Jiří Klem: jeho hlas zná každý, ale tvář málokdo. Harapes se s ním kvůli dabingu roky nebavil

Je rok 1977. V pražských kinech se hraje Jak vytrhnout velrybě stoličku. Na plátně elegantní baleťák Jindřich, chladný a cynický, pronáší věty hlubokým, znělým tenorem. Diváci nevědí, že hlas, který slyší, nepatří Vlastimilu Harapesovi. Patří herci, jehož tvář v tom filmu vůbec není. Patří Jiřímu Klemovi. Harapes to v době natáčení taky netušil.

Zato Marie Poledňáková přesně věděla, co chce. Obsadila Harapese, baletního sólistu Národního divadla, do role baletního mistra Jindřicha. Vizuálně perfektní volba. Jenže o jeho hlase měla Poledňáková jinou představu. Chtěla k té postavě zvučný tenor. Hluboký. Charismatický. Obrátila se na Jiřího Klema, tehdy jednoho z nejlepších dabérů v zemi.

Klem na celou záležitost vzpomíná s přesností člověka, kterého ta vzpomínka stále trochu bolí. „Ozvala se mi režisérka Poledňáková a požádala mě, zda bych ho namluvil,“ říká. Přijal. Ale záhy se ukázalo, že celá věc měla háček. Podle záznamu ve filmové databázi ČSFD byla první otázka, kterou Klem položil, jednoznačná: jestli o tom Harapes ví. Bylo mu řečeno, že ano. Nebyla to pravda.

Harapes se na place o dabingovém studiu nic nedozvěděl. Film se dotočil, šel do kin a lidé ho milovali. Pak Harapes zjistil, jak to doopravdy bylo a reakce přišla jasná: nějaký čas s Klemem nemluvil.

Klem na celou věc hledí s odstupem. „Myslím si, že trochu došlo k utajení této skutečnosti,“ říká. A jde ještě dál: „Myslím si, že to bylo špatně. Chápu to tehdy, když se jedná o herce cizí národnosti nebo když má herec akcent, který neladí s postavou.“ Harapes ale nebyl cizinec. Byl to český herec s českým hlasem, jemuž se režisérka rozhodla hlas vyměnit, aniž by ho o tom informovala.

Poledňáková přesto zvolila stejný postup i v pokračování, Jak dostat tatínka do polepšovny z roku 1978. Klem znovu Harapese nadaboval, stejně přesvědčivě. Harapes v pozdějším rozhovoru na celou věc vzpomíná s překvapivým klidem: „U Velryby potřebovali, abych byl starší. Tak mi udělali šediny, dali brýle a nadaboval mě hezky Jiří Klem.“ Žádná hořkost, žádná výčitka. Věta prostá jako konstatování počasí. Čas dělá své.

Jiří Klem se narodil 18. března 1944 v Liberci, ale dětství prožil ve východních Čechách, v Červeném Kostelci a v Úpici. Tam poprvé vkročil na jeviště jako ochotník a tam se rozhodl, že herectví bude jeho život. Jako patnáctiletý gymnazista napsal dopis Karlu Högerovi, svému tehdejšímu vzoru. Höger odpověděl, popřál mu hodně štěstí a podepsal se. Bylo to přesně to, co chlapec potřeboval slyšet a později se přihlásil na přijímačky na DAMU.

DAMU absolvoval v roce 1966 u profesora Miloše Nedbala. Zakotvil v legendárním Krejčově Divadle za branou, pak skoro čtvrtstoletí strávil v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého a v nástupnickém Labyrintu na Smíchově. Po sametové revoluci přišly těžké roky bez angažmá, pak Divadlo Komedie a nakonec ABC.

Jedinou opravdu velkou filmovou roli dostal v roce 1971, kdy ho režisér Antonín Moskalyk obsadil do pohádky Kráska a zvíře. Klem hrál prince. Romantického hrdinu, hlavní roli, po boku Jany Šulcové. Jenže v té pohádce hrdina celý film nosí zvířecí masku. Tvář nevidíte. Jiří Klem byl princ, kterého jste neviděli, a to se stalo jakousi metaforou pro celou jeho kariéru.

Pak přišlo přes osmdesát dalších filmových a televizních rolí. Epizodní vojáci, taxikáři, záporáci, úředníci, důstojníci. Filmová databáze eviduje výkony v titulech jako Sokolovo, Osvobození Prahy, Malý pitaval z velkého města nebo Třicet případů majora Zemana. Jednou diváci vzali jeho zápornou roli v majoru Zemanovi tak vážně, že mu paní v řeznictví v Košířích oznámila, že by mu nejradši nic neprodala. Smál se tomu. Ale ukazuje to, jak tenká hranice je mezi tváří, která se mihne na plátně, a člověkem, který za ní stojí.

V seriálech se Klem objevoval spíše sporadicky, vždy jako epizodní host. V Ordinaci v růžové zahradě to byl morous Svatopluk Suchý, otec seriálového primáře. Kamarádka Iva Hüttnerová ho do Ordinace doporučila po letech, co byl od televizních kamer dál. Sám na to vzpomíná jako na neočekávané pozvání.

Jsou Češi, kteří zaslechli Klemův hlas stokrát a netuší, komu patří. Znají ho z upoutávek televize Nova, z rozhlasových her, z audioknih. Ale hlavně ze Star Wars. V novém českém dabingu slavné ságy propůjčil svůj hlas Darth Vaderovi. Nejtemnější postavě galaxie. Muži v černé přilbě, jehož tvář nevidíte. Maska znovu, tentokrát kosmická.

V roce 2019 dostal za svou dabingovou práci Cenu Františka Filipovského za dlouhodobé herecké mistrovství. Bylo mu pětasedmdesát.

Patnáct let učil herectví na pražské DAMU. Vychoval generaci herců, jejichž tváře dnes znají všichni. Mezi jeho žáky byl Ivan Trojan nebo Lukáš Hlavica. Učitel, jehož absolventi se stali slavnými, zatímco on sám chodil do dabingového studia a vracel se domů jako člověk, kterého na ulici nikdo nepozná.

Jednou se z takové cesty málem nevrátil. Šel sám, napadla ho skupinka mladých lidí, jeden z nich mu zlomil pravou nohu na třech místech. Pachatel zmizel, policie ho nedohledala. Klem rok po útoku kulhal po jevišti o francouzských berlích. Noha se mu do původní formy nevrátila nikdy. „Opatřil jsem si zbrojní průkaz pro svou osobní obranu,“ řekl pak v jednom rozhovoru.

Doma na něj čeká Marta, o sedmnáct let mladší manželka, a dvě dcery. O svém soukromí Jiří Klem nemluví rád, ale právě sem se vrací, když zhasnou světla studií a divadel.

Celý život propůjčoval hlas cizím postavám a cizím světům. Doma však sahá po věcech, které mluví jiným jazykem: po básních a obrazech. Výtvarné umění a poezie jsou jeho tichým protipólem k profesi, v níž musí být všechno slyšet.

Jiří Klem jednou pronesl větu: „Kdo jde za svým hlasem, ten nikdy nezabloudí.“ Jeho život ji zvláštním způsobem potvrzuje. Jen s malým paradoxem: svůj hlas většinu času propůjčoval někomu jinému

Zdroje: ČSFD – Jiří Klem, biografie, Wikipedie – Jiří Klem, Blesk Celebrity – Jiří Klem, Rozhlas Tandem – rozhovor Jan Rosák, Kinobox – Jiří Klem, YouTube – rozhovor (osobní údaje, citát)