Článek
Byla z Ukrajiny. To byla vlastně první věc, kterou nám o ní řekli v útulku. Že je odtamtud a že „něco prožila“. Přesně takhle to formulovali, že „něco prožila“. Jako kdyby ta neurčitost měla celou věc nějak zmírnit. Bylo to ještě před válkou, v době, kdy jsme si Ukrajinu spojovali hlavně s levnými dovolenými a politickými skandály, ne s běženci a bombardováním.
Vzali jsme si ji, protože jsme právě před pár měsíci ztratili našeho předchozího psa. Měli jsme ho dvanáct let a byl to ten typ psa, po kterém všichni touží. Kamarádský, bezproblémový, rád se mazlil s každým. Když jsme odjížděli na dovolenou, známí se doslova rvali o to, kdo ho bude hlídat.
Naivně jsme si mysleli, že podobný zázrak se může stát znovu.
Panika v psí podobě
Fena byla malá, měla čokoládově hnědou srst a vypadala úplně normálně. Až do chvíle, než doma někdo pustil televizi. Nebo zatleskal. Nebo kýchl. Nebo otevřel dveře od lednice. Každý zvuk byl pro ni důvodem k panice. Schoulila se, začala kvílet tím zvláštním vysokým tónem, který vám projede páteří. Když k nám přišel na návštěvu můj bratr, skryla se pod postel a vyšla, až když odjel. To bylo po třech hodinách.
Z mužů měla strach ještě větší než ze zvuků. Což bylo pro mě jako pro majitele se dvěma syny trochu depresivní zjištění. Uskakovala, kvičela, odmítala jíst. Jednou jsem si k ní chtěl jen sednout na gauč a ona se vyděsila tak, že se pomočila.
„Bude to chtít čas,“ říkala manželka. „Zvykne si. Musíme jí dát prostor.“
A tak jsme jí dávali prostor. Měsíc za měsícem. Postupně to bylo trochu lepší. Po roce už nekvičela pokaždé, když zazvonil telefon. Po roce a půl se občas dokonce nechala pohladit i ode mě. Pokud manželka nebyla doma.
Vyvolená osoba
Fena si vybrala manželku. Nikoho jiného. Když byla manželka doma, my ostatní jsme prostě neexistovali. Seděla jí u nohou, sledovala ji pohledem po bytě, spala u dveří od ložnice. Když manželka odcházela, fena seděla u dveří a čekala. Hodiny.
Když manželka nebyla doma, fena se s námi „bavila“. Rozdíl byl markantní. Najednou byla ochotná jít se mnou na procházku, vzala si pamlsek od synů, dokonce si párkrát lehla ke mně na gauč. Ale stačilo, aby se manželka vrátila a my jsme zase byli vzduch.
„To není normální,“ říkal jsem. „To přece není v pořádku.“
„Dáme jí čas,“ opakovala manželka. Ale ve tváři jí bylo vidět, že i ona cítí, že to není ono.
Skutečný problém nastal, když jsme se poprvé chystali na dovolenou. Náš starý pes byl taková atrakce, že jsme nemuseli nikoho prosit. Lidi nám sami volali, jestli by ho nemohli hlídat. U feny měli všichni pochopitelné výmluvy. „Pochop, my máme malé děti…“ „Měli bychom taky odjíždět…“ „Bohužel nemáme zahradu…“
Zkusili jsme profesionální služby. První paní odmítla rovnou po telefonu, když jsem jim popsal její chování. Druhá si ji přijela vyzkoušet a po deseti minutách s omluvou odjela. „Vaše fenka je moc fixovaná na dominantní osobu,“ vysvětlovala paní. „V našem zařízení máme víc psů a ona by je od mě stále odháněla. To by pro všechny bylo stresující.“
Nakonec jsme ten rok nikam nejeli.
Psí psycholožka
„Musíme to vyřešit,“ řekla manželka loni na podzim. „Nemůžeme takhle žít do nekonečna.“
Našla psí psycholožku. Ano, taková věc existuje. Zaplatili jsme zálohu, domluvili schůzku na pondělí. Měla přijet k nám domů, pozorovat fenu v jejím prostředí, navrhnout tréninkový plán.
A pak nastal ten víkend.
Manželka odjela na svatbu své kamarádky. „Bude to jen do neděle večera,“ ujišťovala mě. „Zvládnete to.“
V sobotu přijeli dva kamarádi. Fena se s nimi snášela relativně dobře, což znamenalo, že se jim nevyhýbala a nekvičela. Jeden z nich se chtěl jít projít do lesa.
„Vezmi fenu,“ navrhl jsem. „Potřebuje se vyběhat.“
Bylo to myšleno dobře. Fena s ním šla ráda, dokonce skotačila, což bylo něco, co jsme u ní viděli málokdy. Kamarád byl rád, že může pomoct.
Přišel zpátky za hodinu. Sám.
Zmizení
„Chytila rapla,“ řekl jen. „V lese. Prostě se začala bát, nevím čeho. Vyvlékla se z obojku a utekla.“
Hledali jsme ji celé odpoledne. Já, kamarádi, sousedé. Volali jsme, třásli pytlíkem s granulemi, nosili jsme její oblíbenou deku. Nic.
Telefon manželce byl jeden z nejtěžších telefonů v mém životě.
Přijela ještě ten večer. Nečekala ani do druhého dne. Řídila tři hodiny v noci a šla rovnou hledat. Chodila lesem až do rána, volala, plakala.
Rozvěsili jsme letáčky. Na stromech, na sloupech, na vývěskách. „Ztratila se bázlivá fena, má strach z lidí, volejte…“ Rozdali jsme jich stovky.
Najali jsme dokonce psího detektiva. Týdny jsme kontrolovali útulky v okolí, volali po veterinách, procházeli sociální sítě. Manželka jezdila několikrát týdně na to samé místo v lese, kde fena zmizela, v naději, že se vrátí.
Nevrátila se.
Co zbylo
Psí psycholožka nám vrátila zálohu bez komentáře. Byl v tom takový tichý soucit.
Letáčky postupně zčernaly deštěm a sfoukl je vítr. Po pár měsících už tam žádné nebyly.
Občas ještě manželka řekne: „Vidíš toho psa? Není to ona?“
Nikdy to není ona.
Nikdy jsme se nedozvěděli, co přesně se jí stalo na Ukrajině. Nikdy jsme neměli šanci jí ukázat, že ne všichni lidé jsou špatní. Dva roky jsme se učili milovat psa, který se bál téměř všeho, a pak jsme udělali jednu chybu, pustili jsme ji do lesa s někým, komu úplně nedůvěřovala.
Někdy si říkám, jestli je pořád tam v tom lese. Jestli někde přežívá, bázlivá a sama. Nebo jestli ji někdo našel, někdo, kdo bude trpělivější než my. Někdo, komu bude moci věřit.
Nebo jestli jsme prostě nebyli těmi správnými lidmi pro psa se zlomeným srdcem.
