Článek
Podívejte se na obraz Kleopatra II.
Plátkové zlato se třpytí na pozadí noční krajiny. Palmy, pyramidy, zlatý měsíc. V popředí postava s výrazně rudým tělem, pololežící na zelené draperii, s tváří, která vás nepustí.
Rudá pro Zrzavého znamenala život. Zelená smrt. Pracoval na tomto obraze patnáct let. A stojí za to vědět proč.
Začal ji malovat jako ženu. Konkrétní, svůdnou, dekadentní. Nahá Kleopatra z roku 1940 měla v ruce sklenici červeného vína a úsměv, kterému se těžko odolávalo. Pak ji začal přemalovávat. Vrstvil barvu přes barvu, měnil obličej, zjednodušoval krajinu. Znovu a znovu. Odstraňoval vše, co bylo příliš čitelné, příliš jednoznačné, příliš snadno uchopitelné.
Zůstala postava na hranici. Androgynní, melancholická, skoro nadpozemská. Ani královna, ani femme fatale. Archetyp. Bytost, která je zároveň mužská i ženská, živá i mrtvá. Rudá jak život, zelená jak smrt.
Nebyla to náhoda. Kurátorka Alice Němcová, která připravila Zrzavého výstavu pro telčský zámek, to popisuje přesně: Zrzavého Kleopatra vychází mimo jiné z jeho četby francouzského spisovatele Josephina Pélanda, který se věnoval tématu androgynie. „Propojení ženského a mužského je něco, co je s Kleopatrou úzce spjato,“ říká Němcová. V doprovodných skicách, které jsou dnes k vidění v interaktivní expozici v Telči, má Kleopatra plnovous a penis.
Postava jako on sám. Protože Zrzavý cítil hodně a mluvil málo. A hlavně: miloval muže.
Reprodukce obrazu Kleopatra II
Rodinné zázemí
Narodil se roku 1890 v Okrouhlici na Vysočině. Otec byl řídící učitel. Přísný, fyzicky trestající, člověk, před kterým se chodilo tiše. Matka milující. K ní se Zrzavý upínal celý život. Chlapec kreslil. Odmala, pořád, všude. Chtěl se dostat na Akademii výtvarných umění. Nevzali ho. Doporučili mu jiné povolání. Nevzdal se.
Přijali ho na Uměleckoprůmyslovou školu, ale po dvou letech ho vyhodili. „Vyhodili mě, protože jsem tam moc málo chodil, raději jsem maloval doma,“ říká v archivním rozhlasovém záznamu. Tón, jakým to říká, není hořký. Je v něm cosi klidného. Jako by věděl, že mu akademické škatulky nikdy nebyly určeny.
Studoval sám. V pařížském Louvru seděl hodiny a díval se na renesanční mistry. Miloval Leonarda da Vinciho. Pracoval. Uvnitř přitom nesl dvě věci, pro které tehdejší česká společnost neměla příliš pochopení: výtvarný talent. A touhu, která neměla jméno.
Bretaň, extáze a privilegia
V roce 1923 odjel do Francie. A pak znovu a znovu vracel. „Uvažoval jsem o tom, že bych se v Bretani usadil. Tam jsem žil v ustavičné extázi,“ řekl v rozhovoru pro rozhlas. Ale domů se vždy vrátil. Česká krajina, Okrouhlice, Krucemburk. Vysočina mu tekla v krvi.
Z Bretaně přivezl obrazy moře a kamenů. Šedé, tišší, chladnější než italská plátna. Říkal, že nepoznal nic krásnějšího než vodu a kamení.
V šedesátých letech byl Zrzavý velmi slavný. Prodávaný, vystavovaný. Dostal titul národního umělce. Stát mu vydával devizové přísliby na cesty do Francie a Itálie. Ve Francii vlastnil dům. Byl natolik populární, že ho režim nemohl ignorovat a to byl jeho štít.
Protože socialismus vůči gay mužům přátelský nebyl. Zákon homosexualitu sice v roce 1961 přestal trestat, ale šikana trvala. Zrzavý měl ale cosi, co ostatní neměli. Jeho obrazy se prodávaly do zahraničí a přinášely režimu tvrdou měnu. Byl mezinárodně uznávaný, tedy prestižní. Navíc se nikdy politicky neangažoval, nepodepisoval petice, neprotestoval. Byl příliš cenný a příliš tichý na to, aby si ho někdo dovolil obtěžovat.
Žil, jak historici umění popisují, poměrně otevřeně jako gay muž. Pohyboval se ve světě, který existoval souběžně s tím oficiálním a byl před ním pečlivě skrytý. Uvnitř, v zápisnicích a na plátně, byl svobodný. Venku byl národní klasik.
Byl hluboce věřící římský katolík. „Na jednu stranu byl římský katolík, na druhou byl queer (člověk s jinou než většinovou sexuální identitou), což obzvlášť v mládí bylo něco, s čím se musel složitě vyrovnávat,“ říká kurátorka Alice Němcová. To napětí mezi spiritualitou a tělem bylo v jeho obrazech vidět celý život.
Celý život miloval dílo Julia Zeyera. Ilustroval jeho knihy, četl jeho prózy, vracel se k nim. Zeyer napsal román Román o věrném přátelství Amise a Amila. Dva muži, kteří se milují tak hluboce, že jeden se pro druhého vzdá vlastních dětí. Literární historici se dodnes přou, jestli byl Zeyer homosexuál nebo bisexuál. Jedno je ale jisté: homoerotické napětí prostupuje skoro celým jeho textem - popis svalů, kůže, rysů tváří mladíků.
Motiv hlubokého mužského citu, který se vine Zeyerovými texty, jako by měl v Zrzavého životě svůj skutečný protějšek. Bulhar Dimitrij Mirčev byl Zrzavého přítel, do kterého byl Zrzavý podle všeho zamilovaný. Maloval ho. Portréty Mirčeva jsou dodnes v Národní galerii. Když Mirčev z Prahy natrvalo odjel, Zrzavý namaloval impresionistickou krajinu Západ slunce. Původní název byl bulharsky Vzpomínka.
Nic víc nebylo třeba říkat.
Alhambra
Když nebyl na cestách a byl v Praze, chodil na Václavské náměstí. Do kabaretu Alhambra. Venku šedivá ulice, dláždění, zima. Uvnitř jiný svět. Dým cigaret, lesk flitrů na šatech tanečnic ve světlech reflektorů, smích, hudba. Barvy, které venku neexistují.
Zrzavý tam sedával a díval se.
Jednou si zapsal: „Kdybych já byl krásný jako Dionysos, šel bych na Václavské do Alhambry, celý bych se svlékl, vstoupil do rotundy, zatančil bych Dionysův tanec.“
Nezatančil. Nikdy. Vyšel ven, do té šedivé ulice a šel malovat. Historici dnes chodí do archivů Národní galerie a Památníku národního písemnictví a listují jeho zápisky. Nacházejí queer motivy v nedokončených románech, které psal za první světové války a nikdy nepublikoval. Erotické kresby uhlem. Autoportréty, kde se stylizuje do role asyrského krále nebo Krista. Krajiny, v nichž zelené skalní výběžky neslouží jen jako krajina.
Říkal to každým plátnem. Jen ne nahlas.
Dělal jsem, co jsem mohl
V roce 1960 ho Československý rozhlas požádal o pár slov o jeho díle. Řekl toto:
Jako autor svých obrazů nemůžu je chválit, nemůžu pravdivě říct, jsou-li dobrý nebo nejsou-li dobrý, a konečně to snad ani není moje věc, abych je posoudil. Můžu říct jenom tolik, že jsem to vždycky dělal poctivě. Dělal jsem, co jsem moh. Jestli se mi podařilo otevřít svými obrazy bránu do říše krásy, která je vlastně štěstím, tak jsem nadarmo nepracoval.
Michal Ambrož, kytarista a zpěvák, byl Zrzavého prasynovec, vnuk jeho bratra. Zrzavý vlastní děti neměl. V roce 2020 Ambrož napsal o malířově odkazu veřejně, s bolestí: Jan Zrzavý těsně před smrtí odkázal celé své dílo Národní galerii. Bez nároku na odměnu. Výměnou mu bylo přislíbena stálá expozice jeho obrazů.
Zemřel roku 1977 ve věku 86 let. Pohřben je v Krucemburku na Vysočině, tam, odkud pocházel. Galerie na telčském zámku existovala od roku 1988, pak se v roce 2007 zavřela. Dalších sedmnáct let jeho obrazy čekaly ve skladišti. Příběh má naštěstí konec, který by se mu líbil.
Hrob Jana Zrzavého
V červenci 2025 se na státním zámku Telč otevřela stálá expozice Jana Zrzavého. Nově zrekonstruované prostory, nejmodernější světelné podmínky, přes třicet obrazů. Mezi nimi poprvé veřejně vystaven Portrét slečny Tydlitátové z roku 1932, který ležel více než osmdesát let v soukromé sbírce a nikdo ho neviděl.
Telč pro Zrzavého nebyla náhoda. Miloval renesanci, miloval Vysočinu. Když ho tam kdysi kastelán provedl zámkem, ukázal mu na nádvoří sochu Adama. Zrzavý se na ni podíval a oba se zasmáli. Adam vypadal jako on.
Kleopatra II je rudá, zlatá, androgynní. Čeká na vás v Telči. Zrzavý konečně čekat přestal.
Zdroje: Aktuálně.cz, Clara Zanga, 2024, přednáška Ladislava Jacksona Queer světy Jana Zrzavého, PNP Praha, červen 2025, Český rozhlas Vltava: archivní záznamy Jana Zrzavého, studijní materiál eMuzeum / Národní galerie Praha, Kleopatra II, Národní galerie Praha, Zámek Telč: Jan Zrzavý se vrací, expozice 2025, Seznam Zprávy: výstava Jan Zrzavý Telč, Lidové noviny: Jan Zrzavý a jeho oblíbení autoři, monografie Karel Srp a Jana Orlíková: Jan Zrzavý, Martin C. Putna: Homosexualita v dějinách české kultury (Academia, 2011)
