Článek
Je 29. srpna 2012. Na tiskové konferenci v pražském IKEMu se otevřou dveře a na pojízdném křesle přijede mladý muž. Novináři, lékaři, kameramani, všichni zmlknou. Muž se usměje a pak řekne: „Funguju úplně normálně, akorát mi nebuší srdce a nemám tep.“ Myslí to doslova. V jeho hrudi nebije nic. Jen tiše vrčí dvě čerpadla napájená z brašny, kterou nosí přes rameno. Je to 148. den od operace a ode dne, kdy byl Jakub Halík zapsán na čekací listinu na nové srdce.
Záchranář, kterého bylo potřeba zachránit
Jakub Halík prožil celý život ve službě ostatním. Jako profesionální hasič a záchranář u pražské stanice na Praze 7 jezdil k požárům, nehodám, k lidem, jimž hrozila smrt. Práce ho bavila, kolegové ho měli rádi, doma ho čekala žena Renata a dvanáctiletý syn Kuba. Byl zdravý, byl silný. Netušil, co se děje uvnitř.
Začalo to nenápadně – únavou, nepříjemným pocitem na hrudi. Pak přišla diagnóza, která mu podrazila nohy. Zhoubný nádor srdce. Agresivní, rychle rostoucí sarkom přímo v srdečním svalu. Ozařování nepomáhalo. Chemoterapie by sice nádor zpomalila, ale zároveň by zlikvidovala jakoukoli šanci na pozdější transplantaci. Lékaři mu řekli na rovinu: s nádorem přežije zhruba rok. A kvalita takového roku by byla nízká.
Existovala ale ještě jedna možnost. Velmi riskantní, nikdy pořádně nevyzkoušená. Profesor Jan Pirk, přednosta kardiocentra IKEM, přišel s návrhem, který zněl jako sci-fi.
„Jiná možnost prostě nebyla“
Myšlenka byla šokující svou jednoduchostí i radikálností zároveň: vyoperovat nemocné srdce celé a nahradit ho dvěma mechanickými pumpami HeartMate II. Ty se v IKEMu používaly roky, ale vždy jen jako podpora jedné srdeční komory, nikdy jako náhrada celého srdce. Lékaři v americkém Houstonu se o něco podobného pokusili jako první, jejich pacient zemřel po sedmi dnech. Pirk a jeho tým věřili, že to lze dotáhnout dál.
Jakub uvažoval. Pak řekl ano. Jak řekl později novinářům:
Složité to bylo v každém případě, ale já jsem ani jinou možnost neměl. Byl jsem seznámen s tím, že s nádorem přežiju zhruba rok. Rozhodl jsem se, že zkusím bojovat tímto způsobem.
3. dubna 2012 ho uvedli do narkózy. Na sále lékaři hodiny slaďovali činnost obou pump, samotná synchronizace zabrala několik hodin. Celý zákrok stál zhruba deset milionů korun, vše hradila pojišťovna. Pak přišlo probuzení. Jakub otevřel oči. Byl naživu. A v jeho hrudi nebylo nic. Jen tichý, rovnoměrný tok krve řízený stroji.
Muž bez tepu
Pooperační období bylo kruté. Problémy s krvácením, dýcháním, selhávání ledvin. Lékaři s napětím sledovali každý laboratorní výsledek a čekali, zda se nádor nezačne šířit. Nezačal. Postupně se Jakubův stav stabilizoval a z nemocničního lůžka se přesunul na oddělení, odkud mohl chodit ven.
„Vůbec si to neuvědomuju, protože fungování těla je úplně stejné, akorát mi nebuší srdce a nemám tep,“ říkal. Tam, kde Američané nedokázali udržet pacienta ani týden, čeští lékaři počítali měsíce. Jakub byl první člověk v historii, u kterého to platilo déle než pár dní.
Přednosta Pirk na srpnové tiskové konferenci dokonce naznačoval, že by se Jakub jednou mohl vrátit k povolání hasiče. Průměrná čekací doba na dárce srdce je osm měsíců. Čerpadla fungovala spolehlivě. Naděje byla reálná.
Na pojízdném křesle, s brašnou přes rameno, odpovídá sedmatřicetiletý Jakub novinářům klidně a místy s humorem. Říkal, že se cítí dobře fyzicky i psychicky. Že chodí ven. Že mu chybí syn Kuba.
Nové srdce mohlo přijít každou chvíli. Profesor Pirk říká, že zkušenosti s Jakubem posouvají vědu dopředu, že tato cesta má budoucnost, i kdyby příběh sám nekončil dobře.
Netuší, jak prorocká ta slova jsou.
Posledních deset dní
V říjnu se Jakub začal cítit hůře. Laboratorní výsledky ukazovaly postupné zhoršování funkce jater a ledvin. Lékaři předpokládali infekci a nasadili léčbu. Výsledky se dál zhoršovaly.
„Dělali jsme všechno, abychom ho zachránili. Provedl jsem mu ještě dvě operace, protože jsme kontrolovali, zda není chyba v čerpadlech. Tam to ale nebylo,“ říkal profesor Pirk.
Čerpadla fungovala perfektně. Zakolísalo něco jiného. V noci z 12. na 13. října 2012 Jakub Halík zemřel. Bylo mu 37 let. Nového srdce se nedočkal.
Pitva přinesla odpověď: aspergillová sepse, což je otrava krve způsobená mikroskopickou houbou, která se do těla dostala pravděpodobně vdechnutím. Při dlouhodobé imunosupresi, nutné k udržení pacienta v kondici vhodné pro transplantaci, si organismus s takovou infekcí nedokáže poradit. Srdečním čerpadlům to vyčítat nešlo. Dělala svou práci.
Velké srdce
Nad všemi hasičskými stanicemi v Praze zavlály černé prapory. Zdravotní sestra Eliška, která se o Jakuba starala celých šest měsíců, napsala na hasičský web slova: „Pro nás nebyl mužem bez srdce. Byl muž s velkým srdcem, milující svou rodinu a bojovník, který si za své poslání vzal zachraňovat lidské životy. O to víc je nám líto, že nebylo v našich silách vrátit mu jeho.“
Pohřeb se konal 19. října v Kralupech nad Vltavou. Kolegové nastoupili ve slavnostních uniformách, hasičská auta byla nazdobena. Naposledy se rozloučila zdrcená manželka Renata a syn Kuba.
Trochu zapomenutý příběh, který změnil medicínu
V roce 2012 byl Jakub Halík na titulních stránkách všech novin. Pak přišly jiné kauzy, jiné příběhy. Dnes se na jeho jméno vzpomene málokdo, a přitom to, co podstoupil, otevřelo dveře, jimiž dnes procházejí stovky pacientů.
Profesor Pirk po jeho smrti slíbil, že ve vývoji budou pokračovat. Pokračovali. V roce 2014 IKEM začal používat modernější levostrannou podporu HeartMate 3 – menší, spolehlivější, šetrnější ke krevním elementům. Do roku 2019 díky ní zachránili nebo prodloužili život 126 pacientům, sedm z prvních deseti pionýrů programu žilo aktivním životem i po pěti letech.
V listopadu 2017 pak IKEM napsal další kapitolu: čtrnáctičlenný tým voperoval prvnímu českému pacientovi biokompatibilní umělé srdce CARMAT – přístroj francouzské výroby, který plně nahrazuje funkci lidského srdce, má 17 senzorů, automaticky reguluje tepovou frekvenci podle zátěže a jeho vnitřek je celý z biologického materiálu. Česko se stalo teprve třetí zemí na světě, kde pacient toto srdce dostal. IKEM se pak proměnil v celosvětové školicí centrum pro tento typ operace.
Kde kdysi Jakub Halík nosil brašnu s bateriemi k primitivním čerpadlům a čekal, až zavolají z transplantačního centra, tam dnes pacienti žijí měsíce i roky s přístrojem, který se přizpůsobuje jejich pohybu, spánku a zátěži. Stále nosí tašku, ale je to jiná taška, jiná čerpadla a jiná, daleko vyšší, šance na přežití.
Jakub Halík se nového srdce nedočkal. Ale 200 dní, které vydržel, přesvědčilo lékaře po celém světě, že tato cesta vede dopředu. Někdy stačí otevřít dveře. Projít jimi smějí pak druzí.
Dokázali byste žít s vědomím, že váš život závisí na bateriích v brašně? Co si o tomto medicínském zázraku myslíte?
