Článek
Pracovní paradox roku 2025
Na první pohled vypadá situace ideálně: míra nezaměstnanosti se drží kolem 3 %, nejnižší číslo v rámci celé Evropské unie. Podle údajů Úřadu práce bylo ke konci roku 2024 v Praze na jednoho uchazeče o práci evidováno přes 2,6 volných pracovních míst. A přesto firmy marně hledají lidi.
Personální oddělení zaplavují inzeráty, mzdy rostou, benefity bobtnají. A zájemci? Nepřicházejí. Mladí nepřicházejí, starší neodcházejí. A když se někdo ozve, buď nedorazí, nebo přijde jen „zkusit, co by za to bylo“. Vzniká paradox: nabídka je enormní, ale trh jako by pohlcovala černá díra.
Když nechcete, nemůžete nebo se bojíte?
Pravda je složitější, než vypadá ze statistik. České firmy totiž čelí dvěma opačným problémům současně. Na jedné straně mladí lidé nepřicházejí, protože firmy jim neumějí nabídnout to, co chtějí – smysl, flexibilitu, prostor. Na druhé straně starší zaměstnanci neodcházejí, protože si to jednoduše nemohou dovolit.
Podle výzkumů jeden ze čtyř zaměstnanců uvádí, že by si mohl dovolit hledat novou práci maximálně jeden měsíc, tři čtvrtiny lidí pak nejvýše tři měsíce. Výsledkem je, že zůstávají tam, kde nejsou spokojení. A firmy si je přesto drží. Ne protože chtějí, ale protože nemají jinou možnost.
„Máme kolegy, kteří jsou tady deset let a nerví je úplně všechno. Ale neodejdou, protože mají hypotéku a dvě děti. Místo toho dělají minimum a demotivují ostatní,“ říká Martin, personalista v brněnské firmě.
Dva světy v jedné kanceláři
Tak vzniká absurdní realita, kdy se v českých firmách střetávají dvě generace s opačnými problémy. Na jedné straně čtyřicátníci a padesátníci, kteří „držkují“ a neodcházejí, i když je práce nebaví. Na druhé straně dvacátníci, kteří odmítají jakoukoli práci, která nesplňuje jejich představy o life–work balance, autonomii a lidském zacházení.
„Nevidím důvod pracovat přesčas, když jsme dohodnuti na osm hodin. A když to zvládnu za šest, proč bych měl sedět dál?“ říká Jan (20) z IT firmy.
Takový přístup vyvolává ve starší generaci nepochopení a podezření z lenosti. Jenže mladí nepovažují výkon za něco, co je nutné dokazovat hodinami. Měří se výstupy, ne odseděná doba.
Zaměstnanec s mobilem a smlouvou online
Generace Z přišla do práce s jinými zvyklostmi. Mobil je jejich kancelář, smlouvy podepisují online, práci chtějí odvádět na dálku. Flexibilita pro ně není benefit, ale standard. Pokud ji nedostanou, jednoduše nepřijdou.
Česko na to začíná reagovat legislativně. Od ledna 2025 mohou zaměstnanci s firmou uzavřít písemnou dohodu, že si pracovní dobu budou rozvrhovat sami – bez ohledu na to, odkud pracují. Ale firmy zatím nejsou připravené. A pokud ano, týká se to jen hrstky pozic.
Zatímco v Nizozemsku má možnost volit místo i čas práce 24 % zaměstnanců, v Česku je to jen 14 %. A například částečné úvazky tvoří u nás pouhých 6,9 % , což je jeden z nejnižších podílů v EU.
Když strategie nefungují
Mnohé firmy se snaží. Přidávají peníze, benefity, lákají na home office. Jenže nabídka neodpovídá tomu, co chtějí mladí – prostor, růst, smysl a důvěru.
Nejde jen o to „někoho sehnat“. Jde o to nezískat člověka, který za dva měsíce odejde nebo zůstane a bude vnitřně rezignovaný. Výběr zaměstnance se tak změnil na výběr životního postoje – a většina firem na to není připravená.
Co ukazují čísla?
- Do roku 2030 může být automatizováno přes milion pracovních míst.
- Zároveň vznikne až 520 tisíc nových, převážně digitálních a kreativních.
- Digitální gramotnost bude nutná pro 90 % pozic.
- A přitom stále 17,9 % činí rozdíl v odměňování mužů a žen, což nás řadí na 3. nejhorší místo v EU.
Co dělat?
Pokud má pracovní trh fungovat, musí přestat ignorovat realitu:
- Mladí nejsou líní, jen jinak nastavení.
- Starší nejsou neloajální, jen vyčerpaní.
- Firmy musí změnit prostředí, ne jen inzeráty.
Když přestaneme hledat „ideální kandidáty“ a začneme budovat důstojné pracovní podmínky pro různé životní fáze, začne se černá díra zaplňovat.
Černá díra nebo nový začátek?
Český pracovní trh nestojí před krizí, ale před transformací. Ti, kdo to pochopí včas, budou těžit z výhody. Ostatní se stanou jejími oběťmi.
Otázka už není, jestli se trh práce mění. Otázka zní, jestli to firmy dokážou přijmout včas.
Zdroje:
