Marie Vášová se komunistů nebála: „Jak dlouho tady bude ještě viset ten dědek?“ řekla o Nejedlém

V Národním divadle visí na stěně portrét Zdeňka Nejedlého, mocného komunistického ministra školství a kulturního ideologa, jemuž se přezdívá Rudý dědek. Marie Vášová se zastaví, vzhlédne a zeptá se dostatečně nahlas, aby ji bylo slyšet: „Jak dlouho tady bude ještě viset ten dědek?“

Kolegové zblednou. Takové rouhání může znamenat pořádný malér.

A taky znamenalo. Jenže tehdy ji ještě zachránil talent, který byl pro stát zkrátka příliš cenný, než aby ho pohřbil.

Nebyl to výjimečný výbuch vzteku. Byl to prostě způsob, jakým žila.

Narodila se 16. května 1911 v Praze, ještě za Rakouska-Uherska, do měšťanské rodiny, která měla o její budoucnosti jasnou představu. Rodinná škola a obchodní škola, slušná práce. Herectví bylo pro rodiče totéž co špatná pověst a o tom, že by jejich dcera stála na jevišti, nechtěli ani slyšet.

Marie je poslouchala a zároveň neposlouchala. Po večerech, místo dívčích dostaveníček, tajně statovala ve Vinohradském divadle a hltala atmosféru zákulisí, ke které přičichla jako k nejdražšímu parfému na světě. Tam se také seznámila s herečkou Mílou Páčovou a režisérem Antonínem Strnadem, kteří v ní rozpoznali talent a začali ji po práci tajně učit hereckému řemeslu. Doma přitom dál seděla vzorná dceruška, která plní povinnosti a nepřekračuje hranice. Za dveřmi se rodila budoucí tragédka.

Po škole nastoupila jako úřednice, nejprve v nakladatelství Aventinum, poté ve Škodovce. Až v jednadvaceti se rozhodla, že dvojí život skončí. Bez vědomí rodičů odešla k divadlu. Ti už v té době stejně nic nezmohli. Jejich dcera byla konečně plnoletá.

Kariéru začala tak, jak tehdy začínaly kariéry skoro všech, kdo přišli z jiných měst a neměli v Praze konexe: u kočovné divadelní společnosti. Rok s Rodenovým souborem, pak Olomouc, pak České Budějovice, pak delší zastávka ve Státním divadle v Ostravě, kde se pod vedením Jana Škody věnovala zejména dramatickým a tragickým rolím, které jí seděly jako ulité. Do rodné Prahy se vrátila teprve v roce 1940, nejprve jako host Národního divadla se Sofoklovou Antigonou, pak přes Honzlovo Divadélko 99, holešovickou Uranii a Divadlo na Vinohradech. Krátce po roce 1945 se stala členkou Národního divadla natrvalo a zůstala tam až do konce života, přes čtyřicet let.

Filmový svět si ji skutečně všiml v roce 1947, kdy ji režisér Karel Steklý obsadil do dělnického dramatu Siréna podle románu Marie Majerové. Vášová v něm hrála Hudcovou, nebojácnou proletářku a matku, která stojí v čele stávky a odmítá se podrobit útlaku. Porotci na filmovém festivalu v Benátkách smekli, film dostal Zlatého lva a Marie doma obdržela Státní cenu. Bylo jí šestatřicet a v té chvíli teprve začínala.

V roce 1951 přišlo to, co každý dodnes zná, i když si to mnozí neuvědomují. Režisér Martin Frič ji oblékl do historického kostýmu a Jan Werich ji ve dvojdílné komedii Císařův pekař a Pekařův císař uložil jako hraběnku Stradovou ke spánku na nebesích. Chladná, ironická a fascinující žena ve středu příběhu, která si přes veškerou komičnost situace zachovává absolutní důstojnost. Werich si ji pro tu roli vyžádal osobně a nelitoval.

V padesátých letech ji, jako téměř každého, tlačili do propagandistických filmů, které měly sloužit komunistickému obrazu světa. Hrála v nich, protože nehrát by znamenalo zmizet z jeviště úplně. Přijímala role, ale ústa nezavírala.

Karel Höger jí k jedněm narozeninám napsal: „Mařenko, já se vás stále bojím, i přes svou šedesátku.“ Nebyla to provokace ani žert. Byl to upřímný respekt od muže, který dobře věděl, co Vášová riskuje.

Životní láskou Marie Vášové byl Josef Hesoun, architekt, scénograf a designér, výrazná osobnost české kultury. Hesoun byl ženatý, žil s manželkou v bezdětném manželství a ta jeho románek s herečkou tiše tolerovala. Vášová s ním měla dva syny: v roce 1945 Josefa, o čtyři roky později Jiřího. Oba nesli matčino příjmení, protože vyrůstali jen s ní a ona vychovávala chlapce tak, jak přistupovala ke všemu ostatnímu. Odpovědně a nekompromisně, s rákoskou po ruce, jak vzpomínal syn Josef.

Šedesátá léta byla pro Vášovou ještě bohatá, ale pak přišel rok 1968 a po něm normalizace, která nesnášela přesně ten typ člověka, jakým Marie Vášová byla celý život. Pracovala dál v divadle, ale velké filmové role přestaly přicházet. Někdo, kdo byl schopen unést celý film na zádech, dostával epizodní role.

Na konci 60. let se otevřeně vymezila proti zásahům stranických funkcionářů do fungování Národního divadla a protestovala proti tomu, že po sovětské invazi byli z divadla vyhazováni „nepohodlní“ kolegové a nahrazováni kádrově spolehlivými lidmi.

Definitivní střet s režimem přišel roku 1971, kdy při volbách ve volební místnosti nahlas prohlásila, že bez skutečné možnosti volby nejde o žádné volby. V atmosféře normalizace to byl neodpustitelný čin.

Naposledy stanula před kamerou v roce 1984 v seriálu Sanitka, kde pro ni režisér Jiří Adamec připravil roli paní Čermákové v páté epizodě. Malá role. Závěrečná.

6. srpna 1985 zemřela. Bylo jí čtyřiasedmdesát let.

Závěr

„Myslím, že moje babička měla mnohem větší kuráž, než mám já,“ řekla o ní vnučka Viktorie, která se narodila až sedm let po její smrti.

V roce 1961 jí komunistický funkcionář Václav Kopecký předal titul Zasloužilá umělkyně. Vzala ho a dál dělala přesně to, co ji udělalo nezaměnitelnou: říkala, co si myslí, i když za to platila rolemi, které si nezasloužila. Nepodepsala Antichartu, nenechala se koupit výhodami výměnou za mlčení.

Tituly přicházejí a odcházejí. Portréty ze stěn se sundávají. Hraběnka Stradová stále spí na nebesích a Marie Vášová s ní. Některé věci normalizace pohřbít nedokázala.

Zdroje: Wikipedie – Marie Vášová, Prima Ženy – vzpomínky vnučky Viktorie Vášové, Krajské listy – Tajnosti slavných, ČSFD - Marie Vášová, Vlasta.cz - vzpomínky Viktorie Vášové