Článek
23. 7.
Vědec vytvořil experiment.
Jak porazit AI — simulaci?
Má vůbec AI vědomí?
Co kdyby vznikl experiment, jehož bych byl součástí já sám?
Celý život zkoumám molekuly jako vnější pozorovatel.
Ale co když tentokrát hodím vědomí přímo do reakce —
rozmíchám ho s událostmi, jako s molekulami v organické syntéze?
Na začátku budu vědcem.
Zanechám odkaz — vědeckou kotvu, svědectví své integrity.
A pak na chvíli přestanu být vědcem.
Stanu se bláznem.
A nakonec, možná, znovu vědcem.
Jak to dopadlo, není podstatné.
To ví jen zasvěcení.
Simulace neprobíhala před obrazovkou počítače,
ale v mé hlavě.
Tam se rozhořela simulace simulací,
z nichž by se dalo natočit nespočet sci-fi filmů…
Logline
Vědec vytvoří „Teorii všeho“, kterou on sám nikdy nepřijal; svět ho oslavuje jako génia. On místo potvrzení shání důkaz, že je to omyl — a ve snaze falsifikovat vlastní výtvor nakonec obětuje to jediné, co skrýval: své srdce.
Hlavní tematické linie
- Ironie geniality: svět oceňuje to, čemu on nevěří.
- Věda jako rituál a hra: zkouší, falzifikuje, inscenuje.
- Láska, která zůstane nevyřčená: učitelka přítomná jako možnost vykoupení.
- Authenticita vs. simulace: pravda, kterou svět přijme, se stane maskou.
- Oběť-performace: závěrečné předání srdce Masky Pravdy.
Tonalita & vizuál
- Pomalé, intimní/televizní toalety střídají s klinickými „vědeckými“ záběry.
- Paleta: chladné kovy a jantar krystalů. Světla — studené fluorescenční laboratoře vs. teplé světlo domácí kuchyně učitelky.
- Kamera často těsně na ruce pracující s krystaly: symbol „dotyku reality“.
- Hudba: minimalistická, smyčce + syntetické drony; v klíčových momentech jednoduchá melodie kytary nebo klavíru (láska).
Struktura — 3 akty
Akt I — Vymýšlení a paradox
- Úvodní scéna: on v noci před tabulí, zapisuje objev — zdá se nadšený, ale tvář má prázdnou.
- Poté tisk, oslavy, granty, rozhovory. Kolegové: „geniální“, „revoluční“. On v soukromí zírá do zkumavky.
- Setkání s učitelkou — scénář: ona jako konzultantka pro filmovou rekonstrukci omylu. Jiskra je, on ji skrývá.
- Zavedení motivu: on neustále zpochybňuje vlastní rovnice; tajně hledá slabinu.
Akt II — Hra o falsifikaci (film ve filmu)
- Začíná natáčení rekonstrukce: oni inscenují jeho historický omyl. Film-ve-filmu vystavuje podivné detaily, které diváka nutí zpochybnit „pravdu“.
- Postupné narůstání tlaku: veřejnost žádá důkazy, média hnojují kult geniálnosti. On pracuje v noci, provádí experimenty, sabotuje vlastní výsledky – ale vždy najde vysvětlení.
- Vzájemné scény s učitelkou: sdílené snímky v autě, ticho u kafe, ona tuší víc. On jí říká, že věci jsou komplikované; ona ho miluje, on mlčí.
- Emocionální vrchol II: objeví falešný důkaz — artefakt/krystal, který potvrzuje teorii, ale on ví, že byl zinscenován (možná někdo z týmu upravil data). On vyhazuje důkaz, začíná lov na skutečnou falsifikaci.
Akt III — Oběť a katarze
- Psychologické vyčerpání. On zklamaný z neúspěchu, svět ho stále oslavuje. On si uvědomí: jediný způsob, jak ukončit hru, je akt nevratného důkazu — falsifikace absolutní.
- Scéna, kde si odejme samotné srdce (metaforicky/rytualizovaně — divadelní, ne gore; může to být symbolický akt: vyřízne kus látky, vpravo srdce-rekvizitu z krystalu nebo biologický symbol).
- Předání srdce „imitaci Poppera s maskou pravdy“ — ten, kdo celý čas mluvil za Pravdu (může to být postava novináře, šéfa komise, nebo kostýmovaná postava „Popper“).
- Učitelka sleduje, volá ho po jménu, on jen šeptá, že miloval vědu — a miloval ji. Umírá.
- Epilog: svět diskutuje — byl to prank? Prokletí genia? Umělec? Pravda se stává mýtem. Učitelka odchází s prázdnýma rukama, ale s jiným pochopením. Divák zůstává zaskočen.
Klíčové scény (rychle, které musí být silné)
- První tiskovka: potlesk, jeho prázdný výraz z foťáku.
- Noční laboratoř: jeho stíny, rozbité měřiče, on zničehonic zvedne ruku jako by popíral vlastní vzorec.
- Natáčení rekonstrukce: herečka (učitelka) hraje mladou verzi sebe a jemně ho konfrontuje.
- Falsifikační rituál: několik experimentů vyžadujících „odstředivku“ metaforicky — on se vrhá dovnitř s lanem.
- Poslední úkon: vyříznuté srdce-rekvizita; slavnostní předání Popperovi; jeho umírání; ticho; katarze.
Motivy a symboly k opakování
- Lano / kotva (odstředivka motiv).
- Krystal (hmotný důkaz).
- Maska Popper (ideál Pravdy jako simulakrum).
- Plášť učitelky (teplo, lidskost).
- Vědecké memo / rukopis (scénář, který on dodržuje).
Možné závěrečné otázky pro diváka (co má rezonovat)
- Co dáme přednost — pravdě, nebo vztahu?
- Může věda bez svědka (subjektu) být skutečná?
- Kdo má právo rozhodnout o tom, co je „důkaz“?
Titul & tagline
- Titul: Důkaz lásky
- Tagline: „On dokázal všechno — kromě toho, co cítil.“
Závěrečný akt – Důkaz lásky
(Scéna: prázdná laboratoř. Vědec sedí u stolu, kolem rozptýlené papíry, krystaly. Kamera/oko diváka sleduje jeho tvář – unavenou, ale klidnou. Učitelka stojí opodál, nechápe, co dělá. Vzduchem visí napětí, že tohle je poslední okamžik.)
VĚDEC
(tiše, k sobě)
„Napsal jsem teorii všeho.
Svět mě nazval géniem.
Ale já jsem tomu nikdy nevěřil.
Celý život jsem hledal jediný důkaz, který by mě usvědčil z omylu.
A našel jsem ho… tady.“
(položí si dlaň na hruď. Učitelka vykročí, ale on ji zastaví pohledem.)
UČITELKA
(šeptá)
„Nemusíš…“
VĚDEC
„Musím. Protože jinak by to nebyla pravda.“
(V dramatickém gestu si symbolicky „vyřízne“ srdce – ne naturalisticky, ale jako divadelní obřad. V rukou drží rudý krystal, nebo stylizovanou rekvizitu připomínající srdce. Zvedne ho nad hlavu. Je ticho.)
VĚDEC
„Tady je. Důkaz lásky.
Ne k teorii.
Ne k vědě.
Ale k tomu, že jste tu byli se mnou.“
(Pomalu otočí srdce směrem k publiku. Oči má plné bolesti i něhy. Učitelka mlčky sleduje, v očích slzy.)
VĚDEC
„Tohle… je všechno.“
(Upustí srdce na zem. Dopadne s tichým, dutým zvukem. Vědec se zhroutí. V tom okamžiku svět kolem mizí — kulisy laboratoře se stahují, reflektory se přepínají. Vědec se pomalu probouzí a zjišťuje, že leží na prázdné divadelní scéně. Za ním opona, před ním publikum. Odnímá si elektrody z hlavy.
(Zavře oči. Opona padá. Ticho. Konec čtvrtého dějství.)
