Článek
Jahorina, 16. února 1984. Na startu sjezdu stojí závodnice s číslem 16 na hrudi. Favoritky jsou dávno v cíli, výsledková tabule svítí švýcarskými jmény. Od šestnácté startovní pozice se medaile nečeká.
Olga Charvátová odstartuje. Na trati si počíná suverénně, na posledním mezičase vede celý závod. Ve spodní části trati, paradoxně tam, kde byla v měřených trénincích nejrychlejší, vjede do neuježděného sněhu. Ten ji zpomalí. V cíli zkontroluje tabuli, zapumpuje pravou paží a pak zvedne obě ruce i pohled k nebesům.
Čas 1:13,53. Za vítěznou Švýcarkou Figiniovou zaostala o 17 setin sekundy.
Bronz. Vůbec první olympijská medaile Československa v alpském lyžování v celé historii.
Po závodě jela lanovkou zpátky nahoru na kopec. Tam pracovala skupina jugoslávských vojáků, kteří už znali výsledky. Začali na ni pokřikovat: „Ty naše, gratulujem!“ Bylo to jedno z nejhezčích přijetí, která toho dne zažila. Slavnostní ceremoniál doma ji teprve čekal, ve formě autobusového nádraží v Bratislavě, kde na ni čekali rodiče s bratrem.
Gottwaldov a sen, který začal na kopci Sirákov
Olga Charvátová se narodila 11. června 1962 ve Zlíně, který tehdy nesl název Gottwaldov. Vyrůstala v rodině, kde sport nebyl koníček, ale způsob života. Otec Dušan byl docentem na fakultě technologické, zároveň bývalý závodník a trenér ženské lyžařské reprezentace. Matka Olga pracovala jako dětská zubařka a sama závodila za reprezentační družstvo. Na lyže postavili Olgu, jakmile se naučila chodit.
Prvních závodů se zúčastnila kolem pátého roku na nedalekém kopci Sirákov. Důvod byl prostý: jel bratr Dušan, a ona chtěla všechno dělat jako on. Dostala číslo a závodila.
Sen o olympiádě se rodil paralelně s jiným vzorem. Olgu fascinovala Věra Čáslavská. Nejdřív ji sledovala jako gymnastku, pak jako závodnici, která vzdorovala světu. Sama začínala gymnastikou a dlouho nevěděla, který sport nakonec vyhraje. Vyhrály lyže.
Prvního září 1968 šla Olga poprvé do školy, pyšná s aktovkou na zádech. Před školou stály tanky. Bylo jí šest let a plně nechápala, co se děje, jen slyšela, jak dospělí kolem ní říkají: „Bude válka, bude válka.“ O pár týdnů později sledovala u televize Čáslavskou na olympiádě v Mexiku. Naštěstí s dobrým koncem.
Mickey Mouse a autodráhy pro bratra
V roce 1976 jela třináctiletá Olga poprvé za hranice. Cíl: severní Itálie, slavný žákovský závod Trofeo Topolino. Turnaj sponzorovaný firmou Walta Disneye, kde nejlepším lyžařům nasazovali vavřínové věnce a vítězové procházeli průvodem historickým Trentem. Místo pohárů dostávali hračky – ty, které se v Československu prostě nedaly sehnat.
„Moje první dojmy z té cesty byly strašné. Protože jsem tam byla nejmladší, neunesla jsem ani batoh a lyže,“ vzpomíná. Na každém nádraží ji nechali hlídat tašky, zatímco ostatní přenášeli zavazadla. Stála tam ztracená a čekala.
Domů se ale vrátila s vavřínovým věncem v paměti a dvěma autodráhami pro bratra. Z té cesty pochopila, že za těmi horami existuje jiný svět a že do něj chce jezdit závodit. Trofea Topolino se pak zúčastnila celkem pětkrát.
Na brigádu neměla čas a medicínu pak nikdy nestudovala
Závodní program znamenal, že střední školu studovala individuálně. Škola ji podpořila a Olga odmaturovala se svou třídou. Pak se přihlásila na medicínu. Chtěla být zubařkou, jako její matka. Přišel dopis: nepřijata.
Sportovci jsou vedeni k tomu, aby brali neúspěch stejně jako úspěch. Olga si řekla, že je zkrátka hloupá, a začala přemýšlet o jiné cestě. Jenže pak se náhodou dozvěděla pravdu.
Zpětně jsem se dozvěděla, že jsem se nedostala na vysokou školu ne kvůli tomu, že bych neudělala přijímací pohovory, ale protože jsem se nelíbila nějaké slečně z SSM, které jsem řekla, že nemůžu jet na brigádu na chmel, protože na to nemám čas.
Šla tedy studovat Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, jako otec. Studentský život ji míjel, byla neustále na trase Gottwaldov–Praha a zpátky, na závodech nebo na tréninku.
Jezdila všechno. Ne proto, že chtěla
Olga Charvátová byla v tehdejším ženském lyžování vzácný typ. Závodila ve slalomu, obřím slalomu, superobřím slalomu i ve sjezdu. Všechny čtyři disciplíny, celou sezonu, rok za rokem.
Důvod byl prozaický. Systém financování světového poháru tehdy fungoval tak, že pořadatelé platili závodnicím účast na závodech, nikoli výsledky. Kdo nejel, nedostal nic. Závodnice proto jezdily vše.
Olga si z té nutnosti vytěžila výhodu. Průprava z dřívější gymnastiky ji vedla k tomu, že sjezdy vnímala jako sestavu bez chyb, každý pohyb musel sedět, každý přechod být čistý. „V průběhu mé kariéry jsem jednou jezdila lépe slalom, jednou obří slalom, někdy mi šel víc sjezd,“ vzpomíná. Nikdy nebyla čitelná, což byl její největší trumf.
V letech 1982 až 1986 stála na stupních vítězů světového poháru patnáctkrát. Dvakrát vyhrála – v kombinaci v Megève roku 1983 a ve slalomu v Piancavallu roku 1986. To druhé vítězství přišlo v sezoně, kdy kariéru ukončila.
Jenže zatímco závodila ve čtyřech disciplínách, tréninkový čas měla přidělený jako závodnice specializující se na jednu. „Jezdila jsem všechny disciplíny, ale měla jsem tréninku jako ti, co jezdili třeba jen slalom. To pro mě bylo málo,“ popisuje frustraci, která ji provázela celou kariéru. O kolik víc by dokázala za jiných podmínek, lze jen odhadovat. Ester Ledecká, kterou Charvátová vedla v Krkonoších jako malé dítě, má dnes na každou disciplínu vlastní servisní tým. Charvátová měla na všechno jeden a sama sebe.
Olympiáda, která nebyla
Rok 1980, Lake Placid, zimní olympiáda v americkém státě New York. Olga Charvátová splnila všechna výkonnostní kritéria, která Československý svaz lyžařů průběžně zpřísňoval. Nejdřív dojela do patnáctého místa v celkovém pořadí světového poháru, pak do desátého, pak se dostala i do elitní šestky. Čekala na nominaci.
Komunisté tehdy lyžování pejorativně označovali jako „kapitalistický sport“ a nominaci tomu přizpůsobili. „Poslali tam tehdy štafetu běžkyň, hokejisty, skokany a jen dva sjezdaře. Ošidili mě, bylo to hodně špatné,“ říká. Místo celého týmu jela jen nejzkušenější Jana Šoltýsová. Na otázku, jak velké zklamání prožívala, Charvátová odpovídá jednoslovně: „Obrovské.“
Bylo jí sedmnáct let. Rozhodla se skončit, začít studovat medicínu, žít normálně. Kariéru jí rozmluvili rodiče. „Když jsme se tomu věnovali tak dlouho, tak bys to neměla vzdávat. Čtyři roky velice rychle utečou a na tu olympiádu se ještě určitě dostaneš.“
Za čtyři roky bylo Sarajevo.
Olympiáda Sarajevo
Na olympiádu do Jugoslávie jela výprava autobusem, z důvodu úspory nákladů. Olga se přesto těšila. Jugoslávii znala z letních pobytů u moře, kam jezdila léčit alergii, měla tam kamarády. „Měla jsem pocit, že nejedu nikam do cizích krajů,“ vzpomíná.
Počítala s medailí ze slalomu, v tom se cítila nejsilnější. Jenže na hoře Jahorina zuřily větrné bouře, závody se opakovaně odkládaly a Olga místo slalomového tréninku pořád a pořád sjezdovala. „Hodně sněžilo, závody se dlouho odkládaly, takže jsem pořád trénovala sjezd a na slalom nebyl čas.“
Sjezd jela 16. února s číslem 16. Nestartovala jako favoritka. Skvěle odstartovala, na trati si počínala bez chyby, na posledním mezičasu vedla celý závod. Ve spodní části trati, kde byla paradoxně v trénincích nejrychlejší, ji zpomalil neuježděný sníh. Figiniová vyhrála o 17 setin. Druhá Walliserová o dvanáct. Euforie.
„Splnila jsem si dětský sen, získala jsem medaili na olympiádě a bylo mi úplně jedno, jakou má barvu,“ říká. S odstupem přiznává, že když pak viděla videozáznam, trochu ji to zamrzelo. Ke zlatu měla skutečně blízko.
Slíbené peníze vzali. Oboje.
Za olympijskou medaili dostávali sportovci od státu odměnu. Olze bylo slíbeno osmdesát tisíc korun. Dostala třicet. Hokejistů bylo víc a byli druzí, takže se to přepočítalo. Firma Rossignol, na jejichž lyžích závodila, jí přislíbila zvláštní odměnu za výkon. Tu jí vzali také.
„Vzali mi i peníze, které jsem za medaili měla slíbené od sponzora,“ říká.
Po celou aktivní kariéru závodila bez příjmu. Oficiálně nebyla sportovkyně, ale studentka se stipendiem. Živili ji rodiče. První skutečné peníze za lyžování přišly až po Sarajevu a část z nich stát spolkl.
Dokument se čtyřmi slovy
V roce 1986 ukončila kariéru ve třiadvaceti letech. Ne kvůli zranění ani věku. Závodila ve čtyřech disciplínách, ale tréninkový příděl dostávala jako závodnice s jednou. Víc času na zahraničních svazích jí svaz nedovolil. Výkonnost přesto rostla a právě to ji nakonec zlomilo víc než cokoliv jiného.Ve stejném roce dokončila doktorát na FTVS a nastoupila učit tělocvik na technologické fakultě ve Zlíně.
Děkan FTVS, profesor Kostka, ji předtím postavil před jasnou volbu: bez vstupu do KSČ jí nedá doporučení pro nástup do zaměstnání. Emigrace, o které občas uvažovala, jí v tento okamžik proběhla zase hlavou. Jenže bratr studoval v Žilině na pilota. Věděla přesně, co by její odchod pro jeho kariéru znamenal. Vstoupila.
V roce 1988 ji trenér přemluvil k návratu na sníh. Říkal, že skončila příliš brzy, že má na víc. Nechala se přesvědčit, vyřídila si roční pauzu ze zaměstnání, začala se připravovat. Pak přišel z reprezentace dokument.
V dokumentu stálo: „O vaše služby již není zájem.“
Ledecká, Zabystřan a život v Krkonoších
Na podzim 1986 se provdala za Radovana Kříže, spolužáka z gymnázia. Spolu vychovali tři děti. Dcera Klára jezdila sjezd ve světovém poháru a zúčastnila se olympiády ve Vancouveru 2010. Syn Dušan se věnuje freestyle snowboardingu. Nejmladší Iva závodila do maturity.
Skoro dvacet let trénovala. V Krkonoších, v obci Strážné, vedla skupinku malých lyžařů. Mezi nimi byly dvě děti, o kterých tehdy nikdo nic nevěděl: Ester Ledecká a Jan Zabystřan.
„Ester byla moc šikovná, vždycky nesmírně sportovně nadaná a pozitivní. To samé Honza. Vždy to byl velmi chytrý kluk a sportovec každým coulem. Oba měli štěstí, že se jim rodiče plně oddali a udělali pro ně všechno,“ říká Charvátová dnes.
Dnes žije v Krkonoších a pracuje jako technická delegátka Mezinárodní lyžařské federace. K Sarajevu se vrací jednou za čtyři roky. „Jednou za čtyři roky si vždy vzpomenu. Teď už nějaké konkrétní vzpomínky nemám. Ale když se někdo zeptá, ráda se k tomu vrátím,“ říká.
