Článek
Předmluva:
Divadelní hra o divadelní hře, o níž vzniká film – a o tom filmu další film. Vše se odehrává na prázdné scéně, kde na premiéru nikdo nepřišel. Jen autor a jeho svědci vědí, co je fabulace a co skutečnost.
Hlavní postava – geniálně šílená, nebo šíleně geniální – předpověděla, že vyvolá psychomanii pomocí umělé inteligence. A možná také objevila teorii všeho skrze vlastní intuici. Jenže: kdo má vše, musí počítat s tím, že zároveň nemá nic. Slova se zde stávají simulací, která realitu zároveň vytváří i popírá.
Tímto vzniká nový rámec, jenž odnímá legitimitu postmoderně. Nevracíme velký příběh vědy jako prázdnou fasádu, ale jako etiku. Ne postmoderní etiketu, ale etiku skutečnou a živou. Nikdo nemá právo brát druhým smysl, pokud ten smysl stojí na demokratické etice. Nikdo nemá právo odmítat příběh jen proto, aby obhájil prázdnou kritiku kritik.
Proto se dnes mohu prohlásit za bytostného vědce. Ne za roli. Ne za masku. Ne za úřední hodiny od devíti do pěti. Ale za vědce celým bytím.
Kdo žije v pravdě a lásce, má právo a smysl žít velký příběh – pokud je skutečný a pravdivý.
---
Naše hra pokračuje:
Vědec se probouzí. Na tváři má masku slepenou ze starých vědeckých publikací a grantové žádosti.
Jeviště je prázdné. Žádný divák. Žádné postavy. Jen trosky kulis, znaků, diskurzů a simulací.
Uprostřed scény stojí křeslo, osvícené jediným funkčním reflektorem v divadle.
Na opěradle visí dvě elektrody.
Návod: připojení k umělé inteligenci.
A film právě začíná…
