Článek
Na začátku února 2016 se dvaadvacetiletý Jan Silovský ze Spáleného Poříčí na Plzeňsku sbalil a odletěl z Prahy. Cílem byl Istanbul, ale jen jako přestupní stanice. Dál ho čekala letenka na vnitrostátní tureckou linku do Gaziantepu, města na jihovýchodě Turecka pár desítek kilometrů od syrské hranice. Z Gaziantepu plánoval dojet autem na hraniční přechod a překročit ho tam, kde tehdy vládl Islámský stát.
„Chtěl jsem se dostat do Džarábulusu. Zjistil jsem si, že tam vládne Islámský stát, tam jsem se k němu chtěl přidat,“ řekl Silovský u soudu.
Turecká policie ho zastavila ještě na letišti v Istanbulu. Vnitrostátní letenka mluvila jasně. Jasně mluvil i on. Turecké policii přiznal, že cílem jeho cesty je připojit se k teroristické organizaci a bojovat. Chtěl střílet po amerických a ruských vojácích. Byl by ochoten zabíjet i civilisty.
Druhý den byl deportován zpátky do Česka.
Tichý kluk s diagnózou, kterou nelze léčit
Ve Spáleném Poříčí si sousedé a spolupracovníci vybavují chlapce, který nikomu do očí nekoukal. Pracoval v dílně na obráběcím stroji, prý byl nejsvědomitější z celé party. „Byl pracovitý, málokdo plnil limit tak jako on. Byl to tichý kluk, když se ho člověk na něco nezeptal, tak nikdy nic neřekl,“ vzpomínal pro Právo kolega Martin. Na svačinu chodili ostatní do společenské místnosti. Honza se zvedl a šel ke stroji pracovat.
Rodinné zázemí nebylo jednoduché. Rodiče se rozešli, když mu byly tři roky, otce prakticky neznal. Matka Dana pracovala ve třech zaměstnáních najednou, aby děti uživila.
Ve škole to nebylo jiné. „Hrozně hodnej kluk, nikomu neublížil. Naopak sám byl občas terčem posměchu ostatních,“ popsal spolužák. Jiný přidal: „Byl tichý, stranil se kolektivu. Byl a je pořád hubený a takový bledý, spíše bílý jako křída.“ V minulosti se pokusil o sebevraždu. Pořezal si zápěstí, sám se ošetřil a nikomu nic neřekl.
Znalci ho u soudu popsali jako schizoidní osobnost. „Takový člověk necítí potřebu se citově angažovat ve společnosti. Je tam určitý chlad a odtažitost,“ vysvětlila později psychiatrička Kateřina Nalosová. A dodala klíčovou větu: tuto poruchu osobnosti nelze nijak medicínsky ovlivnit.
Islám mu podle znalců „dal smysl života a nějaký cíl“. Silovský si koupil bibli i korán, četl oboje. Křesťanství odmítl, lidi kolem sebe viděl jako pokrytce, kteří sami svá pravidla nedodržují. Ke Koránu se dostal sám, tajně, online. Nikdy nekontaktoval žádného muslima osobně. V mobilu měl stažená propagandistická a náborová videa Islámského státu, soud je u hlavního líčení promítal jako důkaz.
Odborníci, kteří mapovali příběhy evropských džihádistů, popisují podobný vzorec opakovaně: pro lidi bez ukotvení, bez komunity a bez perspektivy fungoval džihád jako nejúčinnější lék na osobní tíseň a chybějící smysl života. Silovský do tohoto profilu sedí přesně.
„Nejel jsem zabíjet. Jel jsem se nechat zabít.“ Soud mu nevěřil.
Plzeňský krajský soud zasedal v únoru 2017. Silovskému hrozilo původně za přípravu teroristického útoku dvanáct až dvacet let, teoreticky doživotí. Státní zástupce v závěrečné řeči navrhl mírnější kvalifikaci: podpora a propagace terorismu ve stadiu přípravy – sazba tři až dvanáct let.
„Zcela zásadním, stěžejním a jediným přímým důkazem bylo velmi podrobné, detailní doznání obžalovaného, zejména z přípravného řízení,“ konstatoval soudce Martin Kantor.
Silovský se u soudu pokoušel svá původní slova zmírnit. Říkal, že nejel do Sýrie zabíjet, jel se tam nechat zabít. Soud mu to nevěřil. „Při doplňujících dotazech připustil nakonec, že by výcvik zřejmě absolvoval a asi by se zapojil do bojů,“ uvedl předseda senátu.
Obhajoba navrhovala vypracování dalších znaleckých posudků. Prověřit, zda Silovský netrpí autismem. Soud to zamítl jako nadbytečné. Autismus znalci nezjistili. Nařídili však ochranné ambulantní psychiatrické léčení. Výsledek soudu: tři a čtvrt roku vězení s dohledem.
Vzorný vězeň s elektronickým náramkem
Státní zástupce se odvolal, chtěl více. Odvolal se i Silovský, ten chtěl podmínku nebo zproštění. Vrchní soud v Praze na jaře 2017 vyhověl žalobci. Trest zpřísnil na šest let. Verdikt potvrdil i Nejvyšší soud.
Silovský nastoupil do věznice v Novém Sedle na Žatecku a začal se chovat přesně tak, jak se choval vždycky – tiše, pracovitě, bez problémů. Ve vězení byl vzorný stejně jako předtím v dílně: nejlepší pracovník, sedm kázeňských odměn, zdvořilý a slušný. Tři roky za ním pravidelně docházela sociální kurátorka.
V srpnu 2019 žádal o předčasné propuštění poprvé. Neuspěl. Na otázku, zda bude na svobodě praktikovat islám a řídit se Koránem, odpovídal neurčitě a nejasně. Vězeňská služba nesouhlasila, státní zástupce kategoricky odmítl. Soud ho nechal za mřížemi.
V únoru 2021, po čtyřech a půl letech, ho Okresní soud v Lounech podmínečně propustil. „Z mé strany už není důvod držet odsouzeného ve výkonu trestu. Myslím, že to pro něj bylo dostatečné ponaučení,“ uvedla soudkyně Adéla Baranová. Zkušební doba tři a půl roku s probačním dohledem a elektronický náramek na dvanáct měsíců.
Matka Dana nevynechala jedinou povolenou návštěvu. Do vazby mu přinesla Korán, Bibli a román Kladivo na čarodějnice a jeho oblíbené časopisy o záhadách. Do vězení začal synovi posílat peníze i jeho otec, kterého Jan prakticky neznal. Zprávu o zatčení si přečetl v novinách a po dvaceti letech se znovu ozval.
Deník Právo zveřejnil komentář jeho matky k propuštění:
Jsem hrozně šťastná, že půjde domů. Dohlídnu na něho a postarám se o to, aby nic podobného nezopakoval. Už je hlavou jinde. Chce jít studovat počítače, podal si přihlášku do školy.
„Řekli jsme si pár slov a zase odešel.“ Léčba, která léčit nemohla.
Po propuštění nastoupil Silovský na nařízené ochranné psychiatrické léčení. V květnu 2023, po dvou letech ambulantní péče, požádal o jeho zrušení. Uspěl.
Psychiatrička Kateřina Nalosová před soudem popsala, jak léčba vypadala v praxi: „Chodil řádně na všechna domluvená sezení. Řekli jsme si vždycky pár slov. Není moc výřečný. Ptala jsem se, jak se mu daří, jestli třeba nemá nějaký problém v práci. Pokud probíhala nějaká léčba, tak jeho úzkostných stavů, na které užívá antidepresiva.“
Jiná léčba podle ní ani nepřicházela v úvahu. Sám Silovský u soudu promluvil poprvé po letech.
Jen přijdu a řeknu jí, jak se mám, a zase odejdu. V tom žádný smysl léčby nevidím. Co jsem udělal, byla blbost. Nic takového už rozhodně nechystám. Chtěl bych v této společnosti normálně fungovat. Snažím se si doplnit vzdělání, abych mohl získat lepší práci. Zajímají mě počítače.
Trest odpykal. Systém ho pak přestal sledovat - ze zákona.
Časová osa je uzavřená: únor 2016 – pokus odletět do Sýrie. Únor 2021 – propuštění z vězení. Květen 2023 – zrušení psychiatrického léčení. Léto 2024 – konec zkušební doby. Od té chvíle je Jan Silovský, dnes dvaatřicetiletý, plně volným občanem bez jakýchkoli povinností vůči státu. Ze zákona. Svůj trest si odpykal.
Otázka ale zůstává jiná: co se děje s člověkem po takovém příběhu? Systém ho sledoval čtyři a půl roku za mřížemi, pak tři a půl roku pod dohledem. Psychiatrické léčení trvalo dva roky a sám soud přiznal, že bylo de facto formální, protože schizoidní porucha osobnosti léčitelná není. Žádný followup, žádná veřejná zpráva o tom, zda resocializace fungovala.
To není výtka vůči Silovskému. Je to otázka na systém.
Model jeho radikalizace – sám, online, bez komunity, s diagnózou, která ho izolovala od okolního světa, se od roku 2016 ukázal jako universální. Nezáleží na ideologii, Silovský byl v Česku první pojmenovaný případ. Zdaleka ne poslední.
Zdroje: iDnes.cz, Novinky.cz, iRozhlas.cz, Blesk.cz, iRozhlas.cz, Kniha Můj syn terorista, autor Ondřej Kundra, Tomáš Lindner - Bizbooks.cz
