Článek
Lyžování jako rodinné náboženství
Můj táta byl do lyžování blázen. V naší rodině to nebyl koníček, bylo to náboženství. A jak už to u náboženství bývá, nikdo se vás příliš neptal, jestli chcete věřit.
Táta byl členem místního TJ Slavoj. Ten oddíl fungoval tak, jak tehdy fungovalo všechno, co za něco stálo: na nadšení, brigádnických hodinách a ochotě lidí dělat věci zadarmo. Spolu s dalšími tatínky, postavili v Jeseníkách svépomocí vlek.
Lano, motor, kovové podpěry a kotvy. Stovky hodin po večerech a víkendech. Když byl vlek hotový, za jízdu se neplatilo. Byl náš. Postavila ho parta chlapů, kteří v něm viděli víc než jen tyčky s lanem. Viděli v něm způsob trávení volného času se svými dětmi.
Ráno za tmy a krosna, co řezala do ramen
Když napadl sníh, vyjíždělo se každý víkend, dokud zase neroztál. V 6:20 nebo v 7:20, nikdy později. Spoustu pohádek jsem viděla až v dospělosti, protože zatímco ostatní děti se o víkendech a vánocích válely u televize, já jsem šlapala ve tmě na autobusovou zastávku.
Naše výbava vypadala spíš jako pro expedici na severní pól. Táta měl obří červenou krosnu s kovovým rámem, která se zařezávala do ramen, my s bráchou menší batohy, ale těžké jako blázen. Lyžáky a lyže vážily snad tunu a nikoho nenapadlo nám je nosit.
Oblékání bylo rituál. Funkční prádlo neexistovalo, takže jsme vrstvili všechno, co dům dal. Dvě trička a flanelovou košili, pletený vlněný svetr, šusťákovou bundu s nulovou prodyšností. Na nohách vroubkované hnědé punčochy s ustřiženou šlapkou - ty klasické, co se po namočení vytahaly až k bradě a na ně kalhoty šponovky a prošívané boty zvané finky.
Máma byla naše módní „návrhářka“. Kopírovala střihy z Burdy, co kolovala po sousedkách a na šicím stroji nám šila to, co nešlo sehnat. Nebo to upletla. Kdo měl šikovnou maminku, byl na svahu král.
Legendární „vajíčko“ a bitva o uličku
Když přijel autobus, legendární Karosa 706 RTO neboli „vajíčko“, začal boj o místa. Byla studená, hlučná a voněla naftou. Lyže šly do prostoru pod autobusem, a když se nevešly, braly se dovnitř.
Autobus byl vždycky narvaný k prasknutí, děti seděly po třech na dvou místech, žádné bezpečnostní pásy. Ale jelo se. Kolikrát se autobus nemohl rozjet, takže chlapi vylezli ven a autobus potlačili. Na zamlžených oknech autobusu jsme hráli písmenkovou hru šibenice.
Kotva u pasu a mámin vynález
Na vleku se jezdilo tak, že jste se kotvou „zapli“ na lano a nahoře se zase šikovným grifem vyhákli neboli „odbrnkli“. Kotva byl kovový háček na šňůře s dřevěným válečkem, který se dával pod zadek. Bez vlastní kotvy jste si nezajezdili. Po vyháknutí z vleku jste si kotvu uvázali okolo pasu. Mně máma ušila speciální kožený vak, který se uvazoval kolem boků a kotva jsem si do něj schovala.
Jednou jsem se nahoře nestihla vyháknout. Kotva mě táhla dál k točně. Táta řval: „Vyhákni se! Spadni!“ Já slyšela jen hukot motoru a viděla, jak mě to vtahuje dovnitř. Skácela jsem se do sněhu vteřinu před katastrofou. Táta ke mně přiběhl a neřekl ani slovo. To bylo horší než křik.
Gastronomie pod smrkem: zmrzlý řízek v hliníku
Na svahu nebyla žádná restaurace, bufet ani vyhřívané lavičky. Byla tam jen dřevěná bouda pro vlekaře a stromy. Batohy se prostě pověsily na větev nebo daly pod strom.
Svačina byla v hliníkové dóze, která v obchodech nesla název „dóza potravinová hliníková“. Byla nezničitelná a víčko na ní charakteristicky chrastilo. Uvnitř byl obvykle řízek v alobalu a krajíc chleba.
V lednu ten řízek zmrzl na kámen. Ten pocit, když koušete do ledového masa prsty, které už dávno ztratily cit, si pamatuji dodnes. Chutnalo to lépe než luxusní menu v michelinské restauraci.
Cinknutí, které znamenalo konec nadějí
Nesmím zapomenut na termosku. Měla v sobě tenkou skleněnou vložku. Stačilo, aby někdo neopatrně hodil batohem o zem a ozvalo se to tiché, ale definitivní „cink“. Čaj smíchaný se střepy. Konec pitného režimu. Tehdy se ale neřešilo „moje a tvoje“. Když se ti rozbila termoska, dal ti napít kamarád. Bylo to přirozené jako dýchání.
Sulovky, modré Rossignoly a šlapání svahu
Lyže se mazaly doma v paneláku na balkóně. Parafín táta nanášel máminou žehličkou a celý byt voněl voskem, oškrábaný parafín létal všude kolem. Jezdili jsme na Sulovkách. Kdo měl „kontakty“, sehnal modré Rossignoly nebo žluté Völkle, to byl vrchol prestiže.
A rolba? Zapomeňte. Když napadl čerstvý sníh, nastoupili jsme, každý dostal svůj pruh a metodicky jsme svah sešlapávali. Po skončení lyžování jsme museli vždy ještě svah znovu sešlapáváním upravit a zarovnat muldy.
Když byla technická závada vleku, nikdo nečekal, než to někdo z tátů opraví, prostě se šlo šlapat.
Vzpomínáte taky?
Čas všechny ty vzpomínky příjemně obrousil. Dneska si už nepamatuji ten mráz, ale pamatuji si tu partu. Pamatuji si Velikonoce v maskách, kdy jsme jezdili jako piráti nebo čarodějnice, i ten brutální zánět spojivek z dubnového horského sluníčka, protože sluneční brýle prostě nebyly.
Dívám se na dceru, jak odjíždí. Má výbavu za desítky tisíc a skipas v mobilu. Vím, že to nikdy úplně nepochopí. Že ten zmrzlý řízek pod stromem a zvuk praskající termosky jsou věci, které se nedají předat slovem. Musíte to zažít.
A co vy? Taky máte schovanou tu hliníkovou dózu na řízky? A na jakých lyžích jste začínali? Napište mi do komentářů!
