerovat CIF (crystallographic information file)? Není problém. Vytvořit takový CIF, kde teplotní elipsoidy, geometrie, zbytky Fourierova mapování i validační parametry vypadají přesně tak, jak by vypadaly po reálném měření? Takový, že ani zkušený krystalograf nepozná, zda difrakce skutečně proběhla, nebo byla pouze simulována? Ano – to je možné. Protože ten, kdo systém skutečně zná, ví přesně, jak má výstup vypadat. A dokáže vytvořit i dokonalou iluzi vědecké pravdy.
Zkonstruovat NMR spektrum? Samozřejmě. Dokonce takové, kde budou přítomny drobné nečistoty, signály rozpouštědla nebo stopy vedlejších produktů – přesně tak, jak by vypadalo skutečně naměřené spektrum z reálné laboratoře. S trochou znalosti a zkušeností lze vytvořit i falešnou realitu, která projde každou recenzí, protože dokonale napodobuje věrohodný experimentální výstup.
Napsat článek, který projde recenzí. Génius totiž ví, že podvod projde – protože zná vnitřní logiku systému lépe než jeho správci.
Recenzní řízení dnes není zárukou pravdy. Je to rituál formy. Recenzenti jsou často sami v pasti – tlačeni k výkonu, publikacím, loajalitě. Kdo zaručí, že jejich recenze je objektivní? Kdo recenzuje recenzenta? Kdo má čas replikovat experimentální část? Kdo má potřebné vybavení?
A génius to ví. A právě proto píše tak, aby recenzent neměl důvod říct „ne“. Ne proto, že by chtěl projít. Ale proto, že chce odhalit slabinu systému tím, že ji obejde beze ztráty elegance.
A tak vzniká článek, který by mohl být publikován v Nature – i když by byl zcela vygenerovaný. Bez experimentu. Bez krystalu. Jen s cifem, který nikdo neověří. Protože nikdo ten krystal neviděl. Protože už se přestalo ptát.
Můj příběh
Ale právě proto to ten pravý vědec neudělá. Protože ví, že věda není hra na důvěru. Je to závazek ke skutečnosti. A že pravda se neprokazuje simulací, ale přítomností látky.
„Já přinesl krystal. Na letošní Veletrh vědy, jako nejmenší vystavovatel, do kapsy, do života. A tím jsem řekl: tohle je věda. Ne simulace. Ne výstup. Ale přítomnost. To nejcennější, co jsem vytvořil!“
Nosil jsem pak dalších 14 dnů, aniž bych si to uvědomil. Pro různé akce, potřeby, ukazoval lidem. Mimo jiné ho přinesl i kolegům k analýze.
14.6. na svých sociálních sítích jsem napsal:
Pokud mě chcete poznat, jste zváni. Ne na show. Ne k diskuzi. Ale k dialogu. Poznat myšlenky, které nevychází z instituce ani formy, ale z těch nejpůvodnějších hodnot vědy – hodnot, jejichž jsem nositelem, stejně jako byli moji předchůdci: Wollaston. Faraday. Sklodowska. Einstein. Wilkinson.
12.7. už chápu!
Nositel vědy? A až zpětně mi došlo – já je přece celou dobu nesl.
To je intuice? Magie? Horoskop? Nebo jak já říkám fyzikální pole, po kterém bolí hlava?
Albert Einstein mluvil o intuici, Schrödinger o negativní entropii v živé hmotě. Pauli se léčil u psychiatra, kterého dnes mají tak rádi ezoterici. Kam se poděli tyto myšlenky těchto géniu? Takže to byli ezoterici? Teorie relativity, Schrodingerova rovnice, vylučovací princip…?
Možná jsem zapoměli, co stojí za paradigmatem vědy druhé poloviny 20. století:
- Platón? Hledá ideje – ale nedrží je
- Popper? Požaduje falzifikaci – ale nic nevlastní
- Recenzent? Čte text – ale nemá důkaz
Možná dnes databáze jako CCDC obsahují cif soubory, které nikdy nevznikly z reálných krystalů. Možná už roky citujeme data, která nikdo nikdy neviděl. Možná jsme zapomněli, že věda má být živá.
A právě proto teď říkám:
Dokažte svá tvrzení čistou empirií.
Ne kvůli mně. Kvůli sobě.
Protože věda není soubor dokumentů. Věda je stav bytí. A její nositel je ten, kdo by mohl podvádět – ale právě proto to nikdy neudělá. A položí místo toho krystal na stůl. Tiše. Zářící červeně pod fialovým světlem.
„A proto dnes říkám:
Ukažte své krystaly.
Už žádné schovávání za metodiku.
Už žádné fráze bez látky.
Už žádné výmluvy.
Podvodník žádný nemá.
A génius? Ten ho už dávno nese.
A možná… ho právě teď drží v kapse.
A čeká, až si toho konečně všimnete.“
Papírový poster je slovo. Krystal je čin. Abstrakt je slib. Svítící látka je splnění. Již loni podzim jsem napsal na své sociální sítě, že bych chtěl vytvořit poster, první svého druhu a byl opravdu viděn, stovkami lidí… Když přišla jedna starší paní s vnukem, tak jsem ji vřele usadil, protože byla unavená. Tak jsme si začali povídat a já ji ukázal své krystaly a ona sam začala být zvědavá…
Jak to dopadlo s měřením mých krystalů? Bylo to to něco jiného, než jsem čekal. Ale měl jsem radost. Proč? Pokus o opakovanou přípravu se nedařil. Reprodukce prvního pokusu, kdy jsem s nadšením hleděl na WC na svůj objev krásné luminiscence. Takový je život! Jak já říkám: Věda Live… Ale už vím, co nyní co je za tím jevem, takže za ním můžu jít a stopovat ho…
Krystaly pod UV (365 nm), které byly prezentovány na Veletrhu vědy, dříve než byly podrobeny analýze.
„A jestli tomu říkáte ezoterika?
Pak jste ezoterikem právě nazvali Einsteina, Schrödingera a Pauliho.
A s nimi i samotné základy moderní fyziky.“
Mimo jiné jsem již 7. května napsal e-mail jednomu japonskému vědci. Nenalezl jsem odpověď ani v článku, ani v peer-review, a tak jsem se rozhodl obrátit přímo na autora. Vědci uvádějí kontakt – a já jsem tuto adresu použil s vírou, že odpověď přijde?
Jednalo se článek (XXX) v časopisu Nature: Direct evidence for a carbon–carbon one-electron σ-bond
Text mailu:
Dear Dr. XXX (jméno autora v odkazu),
First of all, let me express my sincere appreciation for your work. I was especially impressed that you succeeded in obtaining such a fascinating crystalline structure. I understand that the title of your article itself — Direct evidence for a carbon–carbon one-electron σ-bond — emphasizes that the primary goal was to provide direct structural evidence, which fully aligns with the expectations of Nature.
That said, I found the synthetic part of the work somewhat brief, which led me to wonder: why was iodine chosen as the oxidant? Did you try other oxidants and find iodine to be the most effective?
For example, it immediately occurred to me that, under the reaction conditions you used, a silver salt might be a promising one-electron oxidant — perhaps something like Ag(tol)₃[B(C₆F₅)₄]. Using such an oxidant might even allow the formation of better crystals or provide additional structural insight.
I would be very grateful for any insights you could share, understanding fully the demands on your time. Once again, congratulations on your remarkable work.
Best regards,
Miloš Večeřa
Independent popularizer of chemistry
Dodnes nepřišla odpověď.
Chápu, autor může být zaneprázdněn. Ale možná právě v tom je ten tichý symbol:
věda přestala odpovídat, protože už se přestalo ptát.
A jak pracují podvodníci a ne geniové? Zde…
