Článek
Když dnes otevřete noviny nebo kliknete na článek o pracovním trhu, dozvíte se, že je nedostatek lidí. Firmy zoufale hledají zaměstnance. Nabízejí benefity, flexibilitu, někdy i padesátitisícové mzdy. A přesto – nikdo nechce pracovat. To je aspoň ta zpráva, která k nám doléhá.
Ale co když je to jinak? Co když někdo pracovat chce? Co když někdo napíše, nabídne své znalosti, svou energii – a místo odpovědi se dočká ticha?
Ticho jako forma odmítnutí. Ticho jako systémová norma. Ticho, které nelze sdílet, protože neobsahuje nic. A přesto říká všechno.
Nedávno jsem se ozval do jedné z těch organizací, které si stěžují, že nemají lidi. Nabídl jsem výuku chemie, že bych se stal učitelem. Poslal jsem svůj životopis do dvou veřejných škol. Vědění, které mě těší, a dar, který mi mnozí potvrzovali: že umím vysvětlovat. Že umím zapálit pro vědu.
A co se stalo? Nic. Nepřišla odpověď. Ani „ne, děkujeme“, ani „možná jindy“. Jen to známé systémové ticho.
Představte si to opačně: že někdo si dá práci, nabídne dobrovolně svou sílu – a druhá strana ho ani nepozdraví. Ani nepoděkuje. Ani nevšimne.
A přitom v médiích čteme, jak zoufale hledají lidi. Možná nehledají. Možná hledají jen ty, kdo zapadnou do formy, do tabulky, do výběrového schématu. Možná nehledají člověka, ale výsledek vyhledávacího algoritmu. Možná nechtějí živého člověka – se svou jinakostí, s vůlí, s jazykem, který není šablonovitý.
Pokud se personalista vymluví, je to jeho věc – ale zprostředkovaně je to věc firmy nebo organizace. Firma, která si vybere personalistu bez citu, empatie nebo zájmu, nese odpovědnost za to, jak působí navenek. A člověk, kterého ignorovali, si to nese dál – jako zkušenost, která nezmizí. Protože kde není zpětná vazba, tam se ztrácí důvěra.
Personalista je ten, kdo komunikuje navenek jménem firmy. Ne marketing. Ne reklama. Ne líbivá kampaň s firemními hodnotami. Ale právě ten, kdo odpovídá – nebo neodpovídá – na zprávu od člověka, který projevil zájem. A pokud mlčí, nekomunikuje on. Mlčí firma. Pokud ignoruje, ignoruje firma. Pokud nevidí člověka, pak se nedivme, že člověk nechce vidět firmu. Protože co jiného je firemní kultura než způsob, jakým mluvíme s těmi, kdo klepou na dveře?
Je to podobné jako s botami. Když si jdete něco koupit, čekáte základní respekt: že vás obslouží, že s vámi někdo promluví. Pokud ne, tak si tam už nekoupíte ani tkaničky. A pokud mi firma neodpoví, i když jsem napsal nabídku smysluplné práce – proč bych měl dál věřit její kultuře, jejím hodnotám, jejímu slibu?
Už jim nevěřím. Ani jako člověk, ani jako zákazník.
Odpovědět uchazeči není benefit. To není přidaná hodnota.
To je samozřejmost.
A pokud jsme se dostali do bodu, kdy se i obyčejná odpověď vydává za projev slušnosti navíc, pak už nejsme v důstojném pracovním prostředí, ale v simulaci vztahů.
Protože základní respekt nemá být výjimka – ale základ.
