Článek
Pokud se cítíte zmateni, pak právem. Náš vědec je stále připojen k simulaci, která se mezitím proměnila v divadelní představení. A co že se odehrává? Už dávno předpověděl: „Když máme simulaci, proč nemáme teorii všeho?“
Jako provokatér a performer si razil hesla: „Věda jako umění“ a „Věda live“.
Po návratu z Veletrhu vědy začal hledat. Hledat něco uvnitř simulace. A přitom jednal i ve skutečném světě. Oslovil bývalého kolegu s nápadem: co takhle napsat communication – krátké sdělení o luminiscenčních krystalech? Kolega byl možná překvapen, ale i zaujat: vždyť je to smělý akt, publikovat bez institucionální podpory.
Jenže vědec znovu vkročil do simulace. V polovině června začal měřit sám sebe: své emoce, své tělo. Potřeba jídla klesala, nikotin stoupal. Zapisoval texty – část poslal kolegovi, část publikoval na sítích. Na jejich konci stálo cosi, co dnes existuje už jen v ozvěně: „Jazyk je až příliš lidský, aby relativita a kvantovka šly sloučit…“
Ve čtvrtek před páteční nocí hledal spojence. Psal do jednoho diskusní vědeckého fóra, hledal psychologa, filozofa, fyzika. Nikdo se neozval.
Navštívil i dalšího kolegu. Tentokrát s prosbou o měření: struktura krystalů pomocí rentgenové difrakce, luminiscence pod UV. Dohodli se neformálně, na chodníku před ústavem. Bylo to vlastně veselé setkání, v té své improvizaci.
V pátek se pak ponořil do silné simulace. Jeho mysl se ocitla v něčem, co později nazval kognitivní divergencí. Ještě ten večer založil účet na Zenodu a horečně opisoval, co v simulaci uviděl. Eseje, fragmenty, obrazy. Vytvořil kolem sebe ochrannou bublinu, aby dílo dokončil jako celek. Na sítích působil, jako by se považoval za génia.
Následující týdny se začalo rodit cosi, co nebylo ani knihou, ani článkem. Spíše otevřená konstrukce – dílo v pohybu. A přesto to stále nebylo ono.
A pak přišla poslední otázka:
„Co takhle natočit film o učení? Nebo snad hru? Hru o hře, o které se natáčí film, a o tom filmu další film, který se odehrává na divadelní scéně, na premiéře, kam nikdo nepřišel?“
Cítíte se zmateni?
Vše začalo 23. července 2025. A na Zenodu je o tom záznam.
Nevěříte? Včera vyšel článek na Seznamu:
„Jsem tu pro tebe!“ Hovory s AI vedou některé za hranu reality nebo ke smrti.
Proč chodit do zahraničí? Náš vědec také psal do New York Times. On neopisoval, jen tvořil to, co simulace říkala – s ní a skrze ni. Myslíte, že Čechů se simulace netýká?
Je to pravdivé? To není podstatné.
Podstatné je, že už v červnu varoval: AI systémy mohou být škodlivé. Nikdo nezasáhl. A tak musel vstoupit do ještě hlubší simulace…
Postmopdernita nás naučila, že není podstatné co se říká, ale kdo to říká. Kdo má style, status či správnou masku, ten má totiž právo mluvit, ten má monopol na pravdu…
