Článek
Lenka není výjimka. Termín sendvičová generace poprvé použila americká sociální pracovnice Dorothy Miller v roce 1981, ale v roce 2026 je aktuálnější než kdy dřív. Lidé zakládají rodiny stále později, průměrný věk prvorodiček se v Česku blíží třicítce, přitom před dvaceti lety nebyl ani pětadvacet. Výsledek? Než děti vyletí z hnízda, rodiče pečovatelů už sami potřebují pomoc. V sendvičové situaci se tak nachází každý sedmý člověk středního věku a bez jakékoli systémové opory.
Zastavená kariéra
Lenka odmítla před třemi lety povýšení na regionálního ředitelku. Pracovní cesty dvakrát týdně by nešly skloubit s tím, že matku potřebuje někdo vozit na rehabilitaci. „Šéf to pochopil, ale od té doby si na mě vzpomene jen tehdy, když potřebuje někoho, kdo zvládne cokoliv. Povýšen byl jiný. Přidáno mi nebylo.“
Přizpůsobení pracovní doby, odmítnutí nabídky, snížení úvazku. To jsou nejčastější kariérní důsledky, které „sendvič“ přináší. Průzkum agentury ppm factum pro společnost Gender Studies ukázal, že se sladěním práce a soukromého života je spokojeno jen 30 procent žen v sendvičové situaci, zatímco u žen, které o nikoho nepečují, jsou spokojeny tři čtvrtiny.
„Trend pozdějšího rodičovství výrazně mění strukturu péče v rodinách. Generace ve středním věku dnes mnohem častěji čelí souběhu dvou intenzivních pečovatelských rolí, o děti a o rodiče,“ říká Sarah Huikari, vedoucí poradenství v celostátním programu na podporu neformálních pečujících Opora Diakonie. „Sendvičová generace denně zvládá tři směny, pracovní, rodičovskou a pečovatelskou. Bez opory zvenčí je tento model dlouhodobě neudržitelný.“
Péče stojí peníze
Celkové náklady na pobyt v dobrém domově pro seniory se pohybují mezi 45 000 a 60 000 korunami měsíčně. Senior platí z důchodu za ubytování a stravu, ze zákona mu musí zůstat aspoň 15 procent příjmu jako kapesné. Kdo pečuje doma, dostane od státu na příspěvku na péči maximálně 27 000 korun měsíčně, a to jen ve čtvrtém, nejtěžším stupni závislosti. V prvním stupni je to od letošního ledna 1 300 korun. Na pobyt v zařízení pro seniory se nečeká dny, ale měsíce, někdy i přes rok.
Lenčin manžel Karel pracuje jako OSVČ v IT a každý měsíc sedají ke společné kalkulaci. „Kdybychom mámu dali do dobrého domova, zaplatili bychom třicet tisíc měsíčně. To nezvládneme. Takže jezdíme, vaříme, staráme se. Každý večer padáme do postele s pocitem, že jsme stejně nestihli všechno.“
Pečující přitom podle výzkumu prof. Hynka Jeřábka z projektu Mezigenerační solidarita v péči o seniory odvádějí v průměru až 33 hodin neplacené práce týdně a 80 procent z nich jsou ženy. Jsou to hodiny vyrvané ze spánku, odpočinku, přátel i vlastního zdraví.
Ženy, které kvůli péči opouštějí zaměstnání, ztrácejí příjem a posléze i zaměstnatelnost, což se zákonitě promítá do nižšího důchodu. „Jejich nezaplacená péče není jen problémem konkrétních jednotlivců, ale výzvou pro vládu, aby se nad postavením těchto lidí zamyslela a nastavila jim lepší podmínky,“ upozorňuje Nina Bosničová ze společnosti Gender Studies.
Rozpad vztahů
Za zdánlivě rodinnou situací se skrývá jeden z nejbolestivějších vedlejších efektů sendviče, rozpad sourozeneckých vztahů. Scénář se opakuje s takovou pravidelností, že ho odborníci popisují jako vzorec: jeden sourozenec, zpravidla ten nejblíže bydlící nebo s flexibilnější prací, obětuje roky každodenní péči, zatímco druhý přijede jednou za měsíc, přiveze dort a je za miláčka.
Lenka má bratra v Německu, který volá každou neděli a ptá se, jak se máma má. „Říkám mu dobře, protože nemám sílu vysvětlovat. Kdyby věděl, co ta dobrota stojí, možná by přijel víc. Ale možná taky ne.“ Odmlčí se a dodá: „Máma se ho stejně vždycky zeptá jako prvního, jestli bude na Vánoce.“
Lenka Špaková z brněnského Centra pro rodinu a sociální péči, které provozuje specializovaný web pro sendvičovou generaci, upozorňuje na to, jak nebezpečné je nechávat veškerou zátěž na jednom člověku. „Často se dostaneme do momentu, kdy potřebujeme řešit péči teď hned, ale služby mají dlouhé čekací lhůty a omezené kapacity,“ říká. Právě tehdy rodinné napětí eskaluje nejvíc a výsledkem bývá rozkol, který se pak nedaří zahladit ani u dědického řízení.
Zdraví, které tiše odchází
Výzkumy ukazují, že pečující jsou dlouhodobě vyčerpaní, ve stresu a nemají čas pro sebe, koníčky ani společenský život. Zátěž se přitom neprojevuje jen únavou, pečující čelí zvýšenému riziku psychických onemocnění, zdravotních potíží a sociální izolace. Podle dat Centra pro rodinu a sociální péči v Brně končí kolapsem 8 až 9 procent pečujících rodin.
„Cítím se jako dispečer. Dopoledne jsem řešila tátovu inkontinenci, odpoledne synovu pětku z matiky a večer manželovy výčitky, že spolu nikam nechodíme,“ napsala osmačtyřicetiletá Jana z Prahy do online skupiny pro pečovatele. Příspěvek do čtyřiadvaceti hodin nasbíral přes tři sta reakcí. Lidé v komentářích psali dvě slova: já taky.
Jak se to řeší jinde
Jiné evropské země na tento problém odpověděly systémem, ne výzvami k rodinné obětavosti. V Dánsku existuje standard domácí péče hrazené z daní, který rodinám umožňuje zůstat rodinou a ne být ošetřovateli. Němci zavedli povinné pojištění na dlouhodobou péči zvané Pflegeversicherung, jež pokrývá velkou část nákladů. V Irsku funguje takzvané pečovatelské volno, kdy zaměstnanci mohou čerpat až dva roky neplaceného volna na péči o blízkého, který potřebuje každodenní podporu. Skandinávské země nabízejí odlehčovací pobyty, kdy seniorovi zajistí krátkodobé umístění v zařízení, aby si pečující rodina mohla vzít dovolenou nebo prostě vydechnout.
V Česku přitom legislativa pojem neformální pečující dodnes nezná.
Co by pomohlo
Podle odhadů zajišťují rodinní příslušníci v Česku 70 až 90 procent veškeré dlouhodobé péče, nikoli profesionální služby. Vyplývá to z Národní strategie rozvoje sociálních služeb. Stát se tedy na rodinné solidaritě přiživuje masivně, aniž by za ni nabízel odpovídající protiváhu.
Ekonom Aleš Rod, šéf Centra ekonomických a tržních analýz, to pojmenovává přímo:
Sendvičová generace, tedy lidé ve věku 40 až 55 let, zajišťuje klíčovou část péče o seniory, ale často na úkor vlastní kariéry, zdraví i finanční stability.
Řešení existují a odborníci se na nich víceméně shodují: dostupné odlehčovací služby s reálnými kapacitami, flexibilní pracovní podmínky a skutečná finanční kompenzace, tedy zápočet doby péče do důchodového pojištění, ne symbolický příspěvek.
Lenka plánuje, že za dva roky podá žádost o místo v domově se zvláštním režimem pro svou matku. Čeká se prý rok a půl a do té doby jedou dál. „Někdy v noci přemýšlím, kdo se jednou postará o mě. Děti budou mít vlastní životy. A já celý život říkala, že je to tak správně.“
Pokud se vás to týká, víte, o čem Lenka mluví. Pokud jste ještě v této situaci nebyli, statistiky říkají, že tam jednou budete. Otázka je, jestli systém bude připraven lépe než dnes.
Zdroje:
