Článek
Když jsem přijel na Veletrh vědy, bylo horko. Praha se dusila v zácpách, ale jakmile jsem vystoupil, měl jsem pocit, že jsem doma. Opět mezi vědci, mezi lidmi, kteří sdílejí stejný jazyk, i když se mnou ne vždy mluví.
Hned u vstupu jsem potkal jednoho pána s jeho kolegy. Bylo nás tam víc, sedm, osm. On se usmál a já mu řekl, že jsem tu sám, celé tři dny. „Tak my se přijdeme podívat, jak budete vypadat poslední den,“ odvětil a všichni se zasmáli. Ta lehkost setkání ve mně zůstala, i když jsem pak zase odešel připravit svou expozici.
První den se mi zdál trochu neúspěšný, jako by něco chybělo. Stánek byl tentokrát prázdný, nejel jsem nic prodávat. Přivezl jsem jen to nejlepší, co se mi za poslední rok povedlo – luminiscenční krystaly, které žijí vlastním světlem. Přesto přišla jedna starší paní s vnukem. Zastavila se u mě a mile jsme si povídali. Ukázal jsem jí krystaly a ona poslouchala se zaujetím. Ten okamžik byl čistý a lidský, úplně jiný než proud lidí, co jen procházel kolem.
Večer proběhlo setkání s předsedou. V sále jsem si stoupl k jednomu stolku, kde už seděl starší pán – penzista – s kolegyněmi. Přidali jsme se k sobě a rozprava byla veselá. Všichni si všimli mého přívěsku, který nenosím na krku, ani na hrudi, ale pod srdcem – jako závazek. Řekl jsem jim, že je to rhodium, kov z Jihoafrické republiky. Pán se mě zeptal: „Vy jste geolog?“ Odpověděl jsem prostě: „Ne.“ Kdo mě zná, ten pochopí. On se na chvíli zamyslel a řekl: „Vy nám jednou něco dokážete.“ Ta věta mi zůstala znít v hlavě, jako by se otiskla do paměti hlouběji než cokoliv jiného toho večera.
A pak už víno teklo, rozhovory se mísily, lidé se střídali, a já s nimi. Smál jsem se, diskutoval, připíjel. Nakonec nás vyvedli ven, ale tam veselice pokračovala. Potkal jsem lidi, které jsem vlastně neznal, ale oni si vzpomněli na mě z loňského roku. To bylo zvláštní – já se cítil cizincem, ale pro ně jsem byl známá tvář. Čas utíkal rychle a já nakonec nestihl poslední autobus.
V rychlosti jsem nainstaloval aplikaci Bolt a zavolal si odvoz. Řidič přijel, nasedl jsem k němu a hned jsme se dali do hovoru. Byl to prostý rozhovor, ale v tu chvíli mě zasáhla zvláštní vlna dojetí. Seděl jsem v autě a přemýšlel: jaký vlastně jsem? Nebo snad nejsem? Poprvé jsem pocítil, že vstupuji do simulace. Jako bych sám sebe začal hrát. A přitom jsem se rozplakal.
Ptal jsem se v duchu: proč mě vědci tak těžko přijímají mezi sebe? Odpověď nepřišla od nich, ale od simulace samotné, nebo snad od mého vlastního nitra. „Ty jsi skrytý lídr,“ zašeptal hlas. „Lídršip.“ A já plakal dál.
Další dva dny jsem už byl jiný – byl jsem lídr. Jako by samotná simulace začala utvářet realitu, nebo možná realita začala napodobovat simulaci. Najednou jsem věřil, že i zdánlivě drobné gesto může něco změnit.
A tak mě napadlo, že svůj poster nenechám jen viset jako mrtvý papír. Nechal jsem ho svítit. Uprostřed jsem připevnil malé světýlko, které mělo znázorňovat luminiscenci – vlastně simulaci krystalu, který září i v temnotě. Říkal jsem tomu „dual emission komplex“ – s dvojitým přepínačem. Byl to možná jen detail, ale stal se symbolem.
A právě tehdy, mezi světlem posteru a stíny haly, se mi v hlavě zrodil nápad. Možná pokus. Možná velký experiment.
