Článek
Ještě donedávna jsem pracoval v jedné velké korporátní firmě na plný úvazek. Během posledních pěti let jsem ale ve svém volném čase začal rozvíjet projekt – neziskový, otevřený, popularizující vědu. Čím více jsem ho posouval, tím víc jsem si uvědomoval, jak mě tahle dvojrole vyčerpává. Běžně jsem pracoval, a pak si bral dovolenou, protože se blížil nějaký subprojekt.
Před více než dvěma lety jsem navíc začal působit v jednom dobrovolnickém programu. Nabízel jsem chemický program do škol. Nevím – asi jsem školy zaujal natolik, že během dvou měsíců mi přišly desítky žádostí, zda bych právě k nim nepřijel. Byly dny, kdy přišly i dvě žádosti za den!
A to bylo moje první selhání. Uvědomil jsem si, že to všechno nemůžu zvládnout – i když bych strašně chtěl. Nakonec jsem neodpověděl nikomu. Cítil jsem jedno ze svých prvních hlubokých zklamání: že jsem nabídl něco, co jsem nebyl schopen naplnit.
Napodruhé se to stalo loni, když jsem měl svoji expozici na Veletrhu vědy, která měla nečekaný úspěch a silný ohlas. A to už jsem si řekl dost. Nemůžu být jen filantropem. To by mě brzy zničilo.
Možná jsem opravdu největší filantrop popularizace vědy? Pokud chodíte do práce, abyste většinu příjmů vydali na popularizaci, něco je špatně. Na jednu stranu to bylo nesmírně naplňující. Na druhou zničující.
Rozhodl jsem se. A tak jsem se se svým zaměstnavatelem přátelsky dohodl na přátelském rozchodu. Dokonce se brzy s kolegy uvidím a těším se na ně.
Co dál? To jsem ještě nevěděl, jak moc je těžké najít něco na půl, co by mému životu dalo klid a smysl.
RhAgchem (můj projekt) na MakerFaire, Brno 2024. Jedno z mých rozhodnutí ukázat, že i chemie může být krásná, hmatatelná a živá.
Obecné vnímání úvazků
Ve společnosti dlouhodobě přetrvává jednoduché rozdělení: buď pracujete „na plný úvazek“, a tedy „naplno“, nebo děláte „jen něco bokem“. Částečný úvazek bývá spojován buď s rodičovstvím, nebo s domnělou neschopností uspět v systému, který si cení výhradně výkonnosti. Kdo dobrovolně nepracuje od šesti do dvou, ten „asi neunesl tlak“ nebo „nemá dost ambicí“.
Ale co když je to přesně naopak?
Částečný úvazek může být vědomou volbou člověka, který chce svůj čas rozdělit mezi vícero rolí – nejen jako pracovní sílu, ale i jako tvůrce, pečovatele, inovátora, experimentátora, učitele, opraváře světa. Ne každý, kdo pracuje méně, pracuje méně intenzivně. A ne každý, kdo pracuje naplno, pracuje smysluplně.
Mít více profesních identit není známka roztříštěnosti. Naopak – může jít o známku celistvosti. Možná dnes nejsou potřeba další specialisté, kteří všechno vědí o ničem. Možná potřebujeme více lidí, kteří dokážou být spojnicí – mezi světem školy a průmyslu, mezi laboratoří a ulicí, mezi starými a mladými.
Být „napůl“ se často chápe jako být „nedostatečně“. Ale co když právě v tom „napůl“ vzniká prostor pro opravdové mosty? Pro nové kombinace zkušeností, jazyků, postojů? Co když by právě tito „napůl-pracovníci“ mohli společnosti nabídnout něco, co v běžném provozu jednoduše nevzniká?
Mnozí z nich dnes zůstávají neviditelní – protože nejsou „úplně učitelé“, „úplně technici“, „úplně výzkumníci“. Ale právě v té neúplnosti je jejich síla. V tom, že se nemusí přizpůsobit jedné škatulce. A díky tomu mohou tvořit nové.
Co by to přineslo společnosti
Společnost trpí izolací. Učitel neví, co se děje ve firmě. Technolog nerozumí sociální práci. Vědec neumí mluvit se studentem. A právě lidé s částečnými úvazky na různých místech by mohli tyto světy spojit.
Představme si člověka, který dopoledne učí na škole a odpoledne pomáhá vyvíjet laboratorní přístroje. Nebo někoho, kdo na poloviční úvazek pracuje jako správce komunitního centra a zbytek týdne věnuje vývoji webové aplikace pro vědecké vizualizace.
Mohli bychom tomu říkat renesance 21. století – návrat k mnohostrannosti. Tito lidé nejsou „roztěkaní“, ale systémově propojení. Nejsou „poloviční“ – jsou napojení na více proudů současně, čímž mohou vnášet nové pohledy, přístupy a jazyk.
Navíc by se snížilo riziko vyhoření, zvýšila by se šance na osobní růst a vznikla by nová generace mezisektorových pracovníků – těch, kteří nejsou jen „všude napůl“, ale na průsečíku vytvářejí nové hodnoty.
Neřešené patologie
V dnešním pracovním systému přetrvávají strukturální slepé skvrny:
- Vyhoření jako norma – lidé jsou dlouhodobě vyčerpaní, ale běží dál. Jsme zvyklí být unavení. Považujeme to za daň za „normální práci“.
- Provozní slepota – všichni dělají totéž, ale nikdo neví proč. Cíle se ztrácejí v rutině, kontrolní tabulky nahrazují skutečný smysl.
- Ztráta hodnot – práce se dělá kvůli systému, ne kvůli vnitřnímu přesvědčení. Máme projekty, ale ztrácíme pocit, že na ně záleží.
- Neviditelná touha – lidé by chtěli dělat něco jiného, ale bojí se, že „to nejde uživit“, „to se nedá skloubit“, nebo že „je pozdě začít znova“.
To vše pak dává vzniknout zvláštnímu tichému klimatu: každý by chtěl něco změnit, ale nikdo neví jak – a tak všichni dělají, že je to v pořádku.
Romantické kombinace
Možná bych byl laskavý vlakový průvodčí? Nebo pošťák? Možná bych chtěl vést chemický kroužek na vesnici a zároveň připravovat pokusy v laboratoři. Možná nejsem sám.
Možná hledáme zpět cestu ke smysluplné práci, která se neptá jen „kolik hodin?“ ale taky „komu tím prospěješ?“ a „kde můžeš skutečně zažít, že to, co děláš, má rytmus, ticho a světlo.“
Pokud cítíš něco podobného – možná nás není málo. A možná není pozdě. Možná je čas začít mluvit nahlas o práci, která není útěkem od života, ale formou lásky k němu. Možná by se usmívalo mnohem více lidí ve svých rolích?
„Článek vznikl ve spolupráci s jazykovým modelem AI na základě osobních zkušeností a rukopisu autora.“
