Článek
Tohle se v Británii dělo ještě v 19. století. Byl to jeden z mnoha rituálů, kterými se Evropa po staletí snažila zkrotit smrt. Za zdánlivě běžnými pohřby se skrývala temná směs strachu z nemrtvých, obav z předčasného pohřbení i zoufalé snahy získat nad smrtí alespoň zdání kontroly.
Upíří hroby: proč Evropané probodávali mrtvé kůly
První setkání archeologů s tzv. „upírským pohřbem“ bývá podobné: otevřený hrob ze středověku a v něm kostra přibitá k zemi železným kůlem, lebka položená mezi nohama nebo kámen zaražený v ústech.
V Bulharsku našli více než sto takových hrobů. V Sozopolu objevili tělo muže ze 13. století s těžkou pluhovou radlicí zatlučenou do hrudníku. V polském Chełmu ležela dětská kostra se sťatou hlavou a kameny zatěžkaným hrudníkem.
České nálezy jsou stejně mrazivé. V Čelákovicích archeologové odkryli čtrnáct nestandardních hrobů s hřeby probodávajícími těla nebo kameny, které měly mrtvé udržet v zemi. Pocházejí z 11.–12. století a pravděpodobně spolu souvisejí. Možná jde o oběti jedné epidemie nebo se jedná o pohřebiště sociálně vyloučených osob, například odsouzenců, kteří neměli nárok na řádný pohřeb.
V roce 2022 polští archeologové objevili hrob ženy ze 17. století s žacím srpem položeným přes krk tak, aby ji „setnul“, kdyby se pokusila vstát. K palci měla přivázaný zámek. Stačily vyčnívající přední zuby a trocha pověrčivosti.
Část odborníků interpretaci „upířích hrobů“ zpochybňuje. Mohlo jít o různé typy apotropních (ochranných) pohřbů, ne vždy nutně o upíry v hollywoodském smyslu.
Proč to dělali? Protože se báli. V dobách morových epidemií, kdy se vesnice vylidňovaly během týdnů a nikdo netušil proč, bylo jednodušší hledat viníka mezi mrtvými než mezi mikroorganismy, o nichž neměli tušení. Evropský „upír“ nebyl elegantní šlechtic. Byl to revenant, neklidný mrtvý, který se po smrti vrací škodit.
„Vampíří hrob“ na ostrově Man. Podle pověsti se při bdění nad mrtvým tělo náhle rozkašlalo a tak mu probodli srdce kůlem.
Pohřbeni zaživa: viktoriánské rakve se zvonkem
Strach z nemrtvých měl svůj protiklad: hrůzu z toho, že živé pochováváme příliš brzy. Lékařská věda byla během viktoriánské éry v přechodné fázi. Tušila, že smrt není vždy snadné rozpoznat, ale neměla spolehlivé metody. Katalepsie, kóma, hluboký spánek - to všechno mohlo být omylem považováno za úmrtí.
Sociální reformátor William Tebb roku 1896 uvádí stovky případů, kdy málem došlo k předčasnému pohřbení. Některé příběhy jsou sporné, jiné zdokumentované, třeba případ kostry s rozedranými pažemi a poškrábaným víkem.
Tak vznikly „bezpečnostní rakve“. Rakev s trubicí vedoucí na povrch.Na trubici zvonek nebo vlaječka a uvnitř provázek spojený s rukou zesnulého. Pokud by se probudil, zatáhl by za šňůru. Ačkoliv některé dobové noviny popisují údajné „zázračné záchrany“, neexistuje žádný ověřený případ, kdy by bezpečnostní rakev někomu skutečně zachránila život. Problém byl jednoduchý: pohyb provázku zpravidla způsobovaly rozkladné procesy, ne živý člověk.
Hrobka navržená proti předčasnému pohřbení zaživa z období kolem roku 1890. Byla vybavena vzduchovou ventilací a její víko bylo možné otevřít zevnitř.
Sin-eaters: lidé, kteří jedli hříchy mrtvých
Možná nejtemnější zvyk evropských pohřbů existoval ve Walesu, Herefordshire a několika dalších regionech Británie. Až do 19. století zde působili tzv. sin-eaters pojídači hříchů.
Rituál byl prostý: na prsa mrtvého se položil chléb a miska piva, na něž „přešly“ hříchy zesnulého. Nejchudší muž ve vsi přišel, všechno snědl, vypil a odnesl si tak břemeno cizí duše. Dostal šest pencí. A celoživotní vyhnanství.
Kronikář John Aubrey popsal takového sin-eatera jako „dlouhého, vyzáblého, žalostného ubožáka“, kterému se lidé vyhýbali pohledu do očí. Byli nenávidění a zároveň nezbytní.
Existuje jediný známý případ sin-eatera z vážené rodiny: Richard Munslow, který zemřel roku 1906. Začal rituál vykonávat poté, co mu během jednoho týdne zemřely tři děti na spálu. Snad hledal způsob, jak dát smysl vlastnímu utrpení.
Historici se dodnes přou, do jaké míry byl fenomén rozšířený. Ale jisté je, že existoval a svědčí o bezmoci lidí, kteří chtěli zajistit klid duši svých blízkých za jakoukoli cenu.
Mrtví jako živí: posmrtná fotografie viktoriánské éry
Smrt byla v 19. století součástí domova. Lidé umírali ve svých postelích, rodiny chystaly těla, děti přicházely na rozloučení. A fotografie byla drahá. Mnozí nebyli za života vyfotografováni ani jednou. Když tedy dítě zemřelo, rodiče stáli před bolestivým faktem: nikdy nebudou mít jeho fotografii.
Tak vznikla populární tradice posmrtných fotografií. Děti se oblékaly do bílého, symbolu nevinnosti. Stylizovaly se jako spící andělé, s oblíbenou hračkou. Fotografie měla zachovat stín, než substance zmizí. Fotografové dokázali, že mrtvé dítě na snímku vypadalo ostřeji a „živěji“ než jeho truchlící rodiče, kteří se při dlouhé expozici pohnuli.
Ve 20. století tato tradice rychle mizí. Fotografie zlevnily, smrt se přesunula do nemocnic, a místo aby byla přítomná, stala se neviditelnou.
Posmrtná fotografie dívky z roku 1870, které je naaranžována jako by spala.
Umění z kostí: Evropa tváří v tvář smrti
Sedlecká kostnice není výjimka, ale evropská tradice. V 18. a 19. století vznikaly po celé Evropě kostnice, jejichž účelem nebylo jen řešit nedostatek místa, ale připomínat smrtelnost - memento mori.
V Sedleci uspořádal František Rint kosti více než 40 tisíc lidí. Lustr složený z každé kosti lidského těla, girlandy z obratlů, erb Schwarzenbergů z páteří a lebek.
V kapucínské kryptě v Římě je pět kaplí vyzdobených kostmi více než čtyř tisíc mnichů. Ze žeber jsou oblouky, z obratlů kříže, z kostí rukou dekorace. Mumifikovaní mniši visí na stěnách jako němí strážci.
Nad vchodem stojí: „To, čím jsi nyní ty, jsme byli kdysi my. Tím, čím jsme nyní my, budeš jednoho dne ty.“
V minulých staletích byla smrt všudypřítomná a zároveň méně tabuizovaná než dnes.
Co to všechno říká o nás?
Europané se dříve nesnažili smrt přijmout pasivně. Dělali vše, aby ji obřadem nebo gestem přetvořili v něco, co lze alespoň částečně ovládnout. Báli se, že mrtvý vstane? Probodli ho kůlem. Báli se, že živého pohřbí? Připevnili zvonek na rakev. Báli se o duši zesnulého? Zavolali pojídače hříchů. Báli se zapomenutí? Vyfotili mrtvé dítě jako spící. Ať už byly jejich metody jakkoliv drastické, měly něco, co nám dnes chybí: rituál.
Dnes 70–80 % Evropanů umírá v nemocnici, nikoliv doma. Smrt jsme přesunuli k profesionálům, ztišili, uhladili, schovali. Zatímco naši předkové stavěli z kostí umění, my si myslíme, že když smrt nevidíme, neexistuje. Ale existuje. A když se znovu objeví v našem životě, často zjistíme, že už nemáme žádný rituál, jak se s ní setkat tváří v tvář.
Zdroje:
