Článek
Sobota 22. října 2022. Basketbalový tým University of Kentucky přijíždí na přípravný zápas do Pikeville, sedmitisícového městečka na východě státu, kde většina mužů pracuje v uhelných dolech. Mollie McGuirová koupila lístky jako překvapení pro rodinu: její syn Easton měl poprvé vidět legendární Wildcats naživo.
Jeho otec Michael byl zaměstnán v místním dole jako „roof bolter“. Je to dělník instalující výztuže do stropů podzemních důlních chodeb a řadí se mezi nejnebezpečnější profese v uhelném průmyslu, zejména v Appalačských horách.
Ten den mu směna měla skončit ve čtyři odpoledne, ale nakonec vyjel až v pět. Volba byla jasná: buď zajede domů, osprchuje se a stihne možná druhou půli zápasu. Nebo pojede rovnou.
„Nechtěl jsem to zmeškat,“ řekl později pro televizi WSAZ. Už předtím musel vynechat spoustu rodinných akcí kvůli práci. Pět minut po opuštění dolu už seděl v autě směr aréna. Bez sprchy, bez převlečení. Mollie už seděla s rodinou na tribuně, Michael dorazil těsně před zahájením zápasu. Když se tlačil k rodině davem fanoušků, lidé se rozestupovali. Ne každý den vidíte člověka, který vypadá, jako by právě vylezl z viktoriánského dolu.
Fotka, která začala žít vlastním životem
Sue Kinneer si toho všimla. Seděla nedaleko a neuniklo jí, jak unavený muž s černým obličejem sleduje basketbal a jak se na něj tříletý kluk věší, objímá ho a vypadá, že je úplně nejšťastnější dítě na světě. Vyfotila je a dala snímek na Facebook.
Shodou okolností fotku viděl John Calipari, legendární trenér Wildcats a jedna z nejvlivnějších postav amerického univerzitního basketbalu. V Kentucky je jeho jméno téměř posvátné. Dovedl tým k mistrovskému titulu v roce 2012 a vychoval desítky hráčů pro NBA. A něco se v něm hnulo.
„Zasáhlo mě to přímo mezi oči,“ řekl na tiskové konferenci. Calipariho dědeček pracoval v uhelných dolech v Západní Virginii. „Americký sen mé rodiny začal v dole v Clarksburgu. Tahle fotka mi připomněla odkud pocházím.“
Sdílel snímek na Twitteru s komentářem, že hledá toho muže a chce mu dát VIP lístky na zápas v Rupp Areně, slavném stánku Wildcats v Lexingtonu. Internet se rozjel. Během hodin byla rodina McGuirových identifikována a příběh převzala CBS News, Today, ESPN a desítky dalších médií po celé Americe.
Michael o tom všem nevěděl. Byl zrovna v dole na další směně. Když vyjel nahoru a zapnul telefon, málem havaroval. „Nemohl jsem uvěřit, že je to skutečné,“ řekl později pro televizi WSAZ. Jeho manželka Mollie dostala stovky zpráv.
V pondělí večer zavolal Calipari osobně. Mluvili spolu půl hodiny. „Myslel jsem, že mě v práci zavolali do kanceláře, protože jsem něco provedl,“ vzpomínal Michael pro CBS News. „Když jsem tam vešel, všichni tleskali.“
Amerika miluje tyto příběhy
Fotka se stala virální nejen kvůli tomu, co zachycovala, ale kvůli tomu, kdy to bylo. V době, kdy americký uhelný průmysl zažívá dramatický úpadek a tisíce rodin jako McGuirovi ztrácejí jistotu zaměstnání, tahle fotka připomněla něco, o čem Amerika ráda mluví, ale málokdy to vidí ve své surové podobě: pracovitost „modrých límečků“. Muž, který dře deset hodin denně šest dní v týdnu v podmínkách, které by většina lidí odmítla, a přesto najde sílu být pro svého syna.
McGuire se nestal hrdinou jen kvůli tomu, co udělal. Stal se jím kvůli tomu, co reprezentoval. Je to symbolika, která v Americe funguje dokonale. Zejména v době rostoucích sociálních rozporů mezi vzdělanými městskými elitami a dělnickou třídou venkova.
Východní Kentucky patřilo tradičně k baštám uhelného průmyslu, ale čísla ukazují dramatický úpadek. Těžba uhlí klesá každý rok o desítky procent. Přitom v 70. a 80. letech minulého století byl Kentucky největším producentem uhlí v USA. Počet aktivních dolů klesl pod sto a pracuje v nich méně než 3 800 horníků, což je historické minimum. Pro rodiny jako McGuirovi je těžba stále hlavním způsobem obživy.
Na sociálních sítích se objevily tisíce komentářů. „To jsem já - pracuju v továrně a jezdím na zápasy svých dětí rovnou z práce,“ psal jeden otec. „Tohle je skutečný táta,“ napsal další.
Calipari to chápal podobně. Na tiskové konferenci mluvil o tom, jak jeho dědeček učil celou rodinu jednomu pravidlu z dolů: „Jdeme dolů společně, vyjíždíme společně. Nikoho nenecháme za sebou, protože jsme jedna parta.“ Právě tohle učí své hráče - že jsou jeden tým a jedině společně mohou uspět.
VIP zážitek v Rupp Areně
Jedenáctého listopadu 2022 dorazila celá rodina McGuirových do Rupp Areny v Lexingtonu. Tentokrát už byl Michael čistý, upravený.
Během zápasu proti Duquesne ho cheerleadeři vybrali jako čestného hosta, který tvoří písmeno „Y“ ve slavném skandování „K-E-N-T-U-C-K-Y“. Stál uprostřed palubovky, tribuny mu tleskaly ve stoje. Syn Easton byl celý paf. Poprvé v životě byl takhle blízko svým hrdinům.
Rupp Arena při zahájení zápasu
Michael později přiznal, že když stál na palubovce, byl nervózní. „V davech se cítím nepříjemně. Myslel jsem, že omdlím,“ řekl pro On3. Vydržel to ale pro syna. Po zápase je Calipari pozval do šatny k trofejím. Rodina se vyfotila u poháru za mistrovský titul z roku 2012.
McGuirovi dnes
Rodina McGuirových zůstala s trenérem Caliparim stále v kontaktu. I když trenér v roce 2024 odešel po patnácti sezonách u Wildcats do Arkansasu, stále si píšou. K narozeninám, k Vánocům. „Pořád spolu mluvíme,“ řekla Mollie v lednu 2025 pro Today. „Stále nám píše. Je to opravdu upřímný, obyčejný člověk.“
V prosinci 2023 byli McGuirovi znovu v Rupp Areně jako Calipariho hosté. ESPN (největší americká sportovní televizní síť) o nich natočila delší reportáž. Michael se stal něčím jako ikonou, lidé ho poznávají na ulici. Syn Easton začal hrát basketbal. Michael stále pracuje v dole - šest dní v týdnu, deset hodin denně.
Kdo je vlastně dnes americký hrdina?
Fotka Sue Kinneerové není jen o basketbalu nebo rodinné lásce. Je o něčem, co Amerika zoufale hledá - o autenticitě v době, kdy je téměř všechno inscenované. Michael McGuire neinscenoval nic. Prostě dorazil. Špinavý, unavený, ale přítomný.
V zemi, kde se „dělnická“ Amerika cítí stále víc opomíjená elitami z velkých měst, se tahle fotka se stala symbolem. Někdy ty nejsilnější příběhy nefotí profesionálové. Fotí je unavení fanoušci, kteří si všimnou něčeho, co většina lidí přehlédne: že ten největší hrdina na stadionu sedí na tribuně, ne na hřišti.
Zdroje:
